Jen velmi málo kněží spolupracovalo dobrovolně

Vydání: 2007/1 Novoroční předsevzetí, 2.1.2007, Autor: Jan Paulas

zaplňují zprávy o tajných spolupracovnících StB titulní stránky novin a vyvolávají širokou diskusi. Jak se na tyto lidi a na samotný fakt spolupráce s komunistickou Státní bezpečností dívat? A nakolik dochované záznamy vypovídají o motivech a vinách jednotlivých aktérů? O tom hovoříme s historikem Jiřím Plachým z Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (ÚDV).

Jak se mohl člověk dostat do svazků StB, existují nějaké typické situace?
Nejdřív musel být člověk vytipován, musel být pro Státní bezpečnost zajímavý, pak byl nějakou dobu „rozpracováván“, což znamená, že StB zjišťovala jeho návyky a slabosti, snažila se tyto získané údaje vyhodnotit, analyzovat – podle toho přistoupila buď k dalšímu rozpracování, nebo k získání pro spolupráci. Nevím, jestli se dá hovořit o nějaké typické situaci – většinou to fungovalo tak, že před zavázáním se ke spolupráci proběhlo několik schůzek, které měly zjistit, jak daný člověk při styku s příslušníkem StB postupuje. Pokud se dostatečně nevzepřel, tak bylo přistoupeno k vázacímu aktu.

Takže ve stádiu rozpracování nemusel dotyčný vědět, že je předmětem zájmu StB?
V první fázi určitě ne, než došlo k oněm schůzkám, které předcházely verbování. Nelze ale říct, že to takto probíhalo u všech případů. Například v 50. letech byli někteří lidé zverbováni tak, že večer proběhlo tajné zatčení a ráno z vyšetřovny vyšel nový spolupracovník StB, kterému dali na vybranou: buď půjde do vězení, nebo přijme spolupráci.

Někteří lidé, kteří jsou vedeni ve svazcích StB, se hájí často tím, že nic nepodepsali, že nikomu neublížili, že nic důležitého neřekli. Je možné, že se dostali do svazků StB nevinně?
Úplně vyloučit to nelze, i StB byla složkou státního aparátu, která plnila svůj plán. Každý rok bylo naplánováno, kolik má být získáno nových tajných spolupracovníků, a příslušníci StB se samozřejmě snažili tento plán splnit. Je tedy teoreticky možné, že někdo byl skutečně zanesen do svazků, aniž by o tom věděl. Na druhé straně si myslím, že většina lidí, kteří se v registru ocitli, s příslušníky StB nějakým způsobem komunikovala.

Mohli si třeba myslet, že režimu poskytují jen nepodstatné informace, které ovšem měly pro StB svoji cenu.
Rozhodně. Státní bezpečnost shromažďovala na první pohled nezajímavé nebo běžné informace, ze kterých si ale vytvářela celkový obraz prostředí (například tajné církve, řádů aj.). Muselo by se postupovat případ od případu a zjišťovat, jak byly dané „nepodstatné“ informace využity.

Mohl být někdo aktivním spolupracovníkem StB, a přitom nebýt písemně zavázaný?
To bylo zcela běžné a v souladu se směrnicemi. Pokud nějaký perspektivní spolupracovník odmítl podepsat vázací akt, tak po něm nebyl vyžadován. Dá se říct, že velká část spolupracovníků nemá a nikdy neměla klasický papírový vázací akt. Ovšem dané schůzky byly většinou zdokumentovány jiným způsobem, byly například nahrané tajně na magnetofon či nafotografované.

Jaký je rozdíl mezi spolupracovníkem a agentem?
Agent byl jednou z kategorií spolupracovníků. Pojmeme-li to hierarchicky, tak nejnižší formou spolupráce byl informátor, v pozdější době důvěrník, nad ním byl agent a nad ním rezident (člověk, který požíval zvláštní důvěry StB a mohl řídit vlastní síť konfidentů). Mezi spolupracovníky zvláštní kategorie patřil například držitel propůjčeného bytu.

Mohl člověk za komunismu vyjíždět do západních států, aniž by se o něj StB zajímala?
Záleží na tom, o jaké době mluvíme. Koncem 60. a 80. let byla situace v cestování relativně liberální, takže lidé mohli vyjet ven, aniž by se o ně StB zvlášť zajímala. Po příjezdu ze zahraničí většinou absolvovali obligátní pohovor na Státní bezpečnosti, během něhož odpovídali na to, zda se setkali s emigranty, zahraničními novináři a podobně. V podstatě šlo o formalitu, kterou většina lidí odbývala tím, že řekla na všechno „ne“.

Mohli se lidé už na základě tohoto pohovoru ocitnout ve svazcích StB?
To určitě ne. Neměl by tam být člověk jenom na základě toho, že někam vycestoval. Samozřejmě pokud se na daném pohovoru projevil jako vhodný typ pro zpravodajské využití, tak StB mohla postupovat dál a získat ho ke spolupráci. K tomu ale došlo až na dalších schůzkách. Ovšem někteří lidé vyjížděli do zahraničí už jako získaní agenti, nebo mohli vyjet za příslib, že budou spolupracovat.

Do jaké míry jsou vůbec důvěryhodné svazky StB? Jednak docházelo k jejich skartacím (nakolik byly účelové?) a pak tyto záznamy pořizovali sami příslušníci StB...
Já sám považuji záznamy, které vytvořil příslušník StB poté, co přišel ze schůzky a naklepal to v kanceláři do stroje, za sekundární pramen. Primárním pramenem jsou pro mě jednoznačně písemné záznamy, které odevzdával agent. Ty se ovšem nevyžadovaly na každé schůzce a byly většinou při „uložení“ svazku zničeny jako první. Zda v tom byl nějaký záměr, to neumím posoudit. Svazky podléhaly skartačnímu řádu a při takzvaném uložení se likvidovala určitá část dokumentů. Svazky se ukládaly většinou na dobu určitou (na pět či deset let) a záleželo na pracovnících archivu příslušné správy, jak byli pilní a zda skartační lhůty dodržovali. Paradoxně díky tomu, že je někteří nedodržovali, se nám některé svazky dochovaly.

Setkal jste se s tím, že si estébáci do svazků vymýšleli věci, aby vykazovali činnost? Někteří agenti se tím hájí.
Příslušníci StB si skutečně mohli nějakou schůzku vymyslet, ale nedovedu odhadnout, jakého procenta schůzek se to týkalo. Je to pak v rovině tvrzení proti tvrzení. Spíše se ale stávalo, že informace, které příslušník StB zapsal, neodpovídaly úplně tomu, jak je podal dotyčný agent – měly sice reálný základ, ale příslušník k nim připojil větší důraz, než původně měly (patrně aby vykázal nějakou akci). To jsou ovšem věci, které se dají těžko jednoznačně dokázat.

Stává se, že některé populární osobnosti, které se dostaly na seznam spolupracovníků StB, dosáhly soudní cestou vymazání ze svazků. Dá se říct, že tam byly neprávem?
Musíme respektovat rozhodnutí soudu o tom, že tam někdo byl neprávem, ale osobně to považuji za hodně diskutabilní záležitost. Z oficiálních seznamů spolupracovníků StB, které u nás vznikaly dost dlouho a vyšly až v roce 2003, vypadlo tisíce spolupracovníků na základě toho, že došlo k nějakému pochybení při zápisu (například bylo zkomoleno křestní jméno či příjmení). Myslím, že jsme zde měli jít spíš slovenskou cestou, kde byly registry spolupracovníků StB oskenovány a uveřejněny jako nekomentovaný historický pramen. Tím pádem tam nedochází k soudním sporům, které u nás vede jednotlivec (bývalý agent) proti ministerstvu vnitra. Jinak samotného výmazu z rejstříků StB šlo dosáhnout velmi jednoduše: stačila tichá domluva agenta s bývalým řídícím orgánem. Navíc mám pocit, že ani soudy se do nedávné doby v této problematice příliš neorientovaly.

Byl u StB větší zájem získávat ke spolupráci duchovní, než tomu bylo u jiných profesí?
Během těch čtyřiceti let se zájmy StB o určité profesní skupiny měnily (například po roce 1948 byl prioritní zájem o bývalé příslušníky demokratických stran, zatímco v pozdějších letech tento zájem ustával). Církev se ale „těšila“ prvořadému zájmu StB od února 1948 až do prosince 1989. Byla tedy jednoznačně jednou z nejvíce komunisty persekvovaných organizací a snaha StB získat spolupracovníky z jejích řad byla proto velmi značná.

Nakolik se podle vás česká katolická církev vyrovnala s touto bolestnou minulostí, respektive co může udělat víc, než udělala dosud? Co společnost od církve v tomto směru ještě očekává? Pokud vůbec něco očekává...
Katolická církev v našich končinách není celonárodní institucí tak jako v Polsku, kde se diskuse nad spolupracovníky v jejích řadách dotýká skutečně každého. Osobně proto považuji za trochu nefér, pokud se píše jen o spolupracovnících v řadách katolické církve. Všechny církve byly StB rozpracovávány jako nepřátelská seskupení a myslím si, že v některých církvích by otevření této problematiky vyvolalo mnohem větší pozdvižení než v katolické církvi. Na druhé straně se domnívám, že mlčení je špatná zbraň a že pokud se dnes o této problematice mluví, mohla by katolická církev jít příkladem a otevřeně se s touto věcí vyrovnat. Jsem přesvědčen, že výsledky, k nimž by došla, by pro ni byly mnohem přínosnější než různé spekulace o stovkách agentů v jejich řadách. Jen velmi málo kněží spolupracovalo dobrovolně (na základě nějakého ideového podkladu). Jinak to byly spíše tragické případy, kdy Státní bezpečnost získala tyto lidi na základě nějakých kompromitujících materiálů, vydírání a podobných nelegálních praktik. Řada z nich pak trpěla těžkými výčitkami svědomí a spolupráci po několika schůzkách přerušila nebo dodávala takové zprávy, které pro Státní bezpečnost neměly cenu, takže StB tuto spolupráci sama přerušila. Jindy se dotyční vymlouvali na různé zdravotní potíže. Nebo se objevili i tací, kteří sice nenašli odvahu v okamžiku vázacího aktu, ale našli ji po několika měsících, kdy se skutečně tvrdě proti StB postavili a řekli, že spolupracovat nechtějí a nebudou, že to je v rozporu s jejich svědomím.
Uvedu dva ilustrativní případy. Prvním byl tajně vysvěcený kněz, který byl pronásledovaný už za nacismu, byl oddaný církvi a svému poslání, v kriminále pak strávil i 50. léta a až do roku 1968 pracoval u lopaty. Po celou tu dobu odmítal udělat s režimem jakýkoliv kompromis. Ke spolupráci ho StB získala až jako starého a nemocného člověka na konci 70. let. Pronásledovaný výčitkami svědomí ale po několika schůzkách spolupráci zase sám ukončil. Druhým příkladem je duchovní, který v roce 1945 pracoval jako tlumočník u NKDV, před únorem 1948 byl členem KSČ a v 50. letech byl komunisty dosazen na místo internovaného biskupa Hloucha jako kapitulní vikář v Českých Budějovicích, kde pak pořádal divoké večírky a vytvořil milionové manko. Ke spolupráci ho StB získala ale až později, coby administrátora jedné zapadlé venkovské farnosti. Lze mezi oba tyto případy dát rovnítko?

V jednom článku jste psal, že se dnes soustřeďuje pozornost na spolupracovníky StB, ale zapomíná se na původce tohoto zla, na kmenové příslušníky StB. Není v tom záměr?
Nevím, jestli je v tom nějaký záměr. Dá se pochopit, že pro média jsou zajímavější známí lidé, kteří byli agenty StB, než jejich řídící orgán, jehož nikdo nezná. Ano, považuji to za trochu lacinou cestu psát jenom o agentech a nezajímat se o to, co dneska tito bývalí příslušníci StB dělají – zda podnikají nebo zda působí ve státní správě. Myslím, že je to mnohem významnější otázka, než se ptát, jestli byla nějaká známá tvář před třiceti či čtyřiceti lety na půl roku agentem StB či ne. Tím ovšem nechci nijak zmenšovat vinu spolupracovníků StB. Jejich zprávy byly pro StB nepostradatelné, bez nich by nebyla tím, čím byla.



PhDr. Jiří Plachý, narozen 1975 v Praze, v roce 1999 ukončil studium historie se specializací na dějiny východní a jihovýchodní Evropy na FF UK v Praze, od roku 2000 pracuje jako historik v ÚDV, zabývá se mj. persekucí katolické církve komunistickým režimem.


Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay