Jen dobro a láska se počítají

Vydání: 2011/5 Církev a média, 26.1.2011, Autor: Matúš Demko

Výjimečný stav vyhlášený v Polsku ho přiměl zůstat v USA, kde vystudoval žurnalistiku. To se mu stalo osudným pro celý zbytek života. Po pádu komunismu se začal věnovat katolickým médiím na Slovensku, což určilo jeho další osud: stal se rektorem Katolické univerzity v Ružomberku. TADEUSZ ZASĘPA.

Jaký jste byl student?

Neměl jsem rád matematiku, ale školu jako takovou ano. Učitelé byli výjimeční, některé si pamatuji dodnes. Narodil jsem se v Radziechowicích. Když mi byly tři měsíce, rodiče se přestěhovali do Čenstochové. Prožil jsem tam celé dětství a mládí. Je to výjimečné místo pro Poláky, protože je tam úžasný klášter Jasná Gora.

V Krakově jste studoval teologii a filozofii. Proč jste se chtěl stát knězem?

V mládí jsem chtěl spojit lékařství s kněžstvím, odjet na misie a pracovat jako kněz a lékař. Postupně jsem pochopil, že si musím vybrat mezi medicínou a teologií. Rozhodl jsem se jít do semináře s tím, že když se k tomu přidá ještě medicína, bude to něco navíc. A pak se ukázalo, že mě kněžství zcela naplňuje. Nevyměnil bych ho za nic, neprožil jsem jedinou sekundu, kdy bych zpochybnil tuto svoji cestu. Doufám, že za čtyřicet let svého kněžství jsem pomohl mnoha lidem, a věřím, že pomáhat budu moci i nadále.

Začínal jste údajně pastorací hluchoněmých.

Po studiích v Krakově jsem byl poslán na pastorační práci do sedmitisícového Wieruszówa, kde byl kaplan pro hluchoněmé třeba; kurzy znakového jazyka jsem měl už v semináři. Sloužil jsem jako běžný kaplan, učil děti náboženství a k tomu pracoval s hluchoněmými. Kněz je pro ně nejenom ten, který učí, ale musí to být člověk, jemuž důvěřují a přijdou ho například požádat o pomoc, když jdou k lékaři. Byl jsem jejich důvěrníkem v mnoha věcech: manželství, rodině, zdraví… Poznal jsem jejich psychiku, která je velmi odlišná od těch, kteří slyší.

Jak se z vás stal žurnalista?

Trošku náhodou. Byl jsem na Katolické univerzitě v Lublinu zodpovědný za zahraniční vztahy, hodně jsem cestoval, v roce 1981 před vyhlášením výjimečného stavu jsem odjel do USA na služební cestu. Jako syn rodičů, kteří byli v opozici, jsem nevěděl, co mě doma čeká, bylo riskantní vrátit se. V Americe jsem potkal dobré lidi, kteří mi pomohli ve studiu. Už jsem byl doktorem teologie a oni mi nabídli druhou specializaci – žurnalistiku. Hned po pádu komunismu jsem v Lublinu založil katolické rádio, které dodnes funguje, dále lublinskou verzi katolického týdeníku Neděla, kterou jsem dva roky redigoval, založil jsem na univerzitě katedru žurnalistiky a začal vyučovat i na Slovensku. Ukázala se tu Boží prozřetelnost. Nechci o těch věcech moc mluvit, je to soukromá věc, ale chci se podělit o to, že víra je v mém životě všechno. A nejenom víra, ale i důvěra. Přináší mi štěstí a klid.

Vyvíjeli komunisté tlak na lublinskou Katolickou univerzitu?

Vyvíjeli, ale Poláci nemají strach, nebojí se. Strach je poslední věc, kterou mohou Poláci ukázat. Komunismus byl v Polsku jiný než v sousedních zemích. Měli jsme velkého kardinála Wyszińského, který byl takovým otcem národa. Pamatuji se, když byl ještě v Čenstochové, vždy začínal kázání slovy: „Děti Boží, moje děti.“ Dnes už to nezní výjimečně, ale tehdy to přinášelo jistotu, že on je s námi, že nás podporuje, že za nás bude bojovat. Dávalo nám to sílu.

Setkal jste se někdy s papežem Janem Pavlem II.?

Několikrát, setkal jsem se s ním jako s biskupem, kardinálem, potom i s papežem. Každé to setkání mě pozitivně ovlivnilo. Cítil jsem se přitom jako maličká rostlinka proti gigantovi. A on si našel čas, pochopení a lásku… Snažím se ho následovat a odevzdávat lidem to, co odevzdával on. On je však neopakovatelný.

Na Slovensko jste přišel na pozvání biskupů Františka Tondry a Eduarda Kojnoka a arcibiskupa Alojze Tkáče.

Na začátku jsem jezdil do Spišské Kapituly několikrát za rok. Potom jsem začal přednášet pravidelně v Trnavě, kde bylo postgraduální studium žurnalistiky. Bylo to velice zajímavé, už taková univerzitní práce. Ze studentů vyrostli výrazní činitelé žurnalistického života, kteří slouží Slovensku a církvi. Jsem na ně hrdý. Nikdo tehdy nemohl předpokládat, že se jednou stanu rektorem Katolické univerzity v Ružomberku, tehdy ještě tato univerzita ani nebyla. Ale takto nás Pán Bůh vede. Jako rektor dnes myslím s velikou úctou na ty tři biskupy, kteří měli vizi.

Když vám bylo padesát, prožil jste klinickou smrt. Jak se od té doby díváte na život?

Byla to operace srdce, čtyři bypassy a jiné zásahy. Ta smrt, to byl okamžik, v určitém momentě jsem cítil, že umírám. Že to jsem já – ne Tadeusz Zasępa, ale „já“, osoba. Pochopil jsem, co je to duše: je to element, který dává člověku identitu. Nepotřebuji diskuse, dřív jsem o duši četl, teď to vím. Tělo bylo na stole, můj mozek nepracoval a já jasně cítil, že umírám. Současně jsem vnímal dvě slova: víra a dobro. Akceptoval jsem je, stále zněla a já zapadl do bílé mlhy. Tak bílé, že jsem v životě nic tak bílého neviděl. S klidem, beze strachu jsem věděl, že umírám. A utopil jsem se v té mlze a umřel jsem. Skutečně jsem si vědom, že jsem zemřel. Potom jsem se nemohl 36 hodin vzbudit, bylo to strašně dlouho, lékaři mě už chtěli odpojit od všech přístrojů. Díky Bohu, že jsem tam měl přátele a neteř, kteří hučeli do lékařů: „Ještě pět minut, ještě deset minut…“ Vyžebrali mi těch 36 hodin a já se začal budit. Cítil jsem zvuk, šum… Moje první reakce byla: „Bože, já jsem zemřel. Kde to jsem?“ Uvědomil jsem si, že mám nohy, prsty, že chci pohybovat prsty, chtěl jsem dát znamení tomu šumu, že žiji, že jsem, ale neměl jsem sílu, nemohl jsem pohnout ani těmi prsty. Ani jedním z nich… Potom jsem si uvědomil, že mám oči. Věděl jsem, že je musím otevřít. Když se mi to s velikou námahou podařilo, uviděl jsem, že kolem mě jsou lidi, ale nemohl jsem je poznat, měli zelený oděv, nevěděl jsem, kde jsem, co jsem. A lékař, profesor Hügel, ke mně přiběhl a začal mi masírovat ruce. Naléhavě se mě ptal na jméno. „Tadeusz Zasępa,“ říkám. On se mě ptal dál: „Kolik je vám let?“ Křičel. Mně se chtělo spát, ale on se nedal. Řekl jsem mu, že je mi padesát, a zeptal se: „Proč křičíte a proč mluvíte německy?“ Neodpověděl a znovu se mě zeptal: „Kdo já jsem?“ A pak jsem si uvědomil, že je to pan profesor a já jsem po operaci.

Co pro vás tato zkušenost znamená?

Nejprve jsem neměl ani sílu o tom přemýšlet. Když se můj zdravotní stav zlepšil a začal jsem uvažovat, zaujalo mě to vědomí, že to jsem „já“ – nebylo to jméno, příjmení, nýbrž „já“. Duše je velký Boží dar, velký poklad, člověk je člověkem, osobou. Je to poklad, za který dal Ježíš život: za celého člověka, bez duše by člověk nebyl tím, kým je. V posledním momentě, kdy člověk odchází, nemá žádný význam naše funkce, oblečení, které jsme nosili na sobě, jediný význam má víra a dobro. Víra, která se po kontaktu s Pánem Bohem stane poznáním. Jen dobro a láska se počítají. Všechno, co dělám, má spojení s věčností. Všechno. Jiné spojení není. Hledění k věčnosti je způsobem mého života.

Zapadá do toho plánu věčnosti i to, že jste se stal rektorem Katolické univerzity v Ružomberku?

Myslím, že ano. Nikdy jsem to nepředpokládal. Neměl jsem takový plán. Přišli lidé z univerzity a navrhli mi, abych kandidoval. Následovaly diskuse, prosby, povolení mého biskupa v Čenstochové. Všechno to vyšlo a já se rozhodl kandidovat. Získal jsem dvacet hlasů, jeden se zdržel. Podařilo se nám hodně udělat, obdivuji Slováky, kteří tak dobře pracují. Nevím, kde je ve světě druhý takový národ, který tak rychle a kvalitně pracuje a umí dosáhnout tak mnoho v tak krátkém čase.

Co ještě chybí univerzitě k dokonalosti?

Mnoho! To, co je, je dobré. Musíme stále zvyšovat svou kvalitu. Je to jako s člověkem, který si taky nikdy nemůže říct, že je už dokonalý. Univerzita je sídlem lidské práce, šlechetnosti a vždy se musí rozvíjet. Naším snem je výstavba nové budovy pro univerzitní knihovnu.

Co je vaším největším úspěchem v akademické oblasti?

Největší radost mi dělají lidé, jimž jsem pomohl stát se vědci. „Mám“ 44 doktorů, magistrů okolo dvou set. A dvacet knih, tři sta článků. To je největší radost, pramen mé velké radosti. Je to úspěch lidí, kteří napsali habilitace a stali se docenty a profesory.

Čenstochová je známa Pannou Marií z Jasné Gory. Jaké místo má ve vašem životě Panna Maria?

Velké a živé. Bylo mi sedm let, možná osm. Každý den jsem chodíval na Jasnou Goru, měl jsem to pár minut od domu. Měl jsem vždy velice rád, když byl obraz odkrytý, Panna Maria se na mě dívala, ať jsem stál kdekoliv. Jako dítě jsem to nechápal a neuvědomoval si, že je to tak namalované. Nikomu jsem to nechtěl říct, trošku jsem se toho bál. Měl jsem tetu Julii, která celý život strávila výchovou dětí ve školce. Řekl jsem jí, že se na mě Panna Maria dívá. „A ty si myslíš, že se ona dívá jen na tebe?“ zeptala se mě a já souhlasil. A teta dodala: „Ona se tak dívá na každého, protože ona je tak dobrá.“ Věřte mi, studoval jsem mnoho mariologických děl, vyznám se v teologii. Ale ta věta mojí staré tety ve mně pořád žije: že Panna Maria je tak dobrá pro všechny. Chtěl bych říct všem, že v ní mají velikou oporu.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 34 22. – 28. srpna 2017

Povzbuzení mládeže z Olomouce

Snad nikdy se ještě olomoucká Korunní pevnůstka neocitla v takovém obležení: o víkendu toto hlavní dějiště Celostátního setkání mládeže obsadilo více než osm tisíc lidí.

celý článek


Věří muži jinak než ženy?

Vzrůstající zájem o mužskou spiritualitu vychází z předpokladu, že muži prožívají svou víru jinak než ženy. Je tomu ale opravdu tak?

celý článek


Náboženství a politika v USA

Během nepokojů v americkém Charlottesville o sobě znovu dalo vědět rasistické hnutí Ku-Klux-Klan, které se nerozpakuje hlásit se svou symbolikou ke křesťanství. Jak důležitou…

celý článek


Jak děti ráno vypravit do školy?

Tápání v koupelně, nervozita v kuchyni, spěch v předsíni. Rychlé pohledy na ručičku hodinek a boj o to, abychom z domu odešli včas, upravení a nasnídaní. Nezapomněli…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay