Vydání: 2012/8 Všechny cesty vedou do Říma, 22.2.2012, Autor: Milan Tesař

Cenu „Za krásu slova“, kterou uděluje Radio Proglas kvalitním textařům, získal loni Jarda Svoboda, kapelník skupiny Traband. Žánrově těžko zařaditelná kapela, která má na svém kontě několik hudebních cen Anděl, vydala album s názvem Neslýchané! s příběhy postaviček na okraji společnosti. Nás však v následujícím rozhovoru zajímá Jaroslav Svoboda především jako autor obecnějších výpovědí o člověku. A také jako autor, který do svých písní vkládá své křesťanské vidění světa.

Kde se v tobě vzala touha napsat první písničku?
K psaní písniček mě inspirovaly filmy. V dětství jsem hltal indiánky a westerny a tam jsem si všiml, jak úžasně funguje spojení muziky s filmem. Nejvíc mě bavilo, když měl film nosnou melodii, nebo dokonce píseň. Tehdy jsem si asi poprvé uvědomil, jak mocná zbraň může písnička být, a někdy v devíti letech jsem napsal první indiánskou píseň.

Inspirovala tě tehdy především hudba samotná, nebo i konkrétní vlastnosti indiánů?
Obojí, já budu vždycky na straně indiánů. Cítím se s nimi vnitřně spjatý a je to asi takové celoživotní zalíbení.

Jaké vlastnosti má podle tebe dokonalý indián?
Nechci mluvit o dokonalém indiánovi, ale líbí se mi život spjatý s přírodou. V dnešním světě nám chybí uvědomění, že jsme součástí velkého kosmu. My, kteří žijeme městským způsobem, ztrácíme pojem i o tak základních věcech, jako je třeba koloběh ročních období. A to člověku způsobuje lecjaké problémy. A což teprve, když člověk ztratí pojem o tom, kdy je den a noc!

Studoval jsi pedagogickou fakultu. Chtěl jsi učit?
Jsem sice vystudovaný učitel, ale nikdy jsem vlastně neučil, s výjimkou jednoho roku ještě ve škole. Pokoušel jsem se původně dostat na UMPRUM nebo na akademii, ale to bylo neprůchodné kvůli různým protekcím. A tak jsem šel nakonec na pedagogickou fakultu na obor výtvarná výchova a český jazyk.
 
Co tě nejvíc bavilo na českém jazyku? A zůstaňme třeba u školského dělení: literatura, gramatika, nebo sloh?
Ve slohu jsem celkem vynikal, gramatika mi připadala zajímavá, ale nepochopitelná, a literaturu jsem na střední škole hltal. V období mezi 15. a 18. rokem života se dějí ta nejzásadnější setkání. Jak se v té době člověk zformuje, takový je pak celý život. Pro mě bylo třeba důležité setkání s naší češtinářkou, paní profesorkou Matějkovou, která v době tuhé normalizace přišla na první hodinu literatury s Biblí v ruce a zeptala se: „Kdo z vás zná Bibli?“ – My, ustrašení žáčkové, jsme měli od rodičů nakázané, že o určitých věcech nemáme mluvit. A do toho tato velice odvážná a radikální profesorka říká: „Kdo nezná Bibli, je tupec, protože nezná sám sebe, svou kulturu a kořeny.“

A ty jsi v té době Bibli znal?
Já jsem vyrůstal v naprosto ateistickém prostředí… I když, víš, jak to je. Tomáš Halík mluví o různých „ateistech“ a pochybovačích, kteří nezpochybňují ani tak Pána Boha samotného, ale spíš to, jak je člověku Bůh podáván. Jsem tedy vychovávaný jako bezvěrec a moje první setkání s tím, že je tu něco, co nás převyšuje, proběhlo na základní škole při hodině dějepisu. Probírali jsme husitství a učili jsme se Ktož jsú Boží bojovníci. Museli jsme stát v pozoru a tuto starou píseň zpívat zpaměti. Možná to byl trik naší dějepisářky, jak do nás zasít semínko víry, a v mém případě se to kaž-
dopádně povedlo. V té písni je pasáž „Prostež od Boha pomoci a úfajte v něho.“ To slovo „úfajte“ bylo pro nás puberťáky v sedmé třídě zdrojem obrovské zábavy. Ale mně se stalo to, že se na mě při sborové recitaci otočila spolužačka a ve snaze vyvolat zase nějakou legraci se mě zeptala: „Úfaš v Boha?“ A já jsem jí naprosto jasně odpověděl: „Ano, úfam.“ Aniž jsem cokoli věděl o náboženství, najednou jsem dostal nějaký dárek shůry. Pak už to pokračovalo poslechem zakázaných stanic včetně Vatikánu a TWR (evangelická misijní rozhlasová stanice – pozn. red.), kam jsem si napsal o Bibli. Když mi pak z Monaka přišla rozbalená zásilka s Biblí kralickou, způsobil jsem tím poprask v rodině a možná i nějaký problém. Ale potenciální nebezpečí jsem si v ten moment neuvědomoval.

Na konci 80. let jsi založil skupinu Otcovy děti, o kterých se mluví jako o křesťanské kapele. Bylo tehdy tvým cílem vykřičet do světa tvou víru?
Myslím, že ne. Já jsem nikdy nerozlišoval, jestli píšu o věcech, které se týkají víry, nebo o jiných aspektech života. Vždycky mě zajímali lidé, kteří dokážou věci pojmenovávat autenticky. Důležité pro mě bylo setkání s tvorbou Boba Dylana. Právě jeho písně mě nakoply k tomu, že jsem přešel od dětských hloupostí k textům, které vypovídají o člověku a o jeho místě ve světě. Mít v té době dost nahrávek Boba Dylana, možná bych nepsal. Ale protože těch nahrávek bylo málo, musel jsem si další „Dylanovy písničky“ napsat sám.

V roce 1993 ukončily Otcovy děti činnost a krátce nato jsi založil Traband. Později kapela několikrát změnila styl a repertoár, ale už nikdy nedošlo ke změně názvu. Co tedy bylo v polovině 90. let důvodem tak radikálního řešení?
S Otcovými dětmi jsme se dostali pod tlak. Lidé nás začali škatulkovat jako křesťanskou kapelu, která je tu od toho, aby hlásala víru. A to jsem nikdy necítil jako svoje poslání. Chci pojmenovávat všechno, čím žiju a co vidím kolem sebe. Otcovy děti ale lidé nebyli ochotni vnímat jinak, což byl jeden z důvodů, proč ta skupina skončila. A kromě toho jsme se v té době rozešli do různých koutů světa. Prvotní Traband bylo takové halasné vyřvávání toho, že nejsme jen kazatelé, ale lidé, kteří se radují z toho, že jsou na světě. Proto to možná působilo jako velký zlom.

Traband se vyvíjel hudebně, sleduji v něm ale i vývoj v textové oblasti. Postupně se do tvé tvorby začaly vracet křesťanské prvky.
Ony se nikdy neztratily. Už na naší první desce jsou písně, k jejichž napsání mě vedl nějaký vyšší prožitek. My nahráváme alba tak, aby dávaly smysl jako celek. Když tedy sleduješ kapelu podle desek, jsou na některých křesťanské motivy patrnější a na jiných je nemusíš vůbec poznat. Ale to je proto, že třeba album Kolotoč jsme koncipovali jako sbírku hospodských nebo námořnických balad a podobně na nejnovějším albu Neslýchané! jde hlavně o epiku. A pak jsou desky, které se týkají toho, jak člověk prožívá věci vnitřně.
 
Stanovíš si téma desky dopředu, nebo to tak nějak vyplyne?
Zas tak o tom nepřemýšlím. Máme zkrátka pár písniček, které bychom chtěli nahrát, a ve chvíli, kdy je vybíráme, vznikne koncepce alba. K aktuálním skladbám se pak může hodit nějaká věc, kterou jsme nikdy nenahráli, nebo naopak můžeme něco vypustit. Píseň Princezna Lada, která se teď objevila na albu Neslýchané!, čekala například na svou desku možná dvanáct let.

Ve dvou nastíněných liniích tvé tvorby – tedy v příbězích a v písních o vnitřních prožitcích člověka – můžeme najít styčné body. I ten „obecný člověk“ řeší problémy, zdolává hory, skály a nedaří se mu to. Co tě k těmto obecnějším písním inspiruje?
Příroda, venkovský způsob života a jeho vnímání. Když počítáš s přírodou, nebereš ji jako nepřítele. Buď se na svět kolem sebe můžu dívat jako na mozaiku příběhů, která mi nemusí dávat smysl, nebo jej můžu vnímat jako mozaiku, která má řád. A takový je asi vztah mezi těmi obecnými věcmi, o kterých zpívám, a příběhy outsiderů a lidiček z periferie.

Použil jsi slovo mozaika a mně některé tvé písně (Ve stejném okamžiku, Krajina v obrazech) znějí klipovitě. Vždycky si představím jednotlivé filmové záběry. Vnímáš krajinu jako sled obrazů?
Jistě, výtvarné vidění světa mám v sobě pořád a například v písni Krajina v obrazech k tomu název přímo vybízí. Ale ne každý obraz dokážu popsat, a tak si musím pomáhat nějakou postavičkou nebo dějem, který se v té krajině odehrává. Nebo je ta krajina (jak to bylo často u písní Otcových dětí) nositelem nějakého symbolu: strom, řeka, skála, kámen. Člověk zkrátka některé věci nechce pojmenovávat způsobem, který je mu nepříjemný, nechce pojmenovat Boha slovem Bůh, vykoupení slovem vykoupení, víru slovem víra. Spousta lidí je totiž na tato přímá pojmenování alergická a já jsem velice opatrný, abych nekázal.

Slova mluví konkrétně, ale ty svůj pocit nebo i ty symboly dokážeš dostat i do muziky. Souvisí s tím výtvarným viděním světa také to, jak pestře jsou písně Trabandu zaranžované?
Na to nedokážu odpovědět, protože je to málokdy čistě moje práce. Zvuk je daný vždycky mimo jiné tím, kdo zrovna v kapele je a na co hraje. Já nosím písničky v základním tvaru – slova a akordy – a aranže jsou vždycky týmová práce.

Na vaše koncerty chodí i „náctileté“ slečny, které podle mě ještě nemůžou komplexně vnímat tvé texty a které si jdou především zatancovat. Nebo máš odezvu od velmi mladých lidí, že by se snažili tvé texty pochopit?
Občas dostávám e-maily i od mladších lidí, ale spíše na naše texty reagují posluchači trochu protřelejší životem. Třeba mi někdo napíše, že nás považoval jen za odrůdu Divokýho Billa a pak že se zaposlouchal do textů a zjistil, o čem ty písničky pojednávají. A že mu to třeba pomohlo. Co se týče těch mladých slečen, je mi to záhadou. Na festival Otevřeno v Jimramově jezdí už vnoučata lidí, kteří na nás chodili v době Otcových dětí. Ještě ne-
umějí pořádně mluvit, ale strašně nám fandí. Tam je určitá kontinuita.

Měla by mít píseň podle tebe etické poselství?
Ne, to si tam stejně vkládá posluchač. Písnička má být pravdivá, má vypovídat o tom, co autor prožívá nebo co ho nějak zasáhlo. Samozřejmě s určitými stylovými, gramatickými a hudebními korekcemi. Ale význam si do písně vkládá teprve posluchač. To, co chce říct autor, a to, co slyší posluchač, je málokdy totéž.

Srovnáš-li začátek Otcových dětí a současný Traband, v čem ses jako autor nejvíc změnil?
Mám dojem, že jsem se nezměnil. Možná jsem si trošku rozšířil slovní zásobu, prožil jsem víc věcí, potkal víc lidí, prošel víc krajin, ale myslím, že píšu pořád ze stejných pohnutek a o stejných věcech.
Milan Tesař (Radio Proglas)