26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

I pochybnosti nás posouvají dál

16. 12. 2008

|
Tisk
|

Vydání: 2008/51 Vánoční dvojčíslo, 16.12.2008, Autor: Jan Paulas

V zapadlé východoslovenské vesnici Litmanová se 5. srpna 1990 zjevila dvěma dívkám ve věku 11 a 12 let Panna Maria. Jednou z těchto vizionářek je dnes už dospělá Iveta Korčáková. Její životní příběh zachytil režisér Vít Janeček ve filmu Ivetka a hora, který získal na letošním jihlavském festivalu dokumentárních filmů cenu jako nejlepší český dokument roku.

Proč jste vůbec poskytla svůj životní příběh filmařům, aby ho nabídli veřejnosti?

Protože jsem v Litmanové viděla mnoho poutníků, kteří měli příliš jasnou představu, jak má člověk s takovouto náboženskou zkušeností, jakou jsem měla já, vypadat. Já jsem naopak ve svém životě zažila mnoho temných chvil a chtěla jsem, aby to vešlo ve známost, neboť je to fér vůči celému příběhu – že si Panna Maria vybrala právě takového člověka, jako jsem já. Chtěla jsem být upřímná a smést ze stolu všechny ty představy, s nimiž jsem se v Litmanové neustále setkávala a kvůli nimž jsem mnohokrát trpěla.

Takové představy vypadají kolikrát bohumile, ti lidé to myslí často dobře...
Ale je to zavádějící dobrota, která nedává prostor ptát se. Taková představa potom už není o člověku.

Vyrůstala jste v rodině, kde se pěstovala mariánská úcta?
Nepamatuji si, že by rodiče či někdo z rodiny měl obzvláštní úctu k Panně Marii. Vyrůstala jsem sice v tradičně věřící rodině, ale bylo to dáno vlivem vesnického prostředí, že se v neděli šlo do kostela, protože se to slušelo. Už jako dítě jsem si kladla otázka, zda má tato neupřímnost nějaký smysl.

Vraťme se k události, která se odehrála v roce 1990 a která určila váš další život.
Můj otec měl asi čtyři kilometry za vesnicí dřevěnici – měla jsem to místo ráda, neboť jsem tam byla daleko od dospělých. V neděli 5. srpna 1990 jsem to místo chtěla ukázat kamarádce Katce, která musela hlídat svého mladšího osmiletého bratra, a tak jsme tam vyrazili všichni tři. Strávili jsme krásný den plný her a sbírání borůvek v okolním lese. V podvečer, když už jsme chtěli jít domů, jsme najednou uslyšeli šramot, podivné zvuky z lesa. A tak jsme se zavřeli v chatce a čekali, až to přejde. Ale neustávalo to. Otec zrovna celou dřevěnici opravoval, a tak tam chyběla výplň mezi trámy a bylo tudy vidět ven. I když jsme slyšeli, že někdo chodí okolo chatky, ozýval se těžký dech a kroky, nikoho jsme nezahlédli. Celí vystrašení jsme se začali modlit – ne že bychom byli tak zbožní, ale neviděli jsme jinou cestu k záchraně. A nakonec mě napadla prosba: „Maria, matko naše, skryj nás pod svůj plášť.“ Dodnes si neumím vysvětlit, proč jsem toužila utíkat v tu chvíli právě k ní, ale možná jsem si v hloubi duše pomyslela, že kdyby tu byla moje mamka, nenechala by mě přece ve štychu.
Po této modlitbě nastalo ticho. Skrze malé okénko dopadaly dovnitř na podlahu sluneční paprsky. Jeden z nich ale zůstal po celou dobu bez pohybu. Když jsem se podívala tím směrem ven, uviděla jsem tam stát krásnou paní, která vypadala jako Panna Maria. To stejné viděla i Katka, ale její mladší bratr neviděl nic. Ta paní si pak sedla na lavičku naproti nám a byla po celou dobu zticha. A my s Katkou jsme na ni hleděli a přitom si říkali, že už nebudeme chodit krást třešně k sousedům, že budeme vynášet koš, že zkrátka budeme dobrými lidmi...

Jaká byla první reakce okolí?
Když jsem to po příchodu domů vyprávěla mamce, velmi se polekala. Šli jsme hned ke Katce, která dostala prášek na uklidnění. První reakce okolí byla tedy ta, že máme být zticha a nemluvit o tom, jinak budeme dělat hanbu rodině. Asi za dva týdny jsme se tam vypravili znovu. V koutku duše jsem si přála, aby se to už neopakovalo, abychom měli klid. Modlili jsme se totéž – a znovu jsme ji spatřili. A tak jsme se rozhodli, že to půjdeme říct místnímu faráři.

Kdy se to zlomilo, že lidé vašemu zážitku uvěřili?
Začalo to asi tím, že ženy z vesnice se na to místo chodily modlit růženec, neboť Panna Maria tam zvala k modlitbě. A tak přicházelo stále víc lidí, postupně se to šířilo, až tam začaly jezdit celé autobusy. Při třetím výročí zjevení se tam sjelo půl milionu lidí a autobusy, které neměly už kde parkovat, stály na silnici až do Staré Lubovně, což je asi pět kilometrů. Musím říct, že mi častokrát těch lidí bylo líto, když jsem viděla, že čekají nějakou ohromnou zprávu, něco zdrcujícího i velkolepého zároveň, co by zničehonic změnilo jejich životy. A já věděla, že to takto nefunguje.

Jaký byl vůbec smysl celého zjevení? Jaké bylo to důležité poselství pod povrchem senzace?
Maria se na tomto místě představila jako neposkvrněná čistota. Právě čistota nitra a touha po ní byla a stále je tím hlavním motivem, darem, na němž toto místo stojí. Během prvního roku přicházeli lidé ještě v malém počtu a všichni jsme se vešli do chatky. Jednou nás Panna Maria vybídla, abychom se s Katkou otočili a podívali se na tváře lidí, kteří stáli za námi. Byli to ti nejlepší z nejlepších, kteří chodili každý první pátek pravidelně ke zpovědi. Viděli jsme ale tváře, které byly smutné a zraněné. Z toho pro mě vyplynula velmi jasná definice čistoty, že je to něco, co proniká člověkem skrz naskrz, co je oproštěno od pouhých zvyků, povrchností. Hodně věcí, které děláme a jeví se jako dobré, mohou ztrácet na své ceně, pokud je člověk nedělá s čistým postojem. Lidé se často snaží dělat něco v dobré víře, že učiní zadost nějakému zvyku, ale k tomu, aby nás věci zasáhly do nitra, je potřeba víc.

Pojem čistoty je v křesťanském prostředí obvykle spojován úzce jen s oblastí sexuality...
Je ke škodě věci, pokud se čistota zúžila jen na tělesnost. Ten nejsilnější projev čistoty, který jsem u Marie vnímala, byla její přesvědčivost, kterou vyzařovala navenek, že byla tím, kým je. Na nic si nehrála, byla naprosto autentická.
Myslím, že v hloubi duše by se každý člověk rád osvobodil a byl tím, kým doopravdy je. Brání mu v tom tisíce věcí, které ho nutí kopírovat nebo předstírat. A čistota tkví právě v tom, že v pokoře ukážeme svou pravou tvář – tu, která je přijatá a milovaná už samotným Bohem.

Ve filmu jste zmínila, proč mariánská zjevení nakonec ustala – Panna Maria se musela odmlčet, aby lidi začali přemýšlet.
Člověk se velmi lehce poddá zvykům. I něco tak nezvyklého, jako je zjevení, se může stát součástí zvyku, že tam lidé putují, vyslechnou poselství a zas vplují do běžného života. Během těch pěti let se to stalo i v Litmanové. Ti, kteří tam přicházeli, jako by už neslyšeli nic víc a nehledali nic mezi řádky. Myslím, že bylo nutné, aby se to tichem prolomilo.

Tehdy jste byla dospívající dívkou. Jaké to bylo, ocitnout se najednou v roli veřejné osoby, jakéhosi prostředníka mezi lidmi a Bohem? Co bylo nejtěžší?
Hlavní těžkosti plynuly právě z toho, že mnoho lidí mělo příliš jasné představy o tom, co je to zjevení a jak by měl vypadat ten, kdo ho má. Měli to přesně nalinkované – jak se máme usmívat, jak se máme žehnat, jak máme být oblečené, s kým a kam máme chodit... Šlo zkrátka o konkrétní šablony, které pasovaly na milimetr a do nichž jsme se měly vejít. Vím, že jsem to vnímala vůči nám jako velmi nepoctivé. Ti lidé se u nás dožadovali věcí, které by často v hloubi duše nevyžadovali ani od sebe.

Nakonec jste ale vstoupila do řeholní komunity. Proč?
Šlo o společenství, které nebylo církví schválené, ale mě okouzlilo, že tam bylo hodně mladých lidí. Po posledním zjevení jsem potřebovala najít útočiště – ztrácela jsem půdu pod nohama a hledala jsem podporu u kněze, který to společenství založil. A on možná v dobré víře chtěl pomoci, ale neptal se mne jako člověka na hlubší motivy – viděl ve mně jen vizionářku z Litmanové. Myslím, že to nebyl šťastný moment, neboť rozhodnutí, které člověk dělá na celý život, by měl dělat ve chvílích, kdy se cítí pevný.
Mé rozhodnutí se mi nakonec stalo břemenem. Zprvu jsem chtěla, aby mě vyhodili, a tak jsem dělala všechny možné prohřešky, ale měli se mnou obrovskou trpělivost. Po roce jsem kapitulovala a snažila se přizpůsobit, což se mi také nedařilo. Po čtyřech letech přípravy jsem měla pokročit dál a složit pětileté sliby. Svěřila jsem se knězi, že se na to necítím, být zralá, a nemohu to zodpovědně slíbit. On mi ale doporučil, ať to udělám, že potom dostanu o svém povolání potřebnou jistotu. Těch následných pět let mě ale naučilo, že se s Bohem obchody nedělají, že zde nefunguje „něco za něco“. Po těch pěti letech jsem z komunity odešla.

Proč jste neodešla dřív?
Jednak jsem se necítila být zralá obhájit své rozhodnutí před lidmi, před tlakem okolí (na vesnici se stále vnímá jako zrada, když někdo v nastoupené cestě nevytrvá) a jednak jsem sama cítila, že ještě nemám odejít, že není dobré utíkat, protože to člověka zažene zase jinam, do jiné pasti. I pro dobré rozhodnutí musí nadejít ta správná chvíle. A já jsem už okusila, jak chutná, když je ta chvíle nezralá, co může způsobit – člověka může dohnat až do samé krajnosti, že si sáhne na život, neboť v danou chvíli to vidí jako jediné východisko (tehdy jsem pochopila, že za jistých okolností je člověk schopen všeho). A přitom původní myšlenka byla dobrá, jenom ta chvíle nebyla ta pravá. A tak jsem si řekla, že nesmím udělat znovu stejnou chybu.

Co bylo pro vás znamením, že už nadešel ten správný čas?
Když jsem zjistila, že se bojím odejít, že se bojím změny, že se bojím udělat krok dopředu, neboť jsem tam byla hmotně zabezpečená a nemusela se o nic starat. A tento strach, že bych to měla udělat, byl pro mě vodítkem, že ten čas právě nastal – že mě stávající prostředí už naučilo, co mohlo, a já musím jít dál, abych rostla a vyvíjela se.

Jaký byl přínos Litmanové do vašeho duchovního života? Co dnes vnímáte jako podstatné?
Být upřímný k Bohu a k sobě. Myslím, že to je základ, od něhož se můžeme odrazit, abychom poznali Boží působení v nás samotných a obdivovali ho. Být v každé situaci upřímný, i když to možná nebude vždy stoprocentní upřímnost, a nevytvářet si žádnou masku. A také bychom neměli brát tvář Bohu – tím, že si ho příliš zarámujeme, příliš jasně představíme.
Jediné, čeho se dnes obávám, jsou příliš rychlá stanoviska či rozhodnutí o něčem, o čem víme jen málo a co nám v danou chvíli překáží. Člověk se nesmí bát hledat odpovědi, i když bude vystaven pochybnostem. Ale jakmile začneme poctivě hledat, zjistíme, že i pochybnosti nás posouvají dál.

Co pro vás znamená Litmanová po tom všem?
Pro mě je to místo mého srdce. Když je mi občas těžko či úzko, zavřu oči a představuji si tu lavičku a ty hory, šum a ticho – a vím, že tam patřím.

Iveta Korčákováse narodila 22. října 1978 ve Staré Lubovni. V letech 1990–1995 se jí a její kamarádce zjevovala Panna Maria. Po odchodu z řeholní komunity pracovala v Německu, kde se starala o staré lidi. 25. srpna 2007 se vdala a nyní spolu s manželem žijí a pracují v Anglii. Její životní příběh zachycuje dokument Víta Janečka „Ivetka a hora“, který získal letos na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě ocenění jako nejlepší český dokument roku 2008. V září 2008 byla Litmanová místním arcibiskupem oficiálně vyhlášena za poutní místo.


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou