I odlišné tradice nás mohou inspirovat

Vydání: 2007/41 Proč lžeme?, 9.10.2007

Malá francouzská vesnička Taizé je mezi mladými křesťany známé místo. Asi by se mezi nimi stěží hledal ten, kdo by dosud neslyšel o mezinárodním setkávání mladých lidí. Pořádá je komunita v Taizé, kterou tvoří asi 100 bratrů z různých zemí. Jedním z nich je i bratr Josef, Čech.

Vzpomenete si ještě na své první setkání s bratry z Taizé?

Bylo to na jaře roku 1989 při setkání mladých v Maďarsku. Odtud si ale pamatuji jen bratra Rogera, hlavně jeho hlas. O rok později navštívil Jihlavu a naši farnost bratr Paolo. Jako zástupce farní mládeže jsem dostal za úkol přijet pro něj do Havlíčkova Brodu autem, které mi půjčil náš pan farář. Vraceli jsme se již za tmy a já jsem zabloudil. Do Jihlavy jsme přijeli pozdě v noci, doma už všichni spali a navíc jsem zjistil, že v celém domě není jediná volná postel. Snažil jsem se situaci zachránit, s nadějí, že si náš host ničeho nevšimne... Druhý den ráno jsem ale od něj dostal pokárání a moje mladší sestra kytku jako odškodnění za to, že jsem ji o půlnoci vyhnal z postele.

A jaká byla vaše první návštěva v Taizé?
V létě roku 1990 jsem se tam vydal se skupinou kamarádů z naší farnosti. Bylo to vlastně mé první setkání s komunitou ve společenství modlitby. Nejvíc mě oslovila krása zpěvu a zážitek setkání velkého množství mladých lidí, kteří se s bratry scházeli třikrát denně ke společné modlitbě. U nás ve farnosti jsme také hodně zpívali a modlili se, ale navzájem jsme se dobře znali. V Taizé jsem poprvé skutečně zažil, jak mocně může církev přesáhnout hranice své farnosti. Setkal jsem se tam s lidmi ze Západu i z Východu. V tehdejším Československu jsme se mladých lidí ze západních zemí možná trochu báli. V Taizé jsme ale zjistili, že v modlitbě jsme si všichni velmi blízko. Vzpomínám si také, jaké jsme měli mylné představy o tom, že Západ je „materiální“ a my jsme ti „zbožní“.

Čím vás tato spiritualita nejvíc oslovila v duchovním životě?
Meditativním způsobem modlitby. Modlitba v Taizé je velmi jednoduchá a zároveň krásná. Její prostota umožňuje zklidnění v nitru, ale přitom není únikem z reality. Člověk ji může propojit se svým každodenním životem. To v Taizé nyní prožívám. Jako křesťané se snažíme z této modlitby čerpat, abychom byli přítomni výzvám evangelia, každý ve svém srdci, v povolání, které máme v církvi a ve světě.

Proč jste se nakonec rozhodl usadit se v Taizé natrvalo a vstoupit do komunity? Řada lidí žije tuto spiritualitu i v běžném životě...
Když jsem se poprvé rozhodl do Taizé vydat, chtěl jsem zůstat rok. Byl jsem volontér, účastnil se tamního života a podílel se na přijímání mladých lidí, kteří přijížděli na setkání. Kladl jsem si otázky, k čemu mě Bůh volá, a nakonec jsem v sobě objevil touhu dát svůj život Bohu tak, jak jsem viděl, že se o to snaží bratři v Taizé. Jejich způsob života mě oslovil natolik, že jsem nakonec po roce vstoupil do komunity – nejprve na několikaleté období přípravy a nakonec jsem složil věčné sliby.

V čem se liší život v Taizé od klasického řeholního života?
Taizé je jiné tím, že spolu v jedné komunitě žijí bratři z různých církví. Součástí našeho povolání je objevování jednoty, ke které nás volá Kristus. Jsme také mezinárodní komunita, žijí zde bratři z asi třiceti zemí všech světadílů.

Nehrozí, že se bratři kvůli pokojnému soužití vzdají některých prvků své víry – například katolíci mariánské spirituality či svátostí?
Tento pocit jsem nikdy neměl. Vyrůstal jsem v katolickém prostředí, jsem pokřtěný v katolické církvi a nikdy jsem v Taizé nezažil, že bych se musel vzdávat nějakých prvků své víry. V komunitě se snažíme každý prohlubovat svůj vztah s Bohem.
Samozřejmě, každý je přitom ovlivněn výchovou či církevním prostředím, v němž vyrůstal. Můžeme ale objevovat i ty tradice, které jsme neznali, nebo o kterých jsme měli mylné představy. Zjišťujeme, že druzí nás mohou inspirovat a pomoci nám, abychom byli věrni Kristu v církvi, do níž patříme.

Jak takové soužití katolíků, protestantů či pravoslavných vypadá v praxi? Má každé vyznání nějaká specifika?
Při zakládání komunity si bratr Roger přál, abychom v církvi byli znamením bratrské lásky, abychom uskutečňovali podobenství společenství v jednotě. V komunitě se nedělíme – nemáme bohoslužby na jedné straně pro katolíky, na druhé straně pro evangelíky. Scházíme se při společné modlitbě i slavení eucharistie. Díky důvěře, kterou si bratr Roger postupem let dokázal získat ze strany papežů již před druhým vatikánským koncilem a po něm, mohou i nekatolíci v naší komunitě přijímat katolickou eucharistii.

Jak vlastně bratři v Taizé v žijí? Věnují hodně času modlitbám, nebo provozují i jiné aktivity?
Modlitba je srdcem našeho společného života. Zároveň bratři od začátku chtěli žít i prostou evangelijní pohostinnost. Přijíždí k nám hodně mladých lidí, aby se účastnili týdenních setkání, která pro ně připravujeme.
Podstatnou součástí našeho života je také práce, kterou si na sebe vyděláváme, například vyrábíme keramiku či vydáváme knihy. Čas od času se někteří bratři vydávají do světa, aby se setkali s mladými lidmi v jejich prostředí a povzbudili je v jejich hledání společenství s Bohem. Aniž bychom kolem Taizé vytvářeli organizované hnutí, chceme mladým lidem říci, že se s nimi v církvi počítá, že v ní mají své místo.

Jaká je vaše konkrétní úloha v Taizé?
Od začátku jsem byl pověřen péčí o naši domácnost, tedy o kuchyň a částečně i zásobování. Dělám to rád, protože společné stolování je důležitou součástí naší snahy o uskutečňování bratrského společenství v každodenním životě. Naše kuchyň je podobně jako v běžné domácnosti srdcí domu.
Mimo kuchyň věnuji mnoho času službě naslouchání, ať již ve svátosti smíření, či při duchovním doprovázení mladých lidí.
Také se starám o české a slovenské poutníky. Když mám čas pro sebe, trávím jej u sebe v pokoji anebo venku v přírodě; Taizé je na kopci, uprostřed krajiny, která by se svou krásou dala přirovnat k Vysočině.

Poznal jste osobně bratra Rogera?
Přijímal mě do komunity, do jeho rukou jsem skládal věčné sliby. Byl to on, kdo si přál, abych se v  Taizé stal knězem. V posledních letech jeho života jsem s ním prožil mnoho krásných chvil i mimo Taizé – při různých cestách a návštěvách (mezi nimi byla i dvakrát návštěva Jana Pavla II.), vzpomínek na něj mám velmi mnoho.
Ty nejdražší jsou však spojeny s každodenním životem v komunitě – třeba večeře s bratrem Rogerem. Každý večer jsem měl za úkol pozvat skupinku několika – pěti, šesti bratrů, připravit jídlo, prostřít stůl... Často s námi byli i různí hosté. Tato setkání u stolu, podobně jako náš jídelníček, byla velmi prostá. Patřila k nim i chvíle ticha, kdy nebylo třeba stále o něčem hovořit. V blízkosti bratra Rogera jsem vždy zažíval bezvýhradné přijetí.

Asi jste těžce prožíval jeho násilnou smrt...
Pamatuji si, že na první ráno po noci, uprostřed níž násilnou smrtí zemřel náš bratr Roger, připadlo toto čtení z proroka Izaiáše: „Nikdy už nebude slýcháno o násilí ve tvé zemi. Už nebudeš mít slunce za světlo dne, ani jas měsíce ti nebude svítit. Hospodin ti bude světlem věčným, tvůj Bůh tvou oslavou.“ Měl jsem zavřené oči, tekly mi slzy a představoval jsem si, že takto bratra Rogera vítají andělé na nebi... A my, jeho bratři, shromáždění jako vždy při ranní modlitbě v kostele Smíření, se všemi mladými kolem, jsme to slyšeli.
Připravila Michaela Straková



Bratr Josef (civilním jménem Josef Sedlák) *1970, Jihlava. V Taizé, mezinárodní ekumenické komunitě bratří ve Francii, žije 16 let. Na kněze byl vysvěcen v r. 2003.



Dějiny ekumenického společenství Taizé sahají až do roku 1940, kdy zakladatel hnutí bratr Roger (Roger Schutz), švýcarský protestant, přišel do burgundské vesničky Taizé a začal zde připravovat založení klášterní komunity. Po válce se k němu připojili první bratři a o Velikonocích roku 1949 se natrvalo zavázali k životu v celibátu, sdílení majetku a životu v prostotě. V začátcích všichni pocházeli z evangelických církví, v druhé polovině 60. let však i katolíci začali vstupovat do komunity, kterou dnes tvoří stovka bratří různých vyznání z více než pětadvaceti národů (z toho jeden Čech – bratr Josef). Bratři nepřijímají žádné dotace ani dary. Žijí s ostatními pouze z toho, co vydělají svou prací.
Od 60., zejména však 70. let 20. století přijíždějí do Taizé týden co týden mladí lidé z Evropy i dalších světadílů. Během některých letních týdnů se zde může setkat až 5 000 mladých lidí ze 75 zemí.
Zakladatel komunity Taizé, bratr Roger, byl 16. srpna 2005 během bohoslužby zavražděn psychicky nemocnou návštěvnicí.
(red)




Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay