Hus - chybující zastánce pravdy a lásky

Vydání: 2004/28 Cyrilometodějské dvojčíslo, 1.9.2004, Autor: Jan Paulas

Rozhovor s P. Františkem J. Holečkem OM
Když se řekne Jan Hus, většině křesťanů se vybaví kněz, kazatel v Betlémské kapli, upálení v Kostnici. Málokdo však ví, že Hus svým učením v podstatě navazoval na předchozí generaci českých reformátorů církve. V jeho pojetí však toto učení nabylo revolučního charakteru a složitá společenská situace následně umožnila, aby sociální krize explodovala.


Jaká byla vlastně doba, do které vstupujeme při hledání tváře Mistra Jana Husa?
Pro středověkého křesťana nemohlo být nic strašlivějšího než porušení základních, jasných a přesných orientačních souřadnic jeho civilního i náboženského života. Středověké kroniky jsou plné zlověstných mimořádných jevů (krvavý déšť, padající žáby a podobně). Ty středověkého křesťana velmi znepokojí jako znamení, že se blíží nějaká hrozná eschatologická katastrofa, která uvrhne celou společnost do zkázy. A když k tomu ještě vypukne těžký konflikt na úrovni špiček pyramidy církevní hierarchie a vládní moci, je vědomí těchto lidí otřeseno. Západní společnost už navíc prošla celou sérií těchto otřesů, a to od sklonku jedenáctého století až po děsivou pandemii dýmějového moru. Obrovská vlna této nemoci v polovině čtrnáctého století prakticky vylidnila nejbohatší a nejslavnější obchodní města západní Evropy. To všechno vede člověka konce 14. století k přesvědčení, že nastala „novisima tempora“, poslední věk (tento pojem užívá i Hus) - blížící se zápas s Antikristem před druhým příchodem Páně.

Křesťané proto začínají hledat ve svém středu rozkladné živly, které skrytě a zákeřně podrývají církev a společnost přemírou svých hříchů. Ty, kteří přivolávají Boží hněv a trest, je třeba v očích křesťanů za každou cenu odstranit.

Dá se tedy říci, že to bylo vypjaté kazatelství té doby, které v sobě neslo náboj možného revolučního výbuchu?
Je až šokujícím zjištěním, že tento typ kritického kazatelství se nevyskytuje v méně rozvinutých společnostech, ale je typický pro nejvyspělejší obce Západu. Právě tam, kde bylo nasazeno největší úsilí o dokonalost, vypuknou velké krize.

Vypjaté eschatologické kazatelství bylo charakteristické pro žebravé řády uvnitř měst. Tyto řády byly většinou velkými soupeři diecézních kněží. Šlo tedy o obecný problém. Teprve Tridentský koncil začal klérus výrazněji regulovat: jak z hlediska kvality, formace, přezkušování kandidátů, tak především z hlediska kazatelství.

Existuje nějaký zásadní rozdíl mezi první a druhou generací českých reformátorů?
Jádro modelu obnovy se v českém prostředí ve svých hlavních složkách zformovalo už do sklonku osmdesátých let čtrnáctého století. Dělo se tak i díky Matěji z Janova, který kromě podpory častého svatého přijímání laiků vyslovil i názor, že Antikrist nepřijde odjinud než ze samotného středu křesťanů a takovýmito antikristy jsou především ti, kdo se svým životem staví proti Kristovu zákonu.

Druhá reformní generace, včetně Husa, na tento základ navázala přijetím podnětů anglického teologa Viklefa, od nějž převzala teorii predestinace (předurčení ke spáse) i ideu apoštolsky chudé církve. Tato generace dotvořila vlastní ucelený program reformy a získala pro něj přední muže české stavovské obce i králova dvora.

Jan Hus se zprvu těšil králově přízni, ale později mezi nimi došlo kvůli prodeji odpustků k roztržce...
V Husově díle opravdu chybí kritické výtky vůči selháním Václava IV. Například o násilné smrti generálního vikáře Jana z Pomuku se dokonce Hus přezíravě vyjádřil, že nechápe, proč by pro smrt jednoho „popa“ měly být interdiktem zastaveny bohoslužby v celé zemi. To mu ještě protivníci neopomenuli vytknout po letech v Kostnici. Václavův vztah k Husovi byl ovšem kontroverzní, Mistr neměl záštitu v dostatečně silném panovníkovi a sám nebyl dobrým politickým stratégem. Václav zase velmi těžce nesl sílící obviňování českých mistrů z kacířství, stejně jako Husovu neústupnost v následné bouři odporu proti prodeji odpustků. Ještě v roce 1413 chtěl král dosáhnout smíru na českobrodské generální synodě kléru, ale poté, co Mistr Jan tuto možnost počátkem června rázně odmítl, ztratil definitivně jeho podporu.

Byl Hus teolog, či spíše kazatel? Nakolik svá slova pronášel s rozmyslem, a nakolik byl ve víru doby?
Pro Husa je charakteristické, že musel teologicky pracovat pod obrovským tlakem jak ze strany svých odpůrců, tak ze strany stoupenců. Betlémská kaple byla halovým prostorem pro velký počet lidí, tedy prvořadě pro slyšení slova. A mnoho klíčových kroků, které pak přispěly k jeho odsouzení, učinil Hus pod tlakem publika, na které živě reagoval. Je to situace, kdy se mezi kazatelem a posluchačem vytvoří citový vztah, z něhož není možné ustoupit. Kazatel pociťuje duchovní zodpovědnost za ty, které získal na svou stranu.

Při obtížném pokusu charakterizovat Husa jednou větou bych řekl, že pro něj je klíčová živá víra formovaná láskou k Bohu, ke Kristu a k církvi. Ve své poslední Řeči o míru, kterou si přivezl do Kostnice, ale už mu nebylo dáno ji pronést, je jeho hlavní starostí, co dělat pro to, aby lidé začali opět žít intenzivním náboženským životem.

Pro Jana Husa stojí vlastní institucionální struktura církve až na druhém místě. To, co ji musí dotvořit, je zažitá láska. Hus je jedním z lidí, kteří trpí rozkolem, ale také zanedbáním hlásání Božího slova. Kněz, který nekáže, je pro něho pes, který neštěká. Hus se však dopouští jistě chyby, nebere-li ohled na kanonickou misi a nerespektuje arcibiskupův zákaz kázání, motivovaný potřebou zabránit dalším rozbrojům.

Husovi je ale hlavně vyčítáno, že přebíral některé názory od anglického reformátora Johna Viklefa, zejména jeho predestinační teorii...
Hus rozhodně není radikální stoupenec předurčenosti ke spáse jako Viklef. Na mnoha místech zastává jen takovou předurčenost, jež nijak nepopírá lidskou svobodu.

S jakými představami jel vůbec Hus na Kostnický koncil?
Do Kostnice odjíždí se smíšenými pocity úzkosti i naděje. Na jedné straně si nečiní iluze o charakteru koncilu, který má ve skrytu duše za antikristovský; na druhé straně vkládá velkou naději do veřejného slyšení, v němž chce obhájit svou vizi. Po velkém vnitřním zápase nakonec odmítne odvolat své učení a přijímá martyrium.

Na koncilu šlo vlastně oběma stranám o stejnou věc, o obnovu církve, a přitom obě už neočekávaly řešení od papežské moci...
Prioritní otázkou koncilu bylo ukončení papežského rozkolu a obnovení církevní jednoty. Tento úkol dokázal na politické úrovni dovést k cíli římský král Zikmund Lucemburský. Konciliaristé současně podrobili instituci papežství stálé kontrole koncilu dvěma zásadními dekrety Haec Sancta a Frequens. Husova představa reformy církve mířila přes jisté shody s konciliaristy ke zcela jiným výhledům - k výrazně duchovní církvi. Podceňoval nutnost a význam obnovy církevních institucí. Koncil poskytl Husovi plná tři veřejná slyšení – pro zajímavost je třeba uvést, že sesazenému papeži Janu XXIII. se nedostalo ani jednoho.

V jistém slova smyslu lze říci, že koncilním prelátům došla s Husem trpělivost. Nemohli totiž věnovat tak velký prostor diskusi o otázkách, jež pro ně byly v oné chvíli odtažité. Koncilní Otcové vzali za svůj náhled, že Husovo učení má škodlivý vliv na lid, stát i zachování společenského řádu.

Mistr Jan odmítal jakoukoli legitimní autoritu mimo té, jež svůj obsah bezprostředně odvozuje z pravdy, a která navíc předpokládá mravní obrat (stav milosti a absenci smrtelného hříchu). Církev by tedy měla spočívat výlučně na pravdě, její autoritě a mravně čistém životě. Toto pojetí církve pak přenášel i na ostatní lidské autoritativní struktury, například na stát.

Čím byl tedy Hus pro koncilní Otce nejvíc nepřijatelný?
Koncil bezesporu potřeboval i svůj věroučný odsudek (causa fidei), aby zdůvodnil svou oprávněnost. Vzhledem k tlaku britských prelátů na odsouzení Viklefa bylo nasnadě, že se Hus ocitne ve velmi obtížné situaci. Mistr Jan se bezesporu dostával do tíživého postavení i kvůli neúnavné aktivitě svých protivníků, kterým na jeho odsouzení záleželo. Především mu však přitížila celá řada dřívějších dostatečně neuvážených kroků.

Přesně myslící právníky též pobuřovalo, že si kánony církevního práva posluhoval velmi volně s odvoláním na jedinou a nejvyšší normu Božího zákona. Navíc tato právní ustanovení vykládal na základě morálky, nikoli práva. Tato jeho jakási „teologie práva“ však nemohla řeč zákona a jeho obecnou závaznost nahradit.

Nakolik je dnes legitimní hovořit o Husovi jako o heretikovi?
Některé z jeho tezí zjevně překročily hranice pravověrnosti a jeho představa církve postrádala dostatečně realistický ohled k její institucionální struktuře a funkci. Neopomínejme rovněž, že už od Jana XXII. byla sama neposlušnost vůči papežské autoritě nahlížena jako heretická. Bylo by však bezesporu chybou nahlížet na Husa jen jako na rozvratníka.

Spíše bychom tomuto prvnímu vzepětí českého ducha mezinárodního dosahu měli dát přesné místo v tradici našeho teologického myšlení.

Tak si Mistra Jana, rektora univerzity v Praze, představoval malíř Mikoláš Aleš.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 12. – 18. prosince 2017

Kudy putuje Betlémské světlo?

Už tuto neděli zamíří Betlémské světlo z Vídně a Lince do České republiky. Rozvezou ho skauti. Přinášíme i příběh dvanáctiletého Rakušana Tobiase Flachnera, který…

celý článek


Svěřit se do Božích rukou

Už jen za pár dnů uslyšíme během půlnoční mše vyprávění z Lukášova evangelia o tom, jak se betlémských pastýřů „zmocnila velká bázeň“, když jim anděl Páně…

celý článek


Aby se i dospělí divili...

„Pod stromek bych chtěl lego, tablet a mobil,“ žádá si kluk. „V žádném případě!“ vyděsí se maminka, načež pořídí všechno – a k tomu ještě něco nepotřebného,…

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay