26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Hudba jako semínko krásy

17. 2. 2015

|
Tisk
|

„Člověk, který má rád hudbu a umění vůbec, chápe více než jiní, že Bůh je nejen všemohoucí tvůrce a spravedlivý soudce, ale i bytost plná krásy, radosti a štěstí,“ říká P. KAREL CIKRLE, jeden z tvůrců jednotného kancionálu. V těchto dnech oslavil osmdesátku.

Vydání: 2015/8 Stůjte na periferiích!, 17.2.2015, Autor: Václav Štaud

Bylo to už v předškolním věku, když se ve mně spojily láska k Bohu a umění. Vzpomínám na drobnou epizodu. Už jsem věděl, že když se některé přístroje namažou, lépe fungují. V neděli před kostelem se ptám tatínka, který coby zpěvák chodil na kůr: „Tati, jsou ty varhany namazané?“ – „Jak jsi na to přišel?“ – „Že dnes lépe hrály.“ – „Ale chlapče, dnes na ně hrál Břetislav Bakala, žák Leoše Janáčka.“
To už nebylo dětství. Okamžikem, kdy tatínka komunisté na více než deset let zavřeli, mé dětství skončilo. Bylo mi čtrnáct let a jako nejstarší ze tří sourozenců jsem musel v rodině zaujmout otcovskou roli. Maminka totiž churavěla a potřebovala oporu. Pro můj pozdější život to ale byla dobrá škola, musel jsem svět nahlížet z úhlu dospělého. V našem rodišti s námi absolutní většina lidí cítila a pomáhala nám. Ale setkali jsme se i s postojem zcela opačným.
Dobrý muzikant a můj duchovní vůdce P. Oldřich Mifek mě přiměl, abych se přihlásil na Janáčkovu akademii múzických umění. Kupodivu jsem byl přijat, v oboru zpěv jsem režimu asi nebyl nebezpečný. Po přestupu na studium hudební vědy na filozofické fakultě ovšem problémy přišly. Nebyl to jen vyučující marx-leninismu, kdo si na mě zasedl. Nakonec mě na přímý příkaz StB před poslední státnicí vyloučili – v odůvodnění byly fráze o politice a náboženství. Psal se rok 1959. Pracoval jsem v cihelně, když se nám tatínek vrátil z vězení. Moc jsem si ho ale neužil, přišel mi povolávací rozkaz k PTP.
Oficiálně je to tak, výložky jsme už opravdu neměli černé, ale červené. Bylo to však stejné ženijní vojsko, kde jako zbraň sloužily rychlopalný krumpáč a dalekonosná lopata. Naštěstí tato vojna trvala už jen dva roky. Po návratu jsem pracoval jako dělník v textilce, kde mi umožnili dokončit vysokou školu při zaměstnání. V té době už jsem také usiloval o přijetí do litoměřického semináře. Napodruhé se to podařilo.
Při předchozím studiu hudební vědy jsem se zaměřoval na lidovou duchovní píseň. Bylo mi to blízké. A dodnes je pro mne velkou ctí, že mým názorům ochotně naslouchaly takové osobnosti, jako byli profesor Miroslav Venhoda, P. Jan Veselka nebo P. František Holík, kteří byli jádrem komise tvořící písňovou část kancionálu. Texty měl na starosti básník Václav Renč a nade vším, i nad úvodní modlitební částí, bděl známý kazatel a spisovatel P. Ladislav Simajchl. Když byla komise oficiálně schválená českými a moravskými ordináři, byl jsem jmenován jejím členem.
Druhý vatikánský koncil proběhl, ale moc se o něm za železnou oponou nevědělo. Bylo nezbytné adaptovat stávající písně pro novou liturgii a také sjednotit zpěv v celé republice. Vznik nového kancionálu měl také alespoň v minimální míře nahradit naprostý nedostatek duchovní literatury, kterou komunisté cílevědomě potlačovali. A našemu náboženskému životu jsme také chtěli dát modernější tvář v podobě nových duchovních písní.
Nových písní v kancionálu postupně do dneška vzniklo téměř šest desítek a nejvíc se o ně svými texty zasloužili Václav Renč a pozdější biskup Josef Hrdlička, hudbou skladatelé Zdeněk Pololáník a Petr Eben.
V rukopisu byl hotový v roce 1970, vyšel o tři roky později. Původní verze měla deset vydání. Za deset let ale potřeboval přepracovat a doplnit. Koncepci úprav jsem ještě projednal v širokém shromáždění, na práci jsme zůstali jen dva – otec Hrdlička na texty písní a já na to ostatní. Od roku 1988 začal kancionál vycházet s naprosto přepracovanou úvodní částí a rozšířenou částí písňovou (dnes mluvíme o tzv. červeném kancionálu), v devadesátých letech pak také s písněmi, které přidali v Olomouci (modrý kancionál) a od roku 2004 ještě s dodatkem pro diecézi královéhradeckou (zelený kancionál). Před třemi roky překročil kancionál už milion výtisků a zájem stále trvá.
Ne, bylo také nutné vytvořit varhanní doprovod. Do soutěže v roce 1970 se přihlásilo téměř sedmdesát autorů. Soutěž vyhodnotila ještě kancionálová komise jmenovaná ordináři, ale vlastní zredigování už svěřili mně, čerstvě vysvěcenému knězi. Po těžkostech daných zvláště dobou normalizace vyšel v roce 1980. Rozšířený kancionál, dnes používaný, potřeboval nový doprovod a vyšel v roce 1992.
Samozřejmě. Proto jsem vytvořil návrh projektu nové generace stávajícího zpěvníku, která by odpovídala 21. století. Prodiskutoval jsem to s řadou expertů a plán předal do povolaných rukou na Českou biskupskou konferenci. Jeho případná realizace už ale bude záležitostí mladších nadšenců, které si církev u nás snad vychová.
Ano, ten vznikal souběžně s novým kancionálem během mého bohosloveckého studia. Nápad přišel na bramborové brigádě, kde jsme si zpívali a písničky lovili z paměti nebo z kapes na umačkaných papírech. Tehdy mě napadlo vytvořit zpěvníček křesťanských písní s kytarovým doprovodem, kde by lidé našli také oblíbené písničky tábornické, studentské, lidové i vícehlasé kánony. První vydání bylo určeno pro seminář. Protože byl o Hlaholík velký zájem i jinde, pomohl již dříve zmíněný přítel z Vranova P. Mifek, který získal povolení tisku pěti set kusů pro své poutní místo. Riskoval jsem tenkrát a nechal jich vytisknout celých dvacet tisíc. Vyšlo to a zpěvníček se mohl rozletět po celé republice.
Navazujeme na Jednotu pro zvelebení církevní hudby na Moravě, založenou z podnětu Leoše Janáčka v roce 1881 a zrušenou komunisty v roce 1952. Setkávání varhaníků jsme prvně obnovili v závěru šedesátých let minulého století, kdy se několik teologů a hudebníků pokusilo o první aplikaci závěrů Druhého vatikánského koncilu na liturgickou hudbu v našich podmínkách. Normalizační éra to rázně ukončila. Navázali jsme v roce 1983, kdy varhanické instruktáže prosadil ordinář brněnské diecéze Ludvík Horký. Do Brna každý měsíc přicházelo kolem sta zájemců z většiny diecézí. A v této aktivitě pokračuje od roku 1993 současná jednota Musica sacra.
Při svých začátcích měla Musica sacra zhruba sto členů, dnes je nás již více než pět set – varhaníků, sbormistrů, zpěváků, skladatelů, pedagogů, hudebních vědců – opět z celé republiky. Jednota Musica sacra je respektovaným členem Evropské konference sdružení pro chrámovou hudbu. Abychom plnili svůj základní úkol, jímž je zkvalitnění hudební složky liturgie, vydáváme odborné publikace, noty i různé příručky. Vytvořili jsme kvalifikační systém varhaníků, který se od roku 1996 uplatňuje v brněnské diecézi a v roce 2001 ho Česká biskupská konference doporučila všem diecézím. Pořádáme setkávání sborů, iniciujeme vznik nových liturgických skladeb, využíváme i svůj bohatý archiv hudebnin.
Soubor doporučení pro používání liturgické hudby zvláště ve vztahu k mládeži byl velmi potřebný – navzdory mnoha problémům, které komplikovaly jeho vznik. Důležité nyní bude, abychom všichni vedli zpívající mládež k duchovnímu i uměleckému růstu, k vyšší kvalitě hudby, textu, interpretace i liturgické vhodnosti. Aby se z prostých brnkaček učili mladí lidé přecházet na kvalitnější repertoár a k vícehlasu. Také současní umělci umí vytvářet kvalitní hudbu. Měli by ale dbát i na to, aby jejich díla byla náročností dosažitelná nejen profesionálům, ale i běžnému farnímu sboru.
Je to obecný úpadek zpěvu, který se vztahuje na celou společnost. Nedávný průzkum ve školách ukázal, že zpívat umí snad už jen pět procent dětí. Musím ale pochválit školy církevní, kde vykazují kolem dvaceti procent zpívajících. I to je málo, ale ukazuje se, že malí návštěvníci kostelů mají ke zpěvu přece jen blíž než jejich vrstevníci z nevěřících rodin. S láskou vzpomínám na svou maminku, která mi od kolébky zpívala. A s úctou myslím na všechny matky, které s touto vzácnou službou dětem nepřestaly dodnes. Sázejí tak do maličkých duší vzácná semínka, kultivují je ke kráse.
A mohou mě s ní vidět stále. Kytara zůstala mou věrnou průvodkyní životem, často si zahraji a zazpívám jen tak pro radost. Vracím se ke skladbám populárním i vážným. Každá dobrá hudba člověka pozvedne, přiblíží k jeho Stvořiteli.
P. PhDr. KAREL CIKRLE se narodil v roce 1935 v Bosonohách, 17. února se tedy dožil osmdesáti let. Plných šedesát let se zabývá duchovní hudbou. Je autorem řady publikací hlavně pro varhaníky nebo se podílel na jejich vydání. Po pádu komunismu se v Brně stal vedoucím diecézního střediska pro liturgickou hudbu, působil i jako pedagog. Učil liturgickou hudbu na brněnské konzervatoři, stál u založení Kabinetu duchovní hudby na JAMU, kde také sám vyučoval, inicioval zřízení varhanické školy (dnes ZUŠ se zaměřením na církevní hudbu). Po všechna léta svého úsilí o povznesení liturgické hudby stačil na řadě míst také plnit všechny pastorační povinnosti faráře. Nyní vypomáhá ve farnosti Brno-Lesná. Je starším bratrem brněnského biskupa Vojtěcha Cikrleho.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou