26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

'Hrál jsem se smrtí na honěnou'

4. 3. 2008

|
Tisk
|

Vydání: 2008/10 Jak nás sourozenci ovlivňují?, 4.3.2008

Když loni v dubnu Miloš Prášil dorazil do Afghánistánu, strávil nejdříve Velikonoce na jedné německé základně. Čekal tam se svou jednotkou na odlet k českým vojákům do Fajzabádu. Tak poklidně proběhly první dny v Afghánistánu, kde později bojoval o holý život. Na rozhovor s oceněným vojákem jsme se vypravili na Slapy, kde se zotavuje.

Jak se přihodila tragická nehoda, při níž bohužel přišel váš kamarád o život?

Vraceli jsme se po třech dnech z patroly. Věděli jsme, že mají přijít přeháňky, ale všechno nasvědčovalo tomu, že se stihneme vrátit včas – ovšem opak se stal pravdou. Byli jsme asi 40 kilometrů od základny, schylovalo se k bouři a rychle se stmívalo. Byli jsme poučeni, že v noci nemáme po zdejších cestách jezdit, a tak nezbylo nic jiného, než přečkat noc na jednom předem vytipovaném místě vzdáleném sotva pět kilometrů. Najednou jsme ale ztratili vizuální i rádiový kontakt s posledním vozidlem kolony. Zastavili jsme a snažili se zjistit, co se vlastně stalo.

Našli jste ho?
V místech, kterými ostatní auta projela bez problémů, se pod naším posledním vozidlem utrhl kus cesty. Auto se zřítilo do strže hluboké čtyři metry a doslova se tam předkem „zapíchlo“ do země. Osádka ale vyvázla bez úhony, kamarádi vylézali ven zjevně nezraněni.

Blížila se ovšem ta bouře...
Už nám byla doslova v patách, bylo jasné, že ji budeme muset přečkat na místě. V každém vozidle je důležitý materiál, včetně zbraní, který bylo třeba z havarovaného auta dostat ven. Já s kolegou Koljou jsem tedy slezl dolů a začali jsme vytahovat to nejdůležitější. Zdravotníci mezitím prohlíželi členy havarovaného vozidla.
Hlídka měla oči všude, kdyby se něco dělo. A ono se dělo – jenže zhruba o osm kilometrů dál v kopcích, což nemohl nikdo tušit. Přívalové deště tam strhly lavinu kamení, která se řítila přímo na nás. Ve tmě jsme najednou uslyšeli blížící se dunivý rachot.

Když jste slyšeli ten hluk, co jste mysleli, že se děje?
V první chvíli mě napadlo, že se pod velkým nákladním autem nad námi utrhl kus cesty a padá na nás. Na přemýšlení ale nebyl vůbec čas. Během okamžiku jsem byl zavalený a nemohl se vůbec hýbat. Stihl jsem jen pomyslet na to, že mám doma ženu a dvě děti, kterým jsem slíbil, že se k nim ve zdraví vrátím.

Co vás zasypalo?
Voda vysoko v kopcích strhla lavinu kamení a bahna. Proud měl takovou sílu, že se s vodou řítily dolů i veliké kameny. Bylo to, jako když teče láva. Je to úkaz, který v našich končinách vůbec neznáme. Kamarádi na cestě stihli utéct, ale z té rokliny nebylo úniku, i kdybychom jejich volání v tom rachotu uslyšeli. S kamarádem Koljou jsme tak zůstali dole a úplně nás to zasypalo. V tom okamžiku jsem si poprvé připustil myšlenku, že domů už možná nepřijedu.

Hrozilo vám udušení...
Docházel mi vzduch, nemohl jsem se hýbat, byl jsem zaživa pohřbený. Živě si vybavuji pocit lítosti nad tím, že nesplním slib, který jsem dal své rodině – že se vrátím. Někteří lidé, kteří se ocitli blízko smrti, hovoří o tunelu, jímž procházeli. I já jsem něco podobného očekával, jenže nic nepřicházelo. Najednou jsem ale pocítil uvolnění – už jsem se těšil, že jsem po smrti a mám to za sebou. Ale to mě lavina kamení v tom momentu vynesla nahoru, najednou jsem se dokázal nadechnout a s tím přišel nový impulz k životu.
Dokázal jsem se vyhrabat a postavit na nohy. Byl jsem domlácený a totálně dezorientovaný – navíc přímo nade mnou řádila bouřka. Začal jsem se smát radostí, že jsem to přežil. Chtěl jsem pryč, ale nevěděl jsem, kam běžet. V záři blesků jsem zahlédl nějakou vyvýšeninu, na kterou jsem ovšem nemohl vylézt, a tak jako jediné možné řešení mi přišlo pokusit se dostat pryč směrem po „proudu laviny“. Jenže jsem byl pořád po stehna zabořený v bahně.

Ale situace se víceméně uklidnila...
Ano, chvíli byl relativní klid – pokud pominu, že všude kolem běsnila bouřka. Pak to přišlo podruhé. Ohromný rachot ohlašoval další lavinu. Byl to obrovský náraz, který mi vytrhl v koleni nohu z kloubu – cítil jsem, že ji za sebou vláčím jako kus hadru. Dostal jsem se do hlubin té řeky kamení a bahna. Měl jsem pocit, že konec je neodvratný a že ani nemá smysl pokoušet se zadržet dech. Když jsem se přece jen nadechl, natáhl jsem do sebe směs bahna a vody. Ve chvíli, kdy jsem čekal jistou smrt, jsem ucítil, že padám do řeky a voda mě nadnáší nahoru. Vyplaval jsem, začal vykašlávat vodu i bahno z plic a znovu se nadechl. Nemohl jsem používat nohy, ale už jsem mohl aspoň trochu dýchat.

Mohl jste dýchat, ale byl jste v ledovém a prudkém proudu horské řeky...
Dvakrát jsem se loučil se životem, smířený se smrtí – a teď jsem měl začít znovu bojovat o život. Chvilku jsem byl nad vodou, chvilku pod hladinou, ale tou zdravější nohou se mi několikrát povedlo odpíchnout ode dna a dostat se ke břehu. Drápal jsem se po písku a kamení vzhůru, ale nemohl jsem na strmý vysoký břeh vylézt. Blesk však osvítil prostor a já najednou uviděl, jak po hladině plave kolo od auta. Podařilo se mi ho chytit a nechal jsem se jím nést. Pomyslel jsem si, že musím zachránit aspoň své tělo, když ne život, aby rodina mohla pohřbít mé ostatky. Najednou jsem uslyšel hukot a došlo mi, že se blížím k peřejím. Bylo mi jasné, že to je nad mé síly a utopím se. Díky jednomu z mnoha blesků jsem ale u vzdáleného břehu spatřil kámen vyčnívající z vody. Podařilo se mi k němu dostat, odhodlal jsem se pustit pneumatiky a snažil jsem se na něj – milimetr po milimetru – vyškrábat. Měl jsem na to jen jednu zdravou ruku a jeden pokus. Kdybych to vzdal nebo sklouznul, utopil bych se.

Prostě teď, nebo nikdy.
Povedlo se, ale byl jsem úplně vyřízený, totálně vyčerpaný, jak jsem nikdy v životě ještě nebyl. Na mé ruce kupodivu zůstaly viset na jedné osičce hodinky. Bylo jedenáct v noci. Když naše auto spadlo do strže, bylo kolem osmé večer. V lavinách kamení a v řece jsem tedy bojoval asi dvě a půl hodiny. Bouřka pořád zuřila, nikde žádné známky života – a já pořádně nemohl pochopit, co se to stalo. Blesklo mi hlavou, že je třeba konec světa. Vzpomínal jsem na děti a na manželku, na rodiče i sourozence. Bylo mi líto, že pokud nepřežiju, nezpůsobím tu největší bolest sobě, ale jim. Prožíval jsem chvíle, kdy jsem plakal, ale pokoušel jsem si ze sebe dělat legraci a uvolnit se. Byl jsem podchlazený, jenže možná právě to mi zachránilo život, protože jsem nekrvácel. Na tom kameni jsem strávil celou noc v naději, že mě ráno najdou. Modlil jsem se a křičel o pomoc. Konečně se bouře uklidnila a já zahlédl světelné sloupy z baterek, jak pročesávají hladinu a okolí řeky. Pomoc byla blízko, ale musel jsem být ještě hodně trpělivý.

Nakonec vás tedy našli...
Nejprve to byli vesničané z protější strany řeky, pak mě brzy objevili i naši. Jeden z kamarádů se za mnou slanil. Byl jsem v šoku, ale zcela při smyslech. Na sobě jenom cáry uniformy, celý omlácený, vysílený, podchlazený. Když mě pak kluci přes dračí smyčku vytáhli nahoru a odnášeli na nosítkách pryč od řeky, všimli si, že mi z roztrhané blůzy vypadl medailon sv. Michaela (v nemocnici to prý okamžitě hlásili kaplanovi, že v tom byl Michael se mnou). Padla na mě strašná únava, dostal jsem utěšující prostředky a usnul.

Jaké bylo probuzení v nemocnici?
Zvláštní. Byl jsem otočený ke zdi a přes oteklé oči jsem neviděl nic jiného než čistě bílo. Chvilku jsem si myslel, že už jsem v nebi. Seděli u mě kamarádi: Šiškin, kaplan Míra Jordánek a zdravotnice Marta. Mluvili se mnou a pomalu mi vysvětlili, kde jsem a co se stalo.
Později mi všichni společně – celá patrola – sdělili, že Kolja, s kterým jsem vyprošťoval věci z auta, nepřežil. Tušil jsem to už na tom kameni, že nejde o život jenom mně. Daň, která byla zaplacena, byla strašně velká. Přesto jsem měl silnou motivaci k životu. Návštěvy v nemocnici říkaly, že vypadám hodinu od hodiny lépe. Domů jsem si přivezl pouze holý život, medailonek sv. Michaela a v srdci ztrátu kamaráda – skutečně skvělého člověka.

Co byl vlastně úkol vaší jednotky v Afghánistánu?
Nebyli jsme tam proto, abychom vyhledávali nebo ničili nepřítele, měli jsme pomáhat místním. Ten, kdo žije v bídě, zoufalství a bez vyhlídek na zlepšení, je lehce ovlivnitelný – a na tom staví Taliban. Podporovali jsme bezpečnost v oblasti a současnou vládu.

Jak konkrétně jste pomáhali?
Naším úkolem bylo zabezpečit obnovu provincie Badakšán – pomoci místním lidem vybudovat základní podmínky pro život, aby mohli svobodně komunikovat, obchodovat, vzdělávat se; podporovali jsme i opravy cest či stavby vodních nádrží. V Afghánistánu hodně záleží na kontaktu s dětmi – když místní vidí, že je máte rádi, že od vás dostanou školní pomůcky, že je ošetříte nebo s nimi jen čutáte fotbal, získáte si jejich důvěru. Nesetkal jsem se tam s nějakou vyloženě nepřátelskou náladou nebo s pocitem, že nás tam nechtějí.

Vojáci tu prý kvůli autoritě musí nosit vousy. Měl jste je také?
Ano, jednak je to dobrá ochrana proti slunci, které tam svítí opravdu ostře, a jednak s fousatou tváří dokážete lépe navázat kontakt s místními, což je důležité. Vousy tam znamenají odznak chlapství a autority.

Na vlastní kůži jste zažil, jaké je vojančení obrovské riziko. Neodradil vás boj o život od vojenského povolání?
Vůbec ne. Když se na tuhle práci připravujete a obětujete jí celý život, pak v ní vidíte smysl a takhle se vůbec neptáte. Jste vycvičený a připravený. Uvědomil jsem si ale, jak je strašně těžké bojovat o svůj život a jak je ještě mnohem těžší bojovat o životy těch druhých – rozhodovat v jednom momentu, komu dáte přednost a komu ne. Měli bychom se naučit mnohem víc si vážit všech lidí, kteří se musí takhle rozhodovat – ať už jsou to vojáci, policie, zdravotníci, hasiči, nebo i obyčejní lidé. Kus svého života obětují tomu, aby se vzdělali, připravili a dokázali komukoliv – třeba jednou i nám – pomoci. A měli bychom děkovat také jejich rodinám, být jim vděční, že vychovali lidi připravené položit za druhé svůj život.

Co vám pomáhá vyrovnat se se ztrátami?
Důležitý je kolektiv, který táhne za jeden provaz. Samozřejmě i tolerance mé rodiny a vzájemná důvěra. Rád se stýkám s veterány, zejména s bývalými výsadkáři. Když slyšíte jejich příběhy z období války a vidíte jejich životní elán i ve vysokém věku, tak vás to přesvědčí, že se dá žít i s tím nejhorším.

Jak ovlivnilo „sáhnutí si na dno“ váš duchovní život?
Hrál jsem celou noc se smrtí na honěnou. Myslím, že se mi podařilo pochopit smysl života – někdo nám ho dal proto, abychom jej zachovali a předali dál. Když se loučíte se životem, nevzpomenete si na majetek, ale v srdci jsou ti nejbližší, děti a manželka – to je opravdový kus vašeho života. Jako kluka mě rodiče přivedli ke křtu, byl jsem i u sv. přijímání a biřmování. Nebyl jsem ale takový poctivý křesťan, který chodí pravidelně do kostela. Po této misi se s tím snažím něco udělat. Vím, že když jsem byl na různých misích, měli o mě máma s tátou velký strach. Prosil jsem Boha o ochranu a věřil jsem, že díky tomu budou mít jistotu, že jsem v bezpečí. Myslím, že se za mě hodně modlili – byla to síla, kterou jsem cítil.
Když se v životě dostanete na samé hranice možného, tak se nakonec obrátíte na Boha. Po tom, co jsem prožil, už vím, že žádní ateisté neexistují. Že to je jenom taková jejich křeč, odmítavost. Hrají si na něco a dělají, že Boha nepotřebují. Ale on si je pak nakonec stejně najde...
Připravil JIŘÍ MACHÁNĚ s přispěním KAROLÍNY PEROUTKOVÉ a ALEŠE PALÁNA



Štábní rotmistr Miloš Prášil (*1976). Mezi vojáky má přezdívku Baron. Pochází z Vysočiny. V současnosti žije v Novém Veselí. Je sedm let šťastně ženatý a má dvě děti. Původní profesí je tesař.


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou