Vydání: 2007/33 Kostel plný darebáků, 15.8.2007, Autor: Karolína Peroutková

Dokážete, jako bývalý hráč, odhadnout lidi?
Je to jedna z kompetencí, kterou by měl každý hráč opravdu ovládat. Jestli ji skutečně umí, to se v životě a ve hře – což chápu jako víceméně totéž - testuje zas a znovu. U mne je ta kompetence problematizovaná sklonem předem si myslet o každém člověku jen to nejlepší. Vystavení takového bianco šeku má ovšem svá rizika. Tak značná, že profesionál by je ani podstupovat neměl. Ale nemůžu si pomoci.
 
Vyplatilo se vám to?
V mnoha případech samozřejmě ne. Ale, a to je zajímavé, často také ano. Mnoho lidí s vámi totiž nakládá tak, jak vy s nimi. Když jim dáte důvěru, tak vás podvede pouze nejen darebák, ale hlavně hlupák. Dílčí a krátkodobé vítězství darebáka-hlupáka však nevyhnutelně zakládá jeho úplnou a dlouhodobou prohru.

Dokážete tedy lidi odhadnout? Rozpoznáte na ulici člověka s odvahou pro risk?
Na ulici to nejde odhadnout. Není to vyhrocená situace, není tam podklad, proti kterému by se člověk vyjevoval. Říká se, že v normálním životě poznáme druhého člověka tak za osm let, na vojně za osm týdnů a u karet za osm minut. Je až k nevíře, jak každá hra rychle odhalí toho druhého. Třeba když hrajete tenis, začínáte hru s člověkem, kterého znáte jako milého, velkorysého a klidného. Jakmile ale prohrává v rozhodujícím gamu 15:40, tak zjistíte, jak je to s ním doopravdy: nejednou ho ovládne doslova příšerná malichernost. Začne si třeba stěžovat, že byl vítr, něco se pohnulo, má smůlu, a jak to přijde, že zrovna on má takovou smůlu. To přitom nejde o peníze. Když hrajete o svůj měsíční příjem v karetní hře – tak ještě aby se nepoznalo, jaký člověk doopravdy je.

Dá se v hazardní hře rozlišit zdravý a nezdravý risk?
To si musí každý určit sám v sobě.

Existuje přece rozdíl mezi uváženou a neuváženou sázkou?
Z hlediska našeho současného racionalizovaného a funkcionalizovaného prostředí existuje. Ale v takovém prostředí nežilo lidstvo vždycky. Teprve postupně se vztah mezi věřícím a jeho bohem ustavil jako vztah obchodní: já budu poctivý, pilný, v tvém chrámu budu pálit svíčky – a ty mi za to dej zdraví a prosperitu na zemi a později i blaženost v nebi. Avšak věříme-li v Boha jako v cosi radikálně mohutnějšího nežli je člověk, je nutné se takového obchodního vztahu vyvarovat. Vzít na vědomí, že jeho cesty je nejen obtížné pochopit, ale že pro člověka jsou a navždy budou naprosto nevyzpytatelné. I jeho spravedlnost je nevyzpytatelná, ale právě v tom je její síla – žádný člověk ji nemůže jakkoli ovlivnit. A právě tady, v tom radikálně neovlivnitelném, je ryzí teritorium hry; ve hře se člověk obrací k rozhodnutí ryze božskému. Pokud vás to neoslovuje, v pořádku – věnujte se činům vhodným pro racionalizovaný a funkcionalizovaný svět. Pokud vás však oslovuje, rozdíl mezi uváženou a neuváženou sázkou neexistuje. Existuje pouze sázka, o jejímž výsledku lidé nerozhodují. Mimochodem, není náhodou, že ve Starém a Novém zákoně není jediná výtka vůči hře. Hra má dnes pověst takové té ordinérní přízemní chamtivosti, ale v Bibli se problém hazardní hry vůbec neřeší, jen Kniha Přísloví připomíná – a doporučuje - los. (Kniha Přísloví 18,18 - pozn. red.)

Všechno, čeho jste ve svém životě dosáhl, je tedy výsledkem čistého losu?
Přesně tak. Jistě, člověk musí vynaložit na své dílo veškerou píli a osvojenou kompetenci, ty musí „vsadit“. Ale samotný výsledek jeho „sázky“ závisí na jeho úsilí jen málo. Takže každý, kdo si myslí, že svůj úspěch si sám plně vysloužil a zasloužil, trpí chorobnou pýchou. V kasinech v Las Vegas je spousta fotografií lidí, kteří trefili velký jackpot, ale není tam ani jedna fotka milionů těch, kteří netrefili. V životě je to stejné.
 
Co talent a schopnosti hráče?
Všechno, co se člověku nabízí, je portál příležitostí. Hráč (myslím hráč života vůbec) se od nehráče pozná tak, že řekne: já to risknu, do portálu příležitosti vstupuji. Dám do toho svou energii, práci a píli, myšlenky, naděje, touhy. Tohle všechno vsadím na věc, které věřím. A skutečný hráč vždycky dodá: výsledek pokorně přijmu, byť by pro mě byl nepříznivý.
 
Je o vás známo, že jste katolík. Odrážela se nějak víra ve vaší hře?
Ta se musí odrážet ve všem co člověk dělá, hře i nehře.

Nebyl to příklad toho, jak jste na počátku devadesátých odmítl vstoupit do kuponové privatizace?
Právě, to je taková širší víra. Já jsem do kuponové privatizace „nesměl“ (říkalo svědomí) vstoupit, protože s čistým svědomím jsem nemohl lidem slíbit, že se o jejich peníze postarám lépe než oni sami. Jak bych jim to mohl zaručit já, který jsem strávil život támhle někde v Chuchli (Michal Horáček na dostihovém závodišti Praha – Velká Chuchle působil 21 let jako bookmaker – osoba přijímající sázky, pozn. red.) a nevěděl o ekonomice, nota bene o ekonomice velkých podniků, vůbec nic. Nejspíš bych na tom byl vydělal spoustu peněz, řádově víc než na tom podniku, který jsem potom skutečně založil. Ale já takový slib dát nesměl. I to mě hra naučila. V Chuchli jsem poznal, že člověk musí být fanaticky poctivý, úplně fanaticky, aby k vám lidi pořád chodili sázet. Nejde o to, abyste dneska vyhrála padesát tisíc, ale abyste mohla takovou „firmu“ provozovat třeba celý život. A to můžete jen tehdy, když si udržíte dobrou pověst, když lidé budou vždy vědět, že nezapřete žádnou sázku, že své prohry vyplatíte s úsměvem...

Jak se vaše vášeň pro hru odrazila ve vztazích s vašimi blízkými?
Do praktického života se někdy těžko překládá ten pohled na hru, kdy víte, že je daleko důležitější hrát než vyhrát nebo prohrát - protože vyhrát nebo prohrát je ilustrace. Život hráče spočívá v té participaci, v hraní. Jenže to těžko vysvětlíte ne-hráči, jakým je třeba manželka. Ta čeká, že živitel rodiny přinese domů nějaké peníze, aspoň na jídlo. Takže to někdy bylo docela těžké, ale moje žena si to asi zracionalizovala tím, že nakonec jsem byl úspěšný - když ne z krátkodobého, tak z dlouhodobého pohledu určitě.

Co je obtížnější, získat peníze nebo získat k nim správný vztah?
Těžká odpověď. I pro mě bylo docela obtížné získat ten správný vztah, to je když člověk peníze má, aby se s nimi nevytahoval, a když je nemá, tak aby nekňoural a nestěžoval si. Obtížné je zejména to první, protože když máte normální příjem po celá léta dvacet tisíc měsíčně a najednou máte dvacet milionů, tak si myslíte, že jste velký pašák. Pak propadnete té zpupnosti. Život ve hře nás ale učí tomu nepropadat.

Jak spolu souvisí umění vyhrávat a prohrávat?
Obtížné je nejen vyhrávat, ale i prohrávat – musí to být obtížné, protože právě v tom spočívá zkouška charakteru.  Takže hra, aby měla smysl, musí být hrána o sázku, jejíž ztráta bolí. Docela dobrým testem je třeba hrát o to, abyste se doma bála říct, kolik jste prohrála. Když řeknete „dneska jsem prohrála sedmnáct korun“, tak manžel řekne: „Hlavně, že ses pobavila,“ a je to jedno. Ale kdybyste měla říct „prohrála jsem sedmnáct tisíc,“ tak už se asi budete zdráhat... Možná z toho vyvodíte poučení, že takové ztráty už příště riskovat nechcete, možná nějaké jiné poučení. Každopádně se však o sobě něco dozvíte. Hrála jste totiž hru, která měla smysl.

Jste teď šťastnější, než když jste jako mladý bookmaker působil na pražské Chuchli?
Nejsem, člověk vždycky žije v mentálním rámci možností, které má. Tenkrát jsem se příliš netrápil tím, že nemůžu jet do Austrálie, nebo že si nemůžu přečíst knihy, které bych chtěl. Stály proti mě strukturální překážky takové mohutnosti, že nebylo v mé moci je plně překonat. Proto jsem byl možná, paradoxně, šťastnější - v tom, že když se mi podařila věc, která byla „nad možnosti“, například sehnat zakázanou či nedostatkovou knihu, anebo přece jen někdy vyjet někam do širého světa za ostnatými dráty, tak to bylo vítězství. Teď si knížku objednám na internetu, za sedm dní to mám doma - co je to za vítězství? Sice si ji přečtu, ale triumf nepociťuji.

Co tedy teď překonáváte, nad čím vyhráváte?
To, že každý den ráno vůbec vstanu, otevřu oči a někam dojdu, to je docela dobré v mém věku. Dřív si toho člověk nevážil a najednou vidím, že to vůbec není samozřejmé a že brzy přijde doba, kdy to bude velice nesamozřejmé. Dokážu se daleko víc těšit z obyčejných věcí, jako že tráva je najednou zelená, když ještě před měsícem byla šedá. Možná, pokud skutečně zmoudřím, řeknu si: není to málo... je to vítězství, je to triumf.

Kde nebylo nic, něco je?
Ano.

Jednou jste řekl, že v období, kdy jste prohrával, vaše žena vařila dlouho čočku. V magazínu MF Dnes jste nedávno vystupoval jako gurmán, který čtenářům doporučoval tichomořskou rybu zvanou králíčkovec. Vzpomenete si ještě, jak chutnala ta obyčejná čočka?
Jistě. Snědl jsem stokrát více čočky než králíčkovců, tak ještě abych si nevzpomněl.

Kdysi v dětství jste si prý nadepsal sešit: Michal Horáček, Spisovatel. Co byste si pod své jméno napsal teď?
To samé, v naději, že to jednou bude pravda.

MICHAL HORÁČEK, * 1952, Praha. Od 15 let se věnuje všem druhům hazardních her. Po absolvování SVVŠ studoval Fakultu sociálních věcí a publicistiky UK, odkud byl na intervenci StB vyloučen. Střídal různá pomocná zaměstnání, za publikaci v zahraničním tisku oceněn cenou Excellence in Journalism. Absolvoval World Press Institute při Macalester College v St. Paul v Minnesotě. V létě r. 1989 založil s Michaelem Kocábem občanskou iniciativu MOST, která sehrála roli při událostech listopadu 1989. V r. 1990 založil sázkovou kancelář Fortuna, která byla o 14 let později prodána neoficiálně za 100 milionů dolarů. V r. 1999 absolvoval Institut základů vzdělanosti UK, v r. 2007 Fakultu humanitních studií UK. Již 25 let skládá písňové texty. Významná je jeho spolupráce se skladatelem Petrem Hapkou. Mnoho jejich písní proslavila šansoniérka Hana Hegerová. Na hudebním poli byl za své počiny několikrát významně oceněn, je také autorem knih a řady esejí.