Housle jsem do bigbítu přinesl náhodou

Vydání: 2010/12 Konvertité, 18.3.2010, Autor: Štěpán Havlíček

Tak jako se ve vážné hudbě během staletí vývoje kodifikovalo složení smyčcového kvartetu, je i nástrojové obsazení rockové skupiny víceméně dané: sólová a doprovodná kytara, baskytara, bicí. Někdy se přidávají klávesy, jindy různé dechové nástroje. A někdy také housle. Ty jako první přinesl do českého bigbítu Jan Hrubý.

Jak vypadaly vaše muzikantské začátky?

Na housle jsem začal hrát jako každé jiné dítě. Táta zjistil, že mám hudební sluch, a tak mi kupoval nějaké foukací harmoniky, začal jsem taky zpívat. Housle jsem vzal do ruky někdy v devíti letech, v hudební škole. Tam jsem se učil asi rok a pak mě táta dal k soukromému učiteli. Postupně jsem se dostal až na konzervatoř. Mezitím jsme zakládali první bigbítovou kapelu, kde jsem hrál na basovou kytaru – nenapadlo mě vzít do bigbítu housle. Naše kapela se jmenovala Reciprocity a já jednou na zkoušku ty housle vzal – to už jsem u zahraničních kapel slyšel, že se housle v rockové muzice objevují. Kamarád vytáhl ze španělské kytary elektronický snímač, já ho připevnil na housle za kobylku a ono to hrálo! Bylo to zajímavé, takový novotvar. Na housle jsem uměl rozhodně líp než na basu, tak mi ji sebrali a řekli: „Od téhle chvíle budeš hrát na housle.“

Jaký jste měli repertoár?

My jsme se pokoušeli o tzv. artrock. Byla to tehdy tak trochu móda, do repertoáru jsme zařadili i úryvky z Vivaldiho, Mozarta, Čajkovského aj. Pamatuji se na jedno vystoupení v pražském Ateliéru na dvojkoncertu s Karlem Černochem. Naše muzika byla pro publikum jisté novum, byla dost vzdálena od konzumního písničkového trendu té doby. Měli jsme sice tzv. profi kvalifikaci u Pražského kulturního střediska, ale nějak jsme se neodhodlali vstoupit na profesionální dráhu. Já dělal u geodézie figuranta a kolegové buď studovali, nebo dělali něco podobného. A tak jsme o profesionalitě zatím jen snili. Nebyli jsme mezi plejádou mladých rockových hudebníků žádnou výjimkou.

V současné době hrajete také na elektrické housle, které se tvarem od těch klasických ovšem liší.

Takových houslí už jsem viděl moc. To, co mám já, je výrobek firmy Yamaha. Nehraje to samozřejmě jako klasické housle, je to trošku jiné, ale v elektronické muzice se to celkem dá snést. Střídám to: někdy hraju na elektrické housle, jindy na akustické.

Po Reciprocitách přišlo vaše angažmá v dalších kapelách.

Na jednom našem koncertě se objevil Vláďa Mišík. Po představení za mnou přišel a řekl, že zakládá novou kapelu a jestli bych neměl zájem do toho projektu vstoupit. Když jsem zvážil svou situaci, řekl jsem mu, že do toho jdu. A tak jsem se ocitl v profi světě bluesrocku, v nově vzniklé Mišíkově kapele ETC… V dubnu 1975 jsme absolvovali nutné přehrávky. Komise mi přidělila tzv. druhou kvalifikační třídu, což byla stejná kvalifikace, kterou jsem měl v Reciprocitách. Byl jsem velmi překvapen, že ostatní spoluhráči obdrželi kvalifikaci nižší. Odhodlal jsem se k riskantnímu kroku a opustil dosavadní místo u geodézie a vrhl se na nejistou životní dráhu ve svobodném povolání coby neznámý rockový houslista. Začátky v ETC… nebyly existenčně jednoduché, název kapely nebyl v podvědomí rockového publika. První rok byl pro ETC… zkouškou, co který z nás vydrží. Po několika měsících odešli za lepším bubeník Jarda Vondrák k Neckářovi a kytarista Pokorný do Country beatu. V té době nebylo moc koncertů, na muziku jsme byli nažhaveni a hodně jsme zkoušeli. Když vyšlo první LP Stříhali dohola malého chlapečka, časy se začaly obracet k lepšímu. Pak jsme u Supraphonu natočili druhé LP s názvem ETC… 2. Tehdy byla kapela na vrcholu své popularity a komunistický režim se o nás začal hlouběji zajímat.

Brzy kapela skutečně přestala hrát.

V roce 1982, kdy se pracovalo na dalším LP, bolševik zasáhl a obrátil po římském způsobu palec k zemi, čili habet neboli zákaz. Absurdní na tom bylo, že ač název ETC… vymyslel Mišík, jemuž zakázali veškerou hudební produkci, agentura se všemožně snažila udržet kapelu v provozu, neboť jsme pro ni byli zavedenou značkou. I někteří spoluhráči mě přemlouvali k souhlasu s angažmá pro nějakou zpěvačku. Já si ale neuměl představit hrát bez Vládi – bolševik mu hodně ublížil a já se na tom komunistickém svinstvu nechtěl podílet. V pozici kapelníka jsem vtrhl na agenturu a s okamžitou platností jsem prohlásil ETC… za neexistující. Příští rok jsem hrál v Blues bandu Luboše Andršta a současně mi Michal Prokop nabídl, jestli bych mu nepomohl obnovit Framus five. Rád jsem to přijal. U Prokopa jsem měl volnou ruku, bylo to pro mě jak kompozičně, tak aranžérsky velmi inspirační období. Výsledkem mé spolupráce s Michalem Prokopem, Petrem Skoumalem a textařem Pavlem Šrutem bylo LP Kolej Yesterday. Ve Framusu jsem setrval jako člen zhruba dva roky, a když pozvolna povolili Mišíkovi hrát, rozjeli jsme další etapu ETC… Po dvou letech a několika roztržkách s basistou Kulhánkem, které se týkaly výhradně toho, jakým stylem kapelu prezentovat, jsem odešel. Jako stálý host jsem se vrátil k Prokopovi a k Framusu, kde jsem dnes stálým členem.

Přesto vystupujete i s Mišíkem a jinými kapelami…

S Vláďou Mišíkem hraji občas jen v Čundr- groundu, z ETC… mi v létě dali výpověď. Mišík mi telefonicky sdělil, že svolali chůzi a že berou jiného houslistu. Přijal jsem to lakonicky – mám pocit, že se ulevilo bývalým kolegům i mně. Jinak působím v různých kapelách. Zkoušíme, když se tvoří nový repertoár nebo když někdo přinese novou skladbu. Během sezóny se nezkouší. Sám ale cvičím doma různé obtížné pasáže.

Pod mnoha písničkami jste podepsán jako autor hudby. Kde hledáte inspiraci?

Do jisté míry mě inspiruje text, při obráceném postupu, kdy je v prvním plánu melodie, je to momentální rozpoložení ducha. Nejsem zvyklý se držet jednoho stylu, vím, co si mohu ke kterému zpěvákovi dovolit. V tomto směru mi vyhovuje Michal Prokop, u něho nemusím tolik hlídat rozsah a složitost melodie. Co se týče stylu, nebráním se ničemu, vyjma snad dechovky. Tu snesu jen na vesnické zábavě – tam má jistě svoje místo i kouzlo. Národní písně či písničky a popěvky naopak miluji. Chodské dudácké kapely, moravské cimbálovky, to je zóna, ve které je mi dobře. Nemám rád terminus technicus „vážná hudba“, ten výraz snesu u Mahlera, Wagnera apod. Jistě – i Mozartovo Rekviem, Bachova Mše h moll či Händelův Mesiáš zařazení k vážné hudbě snesou, ale třeba Mozartova Malá noční hudba, Händelova Vodní hudba nebo jeho Hudba k ohňostroji v mé představě do škatule vážné hudby nepatří. Jsem přesvědčen, že hudební kusy, o nichž mluvím, byly inspirovány lidovými písněmi nebo instrumentálními doprovody k tehdejším tancům. Na Britských ostrovech, zejména v Irsku, je takováto hudba jaksi zakonzervována v lidové formě dodnes. To se mi líbí, proto se tam rád vracím.

Jak vznikl název vaší kapely Kukulín?

V transkripci z irské mytologie od největšího z hrdinů Cú-chulainna si ho vypůjčil Karel Havlíček Borovský. Ve své romanci ho postavil do role holiče irského krále Lávry. Když jsem hledal v roce 1990 název pro svou kapelu, byl jsem ovlivněn svou první cestou na ostrovy a řekl jsem si: proč ne Kukulín? Později jsem se dověděl, že v Irsku existuje kapela s názvem Cú-chulainn.

V britském a irském prostředí vás tedy oslovila lidová hudba.

Nejenom. Od mých dvanácti třinácti let se mi dostaly do rukou knížky od autorů, jako jsou Dickens, Stevenson nebo Swift. Utvářel jsem si obrázek o jiném světě, než je ten středoevropský. Jeden můj kamarád už v 60. letech přivezl z Anglie Hobita a Pána prstenů, a tak nám to předčítal. Z návštěv Británie mám spoustu zážitků. Ve městě Leominsteru jsme zaparkovali na dvojité žluté čáře. Nedošlo nám, že je to zákaz zastavení. Během několika minut u nás byl policista na motorce. Dal nám možnost vybrat si ze tří pokut: dvacet čtyři hodin v místním vězení, odpracovat prospěšnou práci v hodnotě 20 liber, nebo těch 20 liber pokuty zaplatit. Po zralé úvaze jsme chtěli zaplatit – on ale řekl, že jemu platit nemáme, že se máme hlásit na městském úřadě. Tam v jednací síni sedělo řekněme deset soudců v talárech a parukách. Musel jsem přísahat na Bibli, pak vrchní soudce praštil paličkou do stolu a vyřkl ortel: porota nás shledala vinnými a vznešený soud nás odsuzuje k dvaceti librám pokuty nepodmíněně a bez odkladu. Dále mi bylo sděleno, že v místním pubu musíme dnes sedět u stolu, který nám určí barman. Poté soudce pronesl vážným hlasem, že líčení skončilo. Běžel jsem do hospody, kde už čekal jeden kolega. Přišel barman a postavil před nás dva guinnessy a láhev irské whisky. Chechtal se a povídá, že nám to posílá zdejší starosta – náš „vrchní soudce“. Asi za hodinu sám přišel, sedl si k nám a se šibalským úsměvem se zeptal, jestli mu taky nalijeme panáka.

Na obalu jedné desky jste vyjádřil poděkování Bohu.

Člověk by neměl užívat jména Božího nadarmo. Vnímám, že v širším smyslu všechno se vším souvisí. Nemohl bych přijmout takový materialismus, který odmítá veškeré duchovno. Jsem přesvědčený, že Pán Bůh nesedí na nebi na obláčku, ale že je to síla, která všechno stvořila. Nechápu rčení některých lidí, že to my lidé jsme si vytvořili Boha k obrazu svému. To je blbost, protože Bůh utvářel nás a všechno, co je kolem nás.

Co nyní připravujete?

Hraju hlavně s Michalem Prokopem a Lubošem Andrštem. Se svým Kukulínem mám velký dluh, takže budu muset rychle něco udělat. Točíme pro brněnskou firmu Indies Record a už jim dlouhou dobu něco slibuju. Rádi by vydali naše dvojcédéčko: jeden živý koncert a vedle toho komponovanou tvorbu. Doufám, že se to do léta podaří. Tedy mám víru, že to udělám…

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 34 22. – 28. srpna 2017

Povzbuzení mládeže z Olomouce

Snad nikdy se ještě olomoucká Korunní pevnůstka neocitla v takovém obležení: o víkendu toto hlavní dějiště Celostátního setkání mládeže obsadilo více než osm tisíc lidí.

celý článek


Věří muži jinak než ženy?

Vzrůstající zájem o mužskou spiritualitu vychází z předpokladu, že muži prožívají svou víru jinak než ženy. Je tomu ale opravdu tak?

celý článek


Náboženství a politika v USA

Během nepokojů v americkém Charlottesville o sobě znovu dalo vědět rasistické hnutí Ku-Klux-Klan, které se nerozpakuje hlásit se svou symbolikou ke křesťanství. Jak důležitou…

celý článek


Jak děti ráno vypravit do školy?

Tápání v koupelně, nervozita v kuchyni, spěch v předsíni. Rychlé pohledy na ručičku hodinek a boj o to, abychom z domu odešli včas, upravení a nasnídaní. Nezapomněli…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay