Historie má ve veřejné debatě své místo

Vydání: 2013/42 VOLBY: koho volit?, 15.10.2013, Autor: Tomáš Kutil

Končící děkan Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, kandidát na rektora, člen rady Českého rozhlasu i otec pěti dětí. Tím vším je historik 
Michal Stehlík.

„Šokovalo mě, že k likvidaci kostelů docházelo poměrně nedávno.“ Snímek archiv M. Stehlíka

Z vaší odborné činnosti mě zaujal seminář, ve kterém se studenty debatujete o roli historie ve veřejném prostoru…

Seminář je zaměřen především na kritický pohled. Dějiny nás určitě ovlivňují, dobře to ukázaly třeba poslední velké předvolební kampaně. Konkrétně v té prezidentské se okamžitě objevila témata dějin 20. století. Máme to neustále trochu pod nosem. Otázka je, kdo vlastně o dějinách mluví. Za posledních dvacet let zde akademická obec ustoupila z veřejného prostoru a je to spíše věcí nadšených amatérů.

Měl by seminář mířit k tomu, aby se studenti naučili více zapojovat?

V podstatě ano. Jde už o třetí pokračování semináře. V prvním semináři jsem konfrontoval studenty s pracovníky médií, kteří se věnují historickým tématům. Druhý byl velmi konkrétní – připravovali jsme společně se studenty koncept památníku romského holokaustu. Třetí, ten letošní, se bude věnovat roli Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) a zároveň vlivu budoucích expozic Národního muzea na vnímání dějin. Chceme se podrobně podívat na to, co je veřejnosti prezentováno – jaký je předkládaný koncept našich dějin.

ÚSTR byl nedávno velmi „žhavým“ a rozdělujícím tématem ve veřejné debatě. Jak konkrétně se mu v semináři věnujete?

Byl jsem pět let členem rady ÚSTRu, a tak chci udělat rekapitulaci – jak a proč vznikl nebo proč se vůbec o dějinách dělají zákony. Chtěl bych stavět na diskusi a možná i mírné konfrontaci. Pozvání přijala Petruška Šustrová a studenti s ní budou moci mluvit o tom, jakou ona vidí úlohu ÚSTRu a jakou zase studenti. Máme v plánu i návštěvu ÚSTRu, aby studenti konkrétně viděli, jak ústav například připravuje materiály pro školy. Dále se podíváme na mediální ohlasy a v závěru zkusíme diskutovat, jestli má ÚSTR smysl, nebo ne. Takže je to praktický seminář, i když o dějinách.

Už dlouho se zabýváte vztahem církví a státu po roce 1945. Které okamžiky byly v této době podle vás pro církev nejtěžší?

Viděl bych zde tři póly. Prvním z nich je velmi rychlá izolace episkopátu od církve, respektive od kněží a následně věřících. To byl velmi radikální zásah, který se v první fázi nezdál tak zásadní, ale ovlivnil celé fungování církve. Druhý klíčový moment, který se také projevil až po generacích, je propagandistické působení tzv. měkkými metodami – nedělními sportovními závody v čase mší, propagandistickým promítáním filmů, svátky vítání jara jako nahrazení Velikonoc a podsouváním nejmladší generaci takového vidění světa, v němž absentuje víra. Třetí pól vnímám v osobní rovině. Jde o proticírkevní vykonstruované procesy z 50. let, kdy je například s mojí rodinou spjatý tzv. babický případ v roce 1951, v němž kněží skončili na popravišti. Jde o kněze, kteří sice nemají významné postavení v hierarchii, ale jsou to ti, kteří se setkávají s lidmi a nakonec proti nim režim takto zasáhne. To je symbol, který bych vnímal jako nejtragičtější.

Jak konkrétně byla vaše rodina zapojena v babickém procesu?

V prvním babickém procesu dostal pradědeček 21 let vězení a stejné roky vyměřili i mému prastrýci ve druhém babickém procesu. Provinili se tím, že skrývali část odbojných sedláků a oba působili také jako varhaníci v babickém kostele, takže byli přátelsky spojeni s mučeným a popraveným P. Drbolou. Tatínek vzpomíná, jak jezdil na návštěvu za svým dědečkem do Leopoldova. To je velmi silná rodinná tradice, která ovlivnila mé vnímání historie, a asi i proto se věnuji tomuto období.

Současný mediální obraz církve není příliš dobrý. Může medializace těchto případů perzekuce zlepšit image církve?

Myslím, že může. Tyto případy totiž nabízejí možnost ztotožnění se s konkrétním člověkem, s jeho osudem, nejde tedy o nějakou hierarchii. Třeba knížka Miloše Doležala o P. Toufarovi dělá v rámci pohledu na církev velmi dobrou práci. Na druhé straně, když se dívám na dějiny 20. století a na naši společnost, mám za to, že raději zavíráme oči, než bychom si nechali opakovat věci, které byly strašné, protože přece „musíme směrovat kupředu“. Ovšem bez poznání minulosti to jde těžko. Bojím se, že toto zavírání očí je u nás poměrně intenzivní.

Perzekuce církvi v mnohém ublížila… Mohla ji zároveň posílit? Odnesla si církev v naší zemi do období svobody něco, v čem má třeba vůči katolické církvi na Západě výhodu?

Byl tady určitě obrovský potenciál, zejména po devadesátém roce. Ať už se před Sametovou revolucí kritizovalo Pacem in terris a další aktivity, církev byla stále jedním z mála míst, které bylo důvěryhodné.

Posledních dvacet let zažíváme krizi důvěryhodnosti. Církev měla šanci ukázat, že stojí za to, aby byla důležitou součástí naší společnosti. Bohužel poslední období ledacos změnilo a dnes jsme svědky spíše negativních názorů na církev.

Angažoval jste se i ve výstavě Zničené kostely severních Čech. Jak vnímáte torza těchto kostelů? Co nám dnes ukazují?

Ukazují nám, jak celá krajina dříve žila. V tomto případě je to spojeno ještě s odsunem německého obyvatelstva, protože k největší likvidaci kostelů došlo v severních a západních Čechách. Není to jen tiché memento. Když dokážeme dohlédnout, že nejde jen o zdi, vidíme, že se kolem chrámů odehrával život tisíců lidí, což si dnes už jen těžko dovedeme představit. To byl také náš záměr – ukázat, že nejde jen o památku a zničené místo, nýbrž o zničenou strukturu společnosti a styl jejího fungování.

Narazil jste při přípravě výstavy na osud nebo místo, které vás zasáhly?

Pro mě byl poměrně silný případ Verneřic, v jejichž blízkém okolí bylo osm poměrně významných kostelů, z nichž sedm zmizelo během několika let. To byl velký zásah do celé tamní krajiny. Dotkla se mě i role konkrétních církevních tajemníků při sestavování seznamů kostelů určených k likvidaci. Žijeme v představě, že kostely odnesly především padesátá léta a nástup normalizace, ale vzhledem k tomu, že režim nechal památky čtyřicet let chátrat, dostávají se mnohé na seznamy teprve v polovině let osmdesátých – s argumentem, že už neslouží věřícím a je potřeba je zbořit. Tito bývalí církevní tajemníci, kteří se tehdy podepisovali pod likvidaci konkrétních památek, v naší společnosti stále fungují. Šokovalo mě, jak je to blízko, že nejde o žádnou vzdálenou historii.

Co církev a stát dnes? Jak se díváte na model odluky církve a státu, který byl schválen?

Z mého pohledu jde v daný moment o umění možného – při stavu naší společnosti a jejího vnímání církve a víry. Neumím si představit, že by se tento stát o církev do budoucna pozitivně staral. Naopak jít do mírného rizika, protože každá samostatnost je riziko, je podle mě v tuto chvíli nejlepší cesta. Jinak bychom byli svědky neustálého přetahování a spíše omezování aktivit. Samostatnost samozřejmě znamená vyšší nároky na vlastní organizaci, ale je to lepší cesta, než zůstat ve stávajícím, tak trochu prapodivném stavu.

Může církvi pomoci, když odluka a majetkové narovnání přestanou být politickým tématem, jak jsme tomu svědky nyní?

Určitě ano, ale zároveň jsem si jist, že politici budou ještě za třicet let vytahovat majetkové narovnání. Kolik se zaplatilo a nemělo zaplatit – to bude stále oblíbená populistická karta. Na druhé straně, když toto téma postupně přestane být spojeno se státem, časem vyčpí. Pak půjde o to, jak se církev bude chovat ke společnosti a co jí nabídne. Myslím, že je šance, aby se dnešní negativní nálady utlumily.

Co se církev bude muset naučit?

Základ bude v organizaci. Každá samostatnost obnáší zorganizovat si „od A do Z“, jak vše bude fungovat. A je potřeba si mnohem konkrétněji definovat střednědobé cíle. Kromě věcí duchovních, resp. obsahových, je potřeba se postarat o předpoklady – což znamená organizaci, techniku, nemovitosti… Je to obrovský balík činností, který bude vyžadovat profesionalitu práce a profesionalizaci agendy.

Měla by podle vás církev jít cestou centralizace, nebo naopak přenechat více pravomocí jednotlivým farnostem?

Viděl bych to na zlatou střední cestu. Dlouhodobější cíle by měly být určeny v centru, střednědobé by se měly odvíjet z hlediska priorit diecézí a krátkodobé jako funkční už spadají pod farnosti. Za nejdůležitější považuji roli diecézí, větší míra centralizace by mohla uškodit. Když se podíváte na naši zemi, je rozdílnost jednotlivých diecézí obrovská na to, aby v nich fungoval jeden a týž systém.

Dotkněme se ještě vaší kandidatury na rektora. Kde se podle vás Karlově univerzitě opravdu daří a kde ji naopak tlačí bota?

Věda a výzkum jsou zde špičkové, například naše geografie či lingvistika patří mezi sto nejlepších oborů ve světě, a to už o něčem svědčí. Medicínské fakulty jsou velmi kvalitní a dále třeba naše filozofická fakulta je v rámci egyptologie stejně světová. A kde univerzitu tlačí bota? Je potřeba posílit její pozici ve společnosti, myslím, že nevyužívá potenciál, který má jako tradiční a silná instituce. Zároveň by bylo záhodno zlepšit vnitřní informovanost – schopnost fakult mluvit mezi sebou, zrychlit reakce na některé zásadní věci a vstup do veřejného prostoru. Tady je co dohánět.

Co může posílit pozici univerzity ve společnosti? Lepší komunikace s médii, nebo spíše více odbornosti a popularizace vědy?

Všechno dohromady. Podívejme se, jak se umí některé regionální univerzity uplatnit v mediálním prostoru. Univerzita Karlova může někdy nabídnout mnohem více, ale tyto možnosti často nevyužívá. Máme tady mnoho odborníků od sociologie po politologii, historii či sociální práci, kteří by dokázali s váhou univerzity třeba připravit diskuse a pojmenovat témata jinak než jen zkratkovitě a černobíle.

Pokud se stanete rektorem v takto relativně mladém věku, nebude to už vrchol kariéry? Dokážete se pak ještě pro něco nadchnout?

V rámci kandidatury neřeším svůj věk, nýbrž co podle mého názoru univerzita potřebuje. Pokud se mi podaří tuto pozici zaujmout a pro univerzitu něco udělat, udělám maximum a neřeším, co bude za čtyři nebo osm let. Navíc mám pořád doma pět dětí, a tedy i hodně velkou rodinnou odpovědnost. Můj obor – historie zároveň nabízí spoustu témat, k nimž je stále možné se vracet, a nacházet nová. Takže o nedostatek motivace či práce rozhodně nemám strach.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

Zajímalo by mě, humila 18.10.2013 19:30
Re: Zajímalo by mě, jestli jste, Humilo, opravdu tak nepoučený Jiří Edy Zajíc 21.10.2013 22:23
Katčiny kamarádky na párty na Zličíně ovšem už Michal 15.10.2013 20:59

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay