Folk "nutí" písničkáře obracet se k duchovnu

Vydání: 2009/10 Karel Kryl, 3.3.2009, Autor: Aleš Palán

S pracovníkem Sociologického ústavu Akademie věd Zdeňkem R. Nešporem jsme se nesešli kvůli jeho zájmu o sociologii náboženství, nýbrž o folkovou hudbu. Nešpor jako autor knihy Děkuji za bolest (CDK 2006) pátrá po náboženských prvcích v tomto hudebním stylu obsažených. A kým jiným začít naše povídání než Karlem Krylem?

Zobrazoval Karel Kryl ve své tvorbě postoje, které lze nazvat křesťanskými?

V některých písních určitě. Jeden čas Kryl dokonce říkal, že se pokouší napsat kytarovou mši – nakolik ji skutečně psal, nevíme, mši nedokončil. Zůstalo nám ale několik písni velmi silně nábožensky prodchnutých – a to nejen v jejich verbální podobě. Když posloucháte jeho Děkuji za bolest, spiritualita z ní doslova čiší, sdělení jde za slova.

Je to tedy modlitba.

To už bylo o téhle skladbě řečeno a mně je takové vidění celkem blízké. Co tu písničku dělá silnou, nejsou jen slova, jen to vyřčené. Každý, kdo si ji pustí, to uslyší. Někdo se možná nad jejím poslechem bude ošívat, ale i takový člověk to bude cítit.

Jinak by se neošíval…

Přesně tak. Upřímně řečeno, Děkuji za bolest je podle mě jedna z nejsilnějších Krylových skladeb právě pro své spirituální zázemí. Rovněž první Krylovo album je silné i něčím jiným než jenom samotnými texty či hudbou – tentokrát to byla jeho aktuálnost. O každém dobrém umění přece platí, že nemůže zůstat stát na svém prvoplánovém obsahu. Čím více se do hlubších rovin uměleckého díla noříte, tím více na vás jako na diváka zapůsobí. Mnoho současných křesťanských aktivistů provozuje různé hudební chvály, které jsou zcela prvoplánové – a právě proto nefungují.

Pokud zůstaneme v rovině verbální, už na prvním Krylově albu bylo několik skladeb s křesťanskými odkazy. Jako by to Kryla provázelo od počátku.

Jistě, přesto je to věc v kontextu celé jeho tvorby spíše okrajová. Kryl chtěl být podle mého soudu řekněme divadelní písničkář, který bude v rámci tehdy populárních recitálů a divadelních her zpěvákem, jenž publikum zejména pobaví a sem tam si někde šťourne. Primárně neusiloval o to, stát se svědomím národa ani křesťanským muzikantem. Přesto se obojí tak nějak náhodou stalo. Prvky křesťanské tradice se objevují i v textech jiných písničkářů, ale je to spíš – a platí to i u raného Kryla – zejména odkaz na tradici. Pak ovšem přijde okupace, Krylova emigrace a exil. Najednou se začne ukazovat, že podstatnější hodnoty nebo i ono „církevní náboženství“ dodává nějakou sílu, že je možno se sem obracet v těžkých chvílích. Krylovy jakési duchovní rekonvalescence, kdy jezdil za Opaskem, jsou přesně tohohle typu. Ale na druhé straně: ani v těžkém období exilu se tomu Kryl nechce poddat úplně a píše své častušky humorného rázu a nehlubokého vyznění. Píše je jen proto, aby se odreagoval.

Jak byste charakterizoval reakce Krylova publika po jeho návratu do Československa při poslechu skladeb s duchovní konotací? Věděli vůbec lidé, jaký typ písní poslouchají?

Někteří ano, jiní ne – bojím se, že těch druhých bylo víc. Protináboženský boj se v téhle zemi do velké míry povedl a i lidé, kteří jsou na čtyřicetiletou vládu komunistické strany nabroušeni, s ní nezřídka souhlasí, co se týče záležitostí náboženských. Naší společnosti chybí základní vzdělání nejenom v náboženství – to by se mělo týkat věřících – ale i o náboženství – což je záležitostí nás všech. Proto spousta obrazů, které Kryl a další písničkáři používají, je pro standardního posluchače nesrozumitelná. Tito lidé nepochopili Kryla jinak než jako protestního zpěváka, nadšení ovšem rychle vyprchalo a on poslední dva roky svého života stál úplně na okraji. Všichni věděli, že zpíval na mítinku ČSSD, že špatně mluví o Havlovi… Pokud nás zajímají náboženské aspekty jeho díla, platí to dvojnásob. Záhy po pádu komunistického režimu to vypadalo na velké náboženské oživení. Bylo však nehluboké a krátkodeché. Když v polovině devadesátých let zpíval Kryl o náboženství, jen to přispělo k jeho dalšímu nepochopení. Jistě: jsou posluchači, kteří Kryla poslouchali kvůli jeho náboženským textům, ale těch zřejmě bude velmi málo. Pro řadu tradičních věřících je totiž tohle neakceptovatelný způsob, jak se nábožensky vyjadřovat. Kromě jiného je to opět vina komunistického režimu, protože tím, že neumožnil styky se zahraničím a vliv moderních teologických proudů, náboženství v naší zemi více méně zakonzervoval. Psal o tom nedávno Jiří Hanuš: důraz na tradici byl posilujícím prvkem, který u nás umožnil lidovou zbožnost udržet, současně ale zabránil – jak za komunistického režimu, tak po jeho pádu – změnám. Na jedné straně máme proticírkevně orientované publikum a na druhé straně tradiční věřící, kteří písně s kytarou nechápou jako náboženský projev. Mezi nimi jsou snad ti, kteří Krylovu tvorbu chápou tak, jak ji opravdu myslel. Avšak moc jich nebude.

Ve své knize Děkuji za bolest jste se obsáhle věnoval hledání spirituálních dimenzí v českém folku. Lze je nalézt i jinde než u zjevně křesťansky orientovaných interpretů, jako je Lutka nebo Karásek?

Určitě ano, byť to jeden z recenzentů mé knihy nazval hledáním chlupu na holé dlani. Takovému příměru se nebráním, je případný. Spirituální odkazy lze najít u více písničkářů, byť spíše v podobách necírkevních a zastřených. Lutka je křesťanský zpěvák od své konverze, do té doby jako by neměl s křesťanstvím nic společného. Ve své knize jsem se ovšem snažil ukázat, že používání nábožensky inspirovaných obrazů je přítomné i v jeho písních dřívějších – kupříkladu skladba s názvem Líza. Jistě si to uvědomuje i Lutka, protože tuhle skladbu jako snad jedinou ze svého někdejšího repertoáru zpívá dosud.

Možná si tu souvislost uvědomil až zpětně.

Možná ano, nicméně to neoslabuje ten fakt, že se i v písničce, která není explicitně náboženská, může objevit spirituální rovina. A právě to je podle mě charakteristické pro celý tento žánr. Leccos, co má ve folku trvalé hodnoty, je má proto, že obsahuje nejen prvoplánovou dimenzi protestsongu, ale vztahuje se i k nějakým hodnotám – a ty hodnoty jsou často původem náboženské. Ze strany interpretů to nemusí být vědomé, uvědomovat si to nemusí ani posluchači, přesto to tam je.

Je pravda, že tyhle podpovrchové dimenze nacházíme v širokém spektru písničkářů od Merty po Nohavicu?

Nohavica se toho dlouho stranil, až několik let po roce 1989 provedl radikální obrat a já nevím, jak hluboce byl prožitý. Každopádně se v jeho novější i starší tvorbě odkazy tohoto typu objevují. U Merty totéž. Snad by se dalo říct, že tenhle typ zpívání doslova „nutí“ interprety se k věcem duchovním obracet. I když třeba oni sami ani nechtějí…

Zaznamenáváte ve folku i opačné tendence? – výsměch věřícím, zpochybňování víry, bojovný ateismus...

Zpochybňování víry a věřících se dá najít velmi dobře. Nicméně ho nacházíme ve dvou velmi odlišných rovinách. Na jedné straně je tu kupříkladu Jahelka, který zpívá, jak se babka nábožná ulekla, když se jí na zahradě rozsypaly rakve. Nebo raný Dědeček, i tam je onen prvoplánový výsměch, jak někdo může být v moderní společnosti tak staromilský. Já si ale myslím, že tihle písničkáři to moc vážně nemysleli, bylo to jen téma, které šlo dobře „prodat.“ Proto bych se to neodvážil nazvat bojovným ateismem. Na druhé straně nacházíme velmi hluboké zpochybňování věcí víry u interpretů, kteří jsou sami hluboce věřícími lidmi. Z pohledu umělecky zaměřeného intelektuála, který chce v umění najít svůj osobní vztah k Bohu, vypadají někdy běžní „církevníci“ velmi maloměšťácky a nehluboce. Tyhle útoky jsou podstatnější než ty první. Karásek například zpívá: „Synodní rado, ty mrško stará,“ a vystupuje zde velmi ostře proti kolaboraci vedení evangelické církve. Ještě razantněji se k tomu vyjadřuje Charlie Soukup. Poctivě se snažil zapadnout do evangelické komunity věřících, ale ono to nešlo.

Nepřijali ho…

Snad by ho přijali, ovšem on je nepřijal. Specifická uzavřená komunita v Chotiněvsi, tvořená českými reemigranty z Volyně, by nakonec mezi sebe i ty nemyté typy s dlouhými vlasy vzala. Ale jim samým to přišlo málo, povrchní, nedostatečné…

Naproti tomu katolík Lutka ve své tvorbě ani postoji takový osten kritiky nemá.

Trošku vám to zesložitím… Americký psycholog William James rozlišoval dva typy věřících. Jedni jsou radostní věřící, nadchnou se a „jedou“ – James tomu říká náboženství zdravé mysli. Základní životní náplní je zde optimismus pramenící z víry. Proti tomu James staví typ nazvaný náboženství nemocné duše (to ovšem nemyslí nijak pejorativně – řadí mezi ně i sám sebe) – to jsou věční pochybovači, lidé usilující o víru, kteří ji však stále ve své plnosti nenacházejí. A Lutkova konverze je zkrátka konverzí k tomu prvnímu typu: od té doby, co uvěřil, to má naprosto jasné. Umělecká hodnota některých jeho nových skladeb není vysoká, ale proč by mu to vadilo? On hraje pro ty, kteří ho poslouchají. Nedá se říct, že jeden typ věřících je lepší a druhý horší – vždycky budou ti, kteří si budou svou víru problematizovat a pochybovat o ní.

Podobně bychom možná mohli rozdělit i samotné folkaře: Někteří píší pro posluchače, kteří našli – například právě Lutka. Ti druzí píší pro ty, kteří hledají – a nejen víru, ale i ve víře. Kupříkladu Traband.

Přesně tuhle dimenzi nacházím v jejich poslední desce Přítel člověka. Vzhledem k tomu, že je hudebně dost jinde než jejich dřívější tvorba, nemůžu jí úplně přijít na chuť. Jestli ovšem hledáte pochybující dimenzi religiozity, jste tady na správné adrese.

Je folk kapitolou uzavřenou nebo uzavírající se? Byl to žánr, který byl dobově podmíněn?

Myslím, že ano. A myslím, že je to dobře. Přijdou a už přicházejí jiné žánry. Způsob, jak folk fungoval od šedesátých let do kraje let devadesátých, je už pasé a to, co je hudebně zajímavé, vzniká dnes někde jinde. Některým folkovým umělcům se povedlo posunout jinam, jiní hrají variace toho, co hrávali dřív. Čtvrtstoletí českého folku je však velmi dlouhá doba, je to rarita zapříčiněná minulým režimem. Trvalo to dlouho, my – příznivci folku – za to můžeme být vděčni, ale je to uzavřená kapitola.

Takže Karel Kryl zemřel v pravý čas, na konci celé éry. Nebo možná ta éra zemřela spolu s ním.

Český folk byl pro širokou veřejnost reprezentován právě krylovským typem. Mnozí písničkáři byli hudebně lepší, někteří byli textově lepší, avšak on stále zůstával číslem jedna. Je otázka, kdyby žil dál, co by hrál. Nebo jestli by vůbec hrál. Reprezentantem tohoto hudebního žánru Kryl bezpochyby byl – a on opravdu zemřel spolu s ním.

Zdeněk R. Nešpor (1976) je pracovníkem Sociologického ústavu AV, přednáší na Fakultě humanitních studií UK. Je autorem řady článků a knih zejména z oblasti religionistiky a sociologie náboženství (Víra bez církve?, Čeští nekatolíci v 18. století, Sociologie náboženství a nejnověji Náboženství v menšině).

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay