F. X. Thuri - poslední žijící barokní skladatel

Vydání: 2010/49 Co to bylo SSM?, 1.12.2010, Autor: Karel Tejkal

Určitě se vám titulek nepozdává, ani kalkulačku nepotřebujete, abyste autora usvědčili z omylu. Vždyť Johann Sebastian Bach, barokní autor z nejslavnějších, zemřel v roce 1750. Následovník po více než čtvrt tisíciletí? Žije mezi námi. Stačí zajít, nejlépe každý čtvrtek v podvečer, v Praze do malostranské hospůdky, kde se pan profesor František Xaver Thuri schází u dobrého piva s přáteli. Ve čtvrtek proto, že to je jeho vyučovací den na konzervatoři a z Pálfyho paláce to má kousek. Vlídně pozván jsem si také přisedl.

Označení barokním skladatelem – prý dnes už jediným na světě, snad ještě jeden Ital tvoří jako vy – je novinářské klišé, žert kolegů nebo vtipná nadsázka?

Začali s tím spolužáci na konzervatoři, přidali se profesoři a docela rád na to i dnes slyším.

Co vás k baroknímu stylu přivedlo?

 Vždyť v době vašeho mládí již byl uzavřen, historicky zařazen, spojen výlučně s minulostí… Hodně jsem o tom přemýšlel a přiznávám, že dodnes vysvětlení nenalézám. Vím jenom, že všechno, co souviselo s barokem a klasicismem, se mi líbilo. Hudba, obrazy, architektura, nádherné kostely. Asi to byl i vliv rodiny – rodiče i oba sourozenci byli muzikální, i když ne profesionální hudebníci, také prostředí v Košířích na Cibulce, kde jsme bydleli. Cibulka byla tenkrát venkov, do Prahy se jezdilo tramvají půl hodiny, otevřená krajina, zahrady, v mnoha rodinách se scházeli přátelé a muzicírovali. V létě u otevřených oken postávali vděční posluchači a při hudbě alespoň na chvíli zapomínali, že je válka. Později jsem se přidal i já na klavír, na housle a na hoboj.

Určitě to byla dobrá průprava pro další hudební život. Usnadnila vám přijetí do hudebních škol, na konzervatoř?

Bylo nás tenkrát moc zájemců, proto nepomohla. Na konzervatoř jsem se napoprvé nedostal, zkusil jsem to proto na jiné škole, jmenovala se Vyšší hudebně pedagogická. Ani tam jsem hrou na klavír příliš neoslnil a v nouzi nejvyšší mě napadlo říci, že se také pokouším něco psát. Jeden ze zkoušejících mě požádal, abych na klavír zaimprovizoval, to už bylo lepší, a nakonec jsem vytáhl svazek svých skladatelských pokusů. Prohlédli si je a nabídli mi setkání se slavným hudebním skladatelem Václavem Trojanem. Přijal mě ve svém bytě velmi vlídně, byl to nesmírně laskavý člověk, dal mi notový papír a přímo na místě jsem musel, bez klavíru, jenom z hlavy, něco napsat. Dopadlo to dobře. Mistr se přimluvil a já se stal studentem oboru skladatelského a dirigentského. A stále více jsem miloval hoboj.

„A v koši hraje na šalmaj – sám věkožízný Pan,“ veršoval básník Adolf Heyduk. Říkali jste také hoboji šalmaj? Čeští básníci 19. století oslavili tento nástroj ve svých verších, jak jsem se dočetl, celkem šestapadesátkrát.

Říkali a nemohli jsme se jeho tónu nabažit. Ale narazil jsem doma. Tatínek někde slyšel, že každý hobojista dříve nebo později z vibrací tohoto nástroje zešílí, a musel jsem proto cvičit tajně. Chodil jsem do nedalekého lesíka, na větve si zavěšoval noty a hrál jsem. Ale nakonec se to provalilo a tatínek se s mojí láskou k hoboji smířil. Dostal jsem se pak na konzervatoř do hobojové třídy.

Hoboj je nepřeslechnutelný nástroj, na každém koncertu zazní jako první, udává áčko celému orchestru. Čím učaroval vám?

V encyklopediích se dočtete, že již původ je romantický, nástroje příbuzné dnešnímu hoboji se užívaly již ve starém Egyptě, pak přešel do Řecka, do Říma a předchůdcem hoboje v Evropě byla ona středověká šalmaj. Dnešní hoboj je dvouplátkový dechový nástroj laděný in C, jeho název pochází z francouzského hautbois, což značí vysoké dřevo. Ale to jsou jenom slova, za hoboj mluví jeho tón – naprosto nezastupitelný, nezaměnitelný, něco mezi houslemi a krásným zpěvem, řekl bych, že lidskému hlasu nejbližší. Dokáže navodit náladu radostnou, pastorální, ale také i velmi hlubokou, melancholickou. Hrát na něj není však jednoduché. Dodnes, když se chystám na koncert, cítím trému, protože hobojista nikdy neví, jak uspěje. To působí ona nepatrná věcička, onen strojek, dvojplátek, který vsouváme nahoře do hoboje, a na kvalitě kousku dřeva a kovové trubice záleží barva tónu a jeho krása.

Troufám si odhadnout, že právě hoboj vás přivedl k barokní hudbě: Antonio Vivaldi, Georg Telemann a samozřejmě Johann Sebastian Bach…

Ano, to byli autoři, kteří mě uchvátili. Hráli jsme je často, už jako konzervatoristé, když jsme hostovali na českém venkově. Tehdy ještě ve městech existovaly místní orchestry, Kolín měl svoji filharmonii, Kutná Hora, Čáslav, a my jsme jako výpomoc hráli na nástroje, které někdy v místě chyběly. A protože jsem člověk věřící, záhy jsem se dostal i k hudbě církevní. V mnoha pražských kostelích se velmi intenzivně muzicírovalo, byla tu spousta sborů, slavná místa jako Křižovníci, kostel svatého Jakuba – a já sám, ještě jako konzervatorista, jsem založil chrámový sbor v kostele svatého Kajetána v Nerudově ulici. Byla to padesátá léta minulého století, oficiální přízni jsme se netěšili, ale možná i proto se kolem sboru v Nerudovce vytvořilo úžasné, semknuté společenství mladých lidí, vznikla tam řada krásných a pevných manželství.

Ale hoboj a dirigování nás v  rozhovoru odvedly od vašich autorských ambicí. Jak tomu bylo v životě?

Ta cesta byla přímá a jednoznačná. Začal jsem komponovat a k údivu svého okolí jinak, než bylo zvykem. Přátelům se to líbilo, ale ozvali se i kritici – je to prý plagiát, nic původního. Neuměl jsem jim vysvětlit, proč tak píši, že se do toho nemusím nutit, zkrátka tak jsem to cítil. Skládal jsem hudbu podle zákonů, které zná harmonie 18. století, ale byla to moje hudba. I pan profesor Kubát mi to rozmlouval, a tak jsem se dopustil, budiž mi odpuštěno, podvodu. Napsal jsem skladbu a odevzdal mu ji s vysvětlením, že jsme ji našli kdesi na kůru, podepsal jsem ji smyšleným jménem frater Kajetan Haczek. On si ji vzal a zahrál ji s ansámblem profesorů konzervatoře. Moc si libovali a pan profesor mě chválil, že to má smysl – objevovat staré skladby a přivádět je v život. K podvodu jsem se přiznal a vysvětlil, že jsem si chtěl ověřit, zda lidé spoléhají jenom na jméno, nebo ve skladbě nacházejí nějakou vnitřní hodnotu, která tam je nebo se pokouší tam být.

Ale vaše jméno může svádět. Je zvláštní. Zní tak i vám?

Já jsem vlastně rodem z Maďarska, tatínek se narodil v Komárně, proto jsme se psali s ypsilonem na konci, potom někde na matrice hlásku změkčili. Jméno Xaver mi dala moje maminka, poctivě věřící, a protože Františků bylo několik, jí se líbil František Xaverský, který skončil svůj život v Japonsku a je tam pochován. A to jsou ty osudové náhody – když jsem se jednou vracel z vystoupení v Japonsku, čekala mě radostná zpráva, že se nám narodil syn Jan, naše třetí dítě, později jediný pokračovatel v muzikantské tradici – za ženu si vybral Japonku.

Jak pokračovala vaše skladatelská dráha?

Do mého života tenkrát vstoupil vzácný a svérázný pedagog, pan doktor Ladislav Vachulka. Přednášel na konzervatoři dějiny hudby, a když poznal moji zálibu v baroku, dával mi často zvláštní a zajímavé úkoly: Něco tady ve staré partituře chybí, dokomponuj to nebo to slož znova. A byl to on, kdo oživil označení poslední žijící barokní skladatel.

Kdo letos v létě sledoval koncert na Vltavě na počest svátku svatého Jana Nepomuckého, vyslechl vaši hudbu – a ta povýtce barokní nebyla. Změna stylu?

Ano, určitý úkrok to byl, ale ne první a doufám, že ne poslední. Pro letošní slavnosti Navalis jsem vytvořil skladbu Pět hvězd svatojánských. Předtím k mozartovskému výročí zase kompozici Pohledy z okna Bertramky. Domýšlel jsem, co vídal z okna geniální skladatel, jehož osobnost je tam zakódována. Proto čtyři věty – vzpomínka na advent, Vánoce, předjaří a letní slavnost. Napsal jsem to sice moderně, ale v podkresu je znát, že jsem na Mistra stále myslel. Podobně jsem se vcítil i do skladby, kterou jsem komponoval na výzvu Hlávkovy nadace – Romanci Lužanskou k poctě architekta Josefa Hlávky. Když jsme na zámku v Lužanech skladu uvedli, měl jsem pocit, jistě troufalý, že tvář pana architekta z velkého obrazu nad klavírem se na mě vlídně usmála.

Říkáte, že jde o úkrok. Jak velký a v čem spočívá?

Je to úkrok k naší současnosti, ale snažil jsem se, aby to bylo hudebně neurážející. Někdy mi v hudbě, která si říká avantgardní, vadí přemíra disonancí, určitá sršatost. Jsem přesvědčen, že hudba by měla být harmonie a lad, měla by člověka pozdvihovat kamsi vzhůru, a ne srážet do deprese. Samozřejmě každá doba má svůj umělecký, tedy i hudební jazyk. Naše přítomnost je komplikovaná, člověk je stále složitější a odráží v sobě disproporce doby. Proto se určitá tvrdost nebo nelibost vloudila i do hudby. Moderní hudbu mám rád, řadu autorů s potěšením poslouchám, ale někdy se mi zdá, že forma je pouhá póza, zástěrka, plané gesto. Co si myslet o skladbě nazvané Tři minuty ticha? Interpret přijde ve fraku ke klavíru, otevře víko, usedne, spustí stopky, sedí a čeká. Po třech minutách zaklapne víko a odejde. Možná jsou to experimenty, které scénu oživují, ale to mně k srdci nepřirostlo.

Dovolte na závěr ještě jeden verš: „A táhne šumem jara báj – vzduch jak na housle, na šalmaj.“ Vítězslav Hálek. Potěšil vás?

Ani netušíte jak. Přestěhovali jsme se z Prahy na venkov, otevírají se tam široké obzory, a když jdu domů, sleduji oblohu, objevuji souhvězdí, v noci můžu bez problémů otevřít okno, dýchám čistý vzduch, hledím do kosmu a tiše obdivuji genialitu, s jakou byl stvořen.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay