Edisonův český Ježíšek v nadmořské výšce 3 885 metrů

Vydání: 2011/2 Jaroslav Seifert, 4.1.2011, Autor: Karel Tejkal

Možná zvláštní titulek, záhadný, žádající si vysvětlení, čemuž okamžitě vyhovím: O Ježíškovi a vánoční tradici vyprávěla svým žákům, mladým peruánským Indiánům, česká učitelka OLGA VILÍMKOVÁ. Edison byl jedním z nich. Vystudoval střední školu, čeští lékaři z Plzně mu předloni zachránili zrak, dnes se v Pucamarce stará o knihovnu a studovnu s počítači. Stručně vylíčený příběh, dychtivostí povědět co nejdříve vše podstatné ale trochu zkreslený. Snad to napravím rozmluvou s paní Olgou Vilímkovou.

Co vás přivedlo do Peru mezi Indiány, navíc do kraje velmi odlehlého?

Sny. Již od dětství jsem četla knížky o Indiánech, zajímala se o jejich kulturu, studovala iberoamerikanistiku a toužila se jednou do těchto krajin vypravit, důkladně poznat lidi, jejich kulturu a také být svou přítomností užitečná. V roce 2000, to už jsem měla za sebou několik krátkodobých návštěv Peru, jsem napsala na peruánské velvyslanectví v Praze a nabídla jim svou práci na jeden rok jako učitelka. Chtěla jsem do malé horské vesnice, kde lidé mluví jazykem kečua a žijí podle starých zvyků a způsobů. Na ambasádě žádost přijali, upozornili, že úřední šiml sídlí i u nich a někdy mu trvá měsíce, než jakkoliv zařehtá. Tentokrát mu to trvalo pouhé neuvěřitelné dva týdny, než jsem se dozvěděla: Nastupujete na základní školu do obce Pucamarca distrito Chinchero, provincia Urubamba, departamento Cusco. Pro školní rok 2001.

Tedy vlastně okamžitě. Co Vysoká škole ekonomická, kde jste učila, co rodina – vaší dceři bylo patnáct let…?

Šok to byl pro všechny, ale bála jsem se, že když odmítnu, příležitost by se už nemusela nikdy opakovat. Dcera souhlasila, manžel mě podpořil, škola byla také vstřícná – v březnu jsem seděla v letadle a byl nejvyšší čas: školní rok v Peru začíná v březnu a končí v prosinci.

Nástup téměř idylický. Jak dlouho idylka vydržela?

První den přišli do školy dva žáci, druhý den nikdo, třetí den jedna holčička. Zjistila jsem, že děti začnou chodit do školy až po Velikonocích, ale spíše až v květnu, protože rodiče je potřebují při sklizni brambor. Neměla jsem kde bydlet. Zpočátku nikdo neprojevil zájem nabídnout mi podnájem. Potom se naskytla příležitost bydlet v polovině pokoje v jednom domě, moji půlku by oddělili igelitovým závěsem, abych prý měla soukromí. Ale nakonec terno: místnost v domě, kde měli i záchod. To je v kraji neslýchaný luxus, všichni chodí do přírody, neexistuje v tom žádné tabu. Ten můj unikátní záchod sice neměl dveře, skýtal ale výhled na jezero a později jsem si obstarala závěs.

Ale děti do školy přeci jenom přišly. Jak jste si rozuměly?

Nebylo to jednoduché. Škola je bilingvní, učí se v jazyce kečua a ve španělštině. Ale jazyk nebyl největší problém, tím byla chudoba, nedostatek sebevědomí, nevalná školní docházka, alkoholismus dospělých, špatné zacházení se ženami. S dětmi jsem si porozuměla rychle. Do školy chodily rády, byl to pro ně jediný zdroj informací, toužily se o světě něco dozvědět, nebyl tu rozhlas ani televize. A vztah mezi námi byl brzy spíše jako s mámou než s učitelkou.

Jak vás přijali rodiče?

I to zpočátku drhlo. Na peruánské vesnici vládne machismus. Muž je macho, rozhoduje o všem. Když zasedá rada, shromáždění obce, muži sedí na jedné straně, ženy na opačné a mluví jenom muži, ženy do jednání vůbec nezasahují. Přesto jsem si dovolila promluvit, a navíc muže i kritizovala. Zlobila jsem se na otce Edisona, protože hodně pil, jeho děti neměly ponožky, sešity, tužky. Prošlo mi to, rodiče už byli ovlivněni dětmi, kterým se líbilo, že mají učitelku s barevnýma očima – u nich jev nevídaný. A muži nakonec uznali, že jsem zvýšila vážnost Pucamarcy, dříve nezajímavé vesnice, v širokém okolí. Učila jsem dospělé anglicky a nabídla jim, že mohou přijít zájemci i z okolí. Přišli, dokonce z okresního města, a posílili moji autoritu.

Opět mluvíte o Edisonovi, zvláštní jméno pro Indiána. Jak k němu přišel?

Dal mu je otec, který se někde cosi o slavném vynálezci dozvěděl. Ale jinak to byl surovec a tyran. Edison nás každoročně překvapuje svým úžasným příběhem. Začalo to o Vánocích, když jsem dětem vyprávěla, co představují, jaká je jejich tradice. Indiáni v Peru tyto svátky neznají. Večer se rodina sejde u večeře, polévky z obilí, jako každý jiný den. Zmínila jsem se o tom, že u nás Ježíšek přináší dárky, a ptala se, co by si přály od Ježíška ony. Edison přemýšlel jenom chvíli: „Chci být chytrý.“ Slova o vzdělání tenkrát nepadla, byla na tehdejší poměry příliš vznešená, abstraktní, ale Edison je postupně začal naplňovat. Dokončil základní školu a vydal se do Cusca na školu střední – a začaly problémy. Většina jeho spolužáků byli kluci z města a dávali mu pocítit, že on je Indián odněkud z vesnice v horách. Ani učitelka mu nepomohla a Edison začal chodit za školu. Nakonec ze školy odešel, otec ho poslal do Arekipy, vzdáleného města na jihu Peru, ale spíš pracovat než studovat. Musel prodávat v řeznictví, ve škole jsem ho nikdy osobně ani telefonem nezastihla. K tomu se zranil a vrátil se domů. Otec opět hnal syna do práce – do džungle rýžovat zlato nebo kácet stromy. Ale Edison si prosadil své a střední školu dokončil.

Příběh s dobrým koncem, chce se říci. Napadlo vás tehdy, že mohou přijít další komplikace?

Spíš jsem je tušila. Edison přestával vidět, hrozilo, že oslepne. Před osmi lety ho udeřil jeho opilý otec klackem a vyrazil mu čočku. Neošetřené oko sláblo, nevěděli jsme si rady. A zasáhla náhoda, zázrak nebo Prozřetelnost, dodnes v pokoře vzpomínám na to odpoledne. Bylo to červenci, seděli jsme v zahrádce penzionu v Cuscu, povídali si, Edison si stěžoval, že na jedno oko nevidí vůbec, na druhé jenom mlhu. V tu chvíli vyšla z kavárny skupina mužů – a mluvili česky. Okamžitě jsem reagovala, pozdravili jsme se a oni mě po chvíli poznali, prý četli moje knížky. Představila jsem Edisona i jeho kamarády a zmínila se o Edisonových problémech s očima. „To je ale náhoda, my jsme oční lékaři z Plzně, jsme tu na výletě, když nám chlapce do Plzně přivezete, na oči se podíváme, a pokud to půjde, pomůžeme mu.“

Krásná řeč a šlechetná nabídka, ale nezdála se vám spíše platonická?

Když už takto spadla z nebe, nesměla jsem ji promarnit – sehnali jsme peníze, Edison přijel a vydali jsme se na první operaci. Nemohli jsme dospat, už ve čtyři ráno jsme byli vzhůru, v pět vyjeli a v šest byli na klinice OFTA v Plzni. Edisona předřadili v operačním programu, aby stihli plánované zákroky. Bylo to dobrodružství s úžasným koncem. Edison u nás pobyl dva měsíce, podrobil se dvěma operacím, při nichž mu lékaři vsadili umělou čočku o síle devíti dioptrií. Následovala přísná rekonvalescence: nevycházet ven, nenastydnout, do oka nesmělo spadnout ani smítko. Jednou jsme se vypravili na vánoční besídku do gymnázia s rozšířenou hudební výchovou v Praze 3. Studenti uspořádali koncert, Edison všechno nadšeně sledoval, a když to učitelé i žáci viděli, rozhodli se věnovat mu malé piánko. Ještě pod stromečkem dárek objal a políbil, dnes hraje, dokonce improvizuje a zkouší komponovat. Je už zpátky v Peru, dokonale vidí, ale na další studium už nepomýšlí – chce se vyučit kuchařem, v Pucamarce si otevřít restauraci a nabízet hostům turistické vycházky s lamami. Zatím tam pečuje o knihovnu a studovnu s počítači, stará se o spolupráci s našimi kmotry…

To slovo nezní v Česku právě libě – naštěstí pouze v politice. Naše povídání ale kmotři směřují k širším souvislostem a umožňují i pokračování vaší práce v peruánských Andách.

Ještě prosím tečku o Edisonovi. Loni v srpnu s kamarádem Davidem postavili domek pro našeho třídního sirotka Juanachu. A teď o kmotrech a nadaci. Inka je nadační fond, jehož hlavním projektem je podpora konkrétních indiánských studentů při vzdělávání. V projektu sonkoča (v jazyce kečua „srdíčko“) poskytujeme prospěchová stipendia pro zvídavé a talentované studenty z chudého prostředí. Od roku 2002, kdy nadace vznikla, jsme pomohli už 930 studentům. Někteří dnes studují na vysokých školách v Peru, jiní už studia dokončili a pracují na peruánském venkově, například jako lékařka nebo zubař. Studentka Fanny Puntacca Mamani získala stipendium české vlády a studuje v Praze obor tropické zemědělství. Čeští dárci – kmotři navázali s peruánskými studenty krásné vztahy, píší si, mnozí už „svoji“ indiánskou rodinu i navštívili.

Pamatuji si, že to začalo prvními pastelkami a modrými svetry, které jste nechala pro své žáky uplést – jednak aby měli co na sebe a jednak se jim líbily jako uniforma. Kam až se nadace Inka rozmáchla dnes?

Podporujeme například školičky v odlehlých oblastech, kde je život opravdu těžký, chybějí zde pracovní příležitosti, rodiče nemají z čeho koupit dětem obyčejné sešity, žáci docházejí do školy někdy i několik hodin, ve vesnicích není lékař, civilizace daleko. Tak alespoň poskytujeme všem dětem školní pomůcky, vylepšujeme školy. Podporujeme i vesnické knihovny, kterým říkáme Inka wasi (incký dům). Tyto domy stavějí svépomocí rodiče a starší děti, my je vybavujeme nábytkem, knihami, počítači. Doučují se tam děti, které mají na začátku školní docházky problémy, další se tam učí šít, plést. Největší radostí loňského roku jsou právě tyto dílny v knihovnách. Do centra v Yanaoce jsme koupili pletací stroje, mysleli jsme, že o jeden kurz pletení šál a svetrů bude zájem tak dvakrát týdně – a zatím jsou tři každý den…

Dovolte mi na závěr ocitovat slova Josefa Čapka, zdají se mi přesná a výstižná: „Úcta k člověku, láska k bližnímu má být konstruktivní silou, a nikterak filantropickou slabostí.“

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay