26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Držel jsem v rukou zakrvácené oděvy mučedníků

8. 8. 2005

|
Tisk
|

Kde není nikdy Pánbůh? V důchodu. Kdo je patronkou turistů? Skleróza. Který svatý je nejpomalejší? Svatý Martin - i když jede na koni, přijede až po Všech svatých. Tyto a další vtipné průpovídky můžeme slyšet od P. Františka Adamce, který je pověstný svým smyslem pro humor. Jeho život příběh ale moc humorný není.

Vydání: 2005/33 Tchýně, 8.8.2005, Autor: Vojtěch Vlček

   

Otec byl dělníkem a maminka pracovala v domácnosti. Jsem nejstarší ze čtyř sourozenců. Do obecné školy jsem chodil v Dědicích. Řídící Mazálek řekl, že jsem nadaný a měl bych jít studovat. Ale v té době byla velká nezaměstnanost, navíc jsme vyhořeli a rodiče neměli na má studia peníze. Naštěstí se můj bezdětný kmocháček nabídl, že nám pomůže a mě bude podporovat na studiích. Mohl jsem tedy nastoupit na arcibiskupské gymnázium v Kroměříži, kde jsem s vyznamenáním odmaturoval.

Jednou jsem přišel do františkánského kostela a tam bylo napsáno: „Bůh tě volá! Chceš být knězem? Modli se denně Otčenáš a Zdrávas Maria. Budeš-li se modlit, Bůh si najde cestu.“ Má cesta ke kněžství byla přímočará. Nikdo mne nenutil, maminka naopak říkala: „Než být špatným knězem, to raději na teologii nechoď. Nechci, aby ses knězem stal kvůli výhodám.“

 

Po maturitě jsem nastoupil do olomouckého semináře. Hned v prvním ročníku jsem velmi těžce onemocněl zápalem mozkových blan a měl jsem komplikovaný zánět středního ucha, kvůli němuž jsem musel podstoupit operaci. Myslel jsem, že zemřu - byl už jsem i zaopatřen. Ani lékaři mi nedávali velkou naději, ale nečekaně jsem se uzdravil. V důsledku své nemoci jsem nemusel jako jeden z mála bohoslovců na totální nasazení a pečoval jsem o nemocné spolužáky v nemocnici. Vysvěcen jsem byl až po válce.

 

Po vysvěcení jsem nastoupil do Drahotuší u Hranic. Působil jsem zde necelý rok, protože o prázdninách jsem byl pověřen vedením studentských táborů na Hukvaldech. V září 1947 mě povolali vyučovat na arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži. Začal jsem vyučovat latinu, ruštinu, češtinu a na státním gymnáziu i náboženství.

 

Dne 19. února 1949 si pro mne přišli do školy. Zrovna jsem šel do hodiny učit ruštinu a už na mne čekali dva pánové v kožeňácích. Odvezli mne rovnou do vazby do Olomouce. Nemohl jsem se ani obléci ani rozloučit.

 

Znal jsem partu Orlů z Drahotuší a o Vánocích 1948 jsem jel za nimi a za spolužákem páterem Františkem Pevným, který se jim také věnoval. Někteří z nich se mi svěřili, že chtějí utéct do ciziny a já jim řekl: „Celou věc si dobře rozmyslete a uvažte, co tím chcete získat. Zvláště v této době máte totiž povzbuzovat a posilovat druhé, aby nemalomyslněli.“

 

První výslech začal hned, jak mě přivezli. Vyptávali se mne a pak mě donutili, abych strčil obě ruce do zařízení připomínajícího buben. Najednou jsem ucítil brnění - elektřinu, která sílila, až jsem dostal šok a omdlel jsem. Nevěděli, co se mnou bude, protože v Olomouci nebyla vězeňská nemocnice, a tak mne v bezvědomí odvezli do fakultní nemocnice. Odsud mne znovu po pár dnech převezli do vazby. Přivedli mě pod šibenici a řekli: „Tady visel lump Lecián a tady budeš viset i ty, kurvo vatikánská! Tady po těch schodech půjdeš k šibenici a už ti nebudeme muset ani zavazovat oči!“ Pak už mě při výsleších nebili, měli strach, abych jim zase nezkolaboval, ale dál mi vyhrožovali: „Budeš viset! A můžeš se modlit, jak chceš, tady ti ani pánbu nepomůže.“ Podmínky byly i nadále dost tvrdé. Spát jsem mohl jen na zádech, hlavou ke „špehýrce“ a s rukama na dece, celou noc se svítilo. Během noci mne několikrát budili a musel jsem dělat dřepy.

 

Vadil jim „vliv na mládež“. Dále to, že jsem byl duchovním rádcem skupiny Orlů z Drahotuš a prý jsem rozhodoval o tom, kdo z nich má odejít do emigrace, a kdo ne. Nezapomněli mi vytknout moji ruštinu. Odmítali pochopit můj zájem o tento jazyk, vždyť jsem musel staroslovenštinu zvládnout už v semináři. Nazvali mě vatikánským špiónem. Všechny z našeho procesu pak obvinili ze šíření protistátních letáků, přitom já jsem žádný ani neviděl. Soud probíhal v Olomouci, v čele devítičlenné skupiny Orlů stál Jirka Kostruch, byl s námi souzený i páter Pevný. Odsouzen jsem byl za velezradu na 4 roky a 10 měsíců.

V Jáchymově jsem brzy začal pro spoluvězně tajně sloužit mši svatou. Misál jsem neměl, všechno jsem odříkával nazpaměť. Místo vína jsme používali pár kapek šťávy z hroznů. Nedlouho poté mě přistihli. Kvůli nedovolené pastoraci mě preventivně a o sobotách a nedělích zavírali do samovazby, tzv. korekce. Byla tam tma, hlad, pod nohama jsme měli vodu.

 

Tam mi řekli, že trest zůstává stejný, ale že si už nikdy nesmím dodělat doktorát, Kroměříž mám na celý život zakázanou, navíc během věznění mám mít jednou za měsíc půst a tvrdé lože, k tomu přibyla konfiskace majetku a pokuta 20 tisíc korun. A ptali se, co na to říkám. Já povídám: „Podívejte se, slavný soude, v kriminále doktorát nepotřebuju. Kristus taky neměl doktorát, a co udělal pro svět!“ A usmál jsem se. Za to mi zvedli trest na 10 let za zesměšňování a pohrdání soudem.

 

Brzy po mém příjezdu se několik vězňů pokusilo o útěk, snažili se prokopat ze šachty ven. Pak je přinesli mrtvé na nosítkách, byli zastřeleni. Bylo to na Štědrý den roku 1950, museli jsme celí promáčení z dolu stát venku na mrazu hodiny v pozoru, dívat se na ně a nemohli jsme ani smeknout. Nadávali nám: „Vy svině, takhle dopadne každý, kdo se pokusí o útěk!“ Já jsem byl také obviněn z organizování těchto útěků. Na gymnáziu v Kroměříži jsem zastával funkci studijního prefekta, oni si to pletli s policejním prefektem a mysleli si, že jsem extra školený. Já jsem přitom nebyl ani na vojně.

Musím přiznat, že i já jsem se k útěku připravoval. Pak několik z nás předvedli k výslechu. Museli jsem si vedle sebe lehnout na zem, vyšetřovatelé nás řezali, kopali do nás a bili železnou tyčí. Černý vlčák mi seděl na zádech a štěkal do ucha. Museli jsme lízat vlastní krev. Křičeli po nás: „My jsme nasazovali krev za svobodu národa - a vy, hajzlové, si slízejte aspoň tu vlastní.“ Vybrali nás nahodile, ani nevím, kdo se mnou trpěl. Přes krev jsem neviděl. Myslel jsem, že odtud už nevyjdu, že je to můj konec.

 

Po Jáchymově následovaly Zdice, kde jsem pracoval ve vápence. Na Velký pátek jsem tu prožil opravdu velké ponížení. Chtěli mě „odsvětit“ – musel jsem holýma rukama vybírat a mačkat výkaly z kýblů z baráků a vynášet je do jámy. Bachař mě přitom častoval: „Jestli kecneš, tak máš kuli v hlavě! Když ty tvé ruce mohly brát pečená kuřata a chlastat víno, tak tě teď odsvětíme, ty sviňo!“ Na Borech jsme dělali řemeny pro vojenské batohy a drali peří. Ve Valdicích jsme zase dělali síťové rohožky, povřísla a drali peří. 

 

V roce 1956 jsem byl propuštěn na amnestii - s osmiletou podmínkou. Přechod z Ruzyně na svobodu byl velmi těžký. Šest let jsem byl zvyklý dělat jen čelem vzad, úplně jsem ztratil samostatnost. Chtěl jsem jít do Brna dělat řidiče tramvaje, ale StB mi to zatrhla, že bych se příliš stýkal s lidmi. Nakonec jsem nastoupil do cihelny v Dědicích a zůstal jsem tam dva roky.

 

Náhodou. Ve Švábenicích u Vyškova zemřel kněz a hledali za něj náhradu. Farníci zašli za zdejším církevním tajemníkem, že by o jednom věděli, ale pracuje v cihelně. V cihelně jsem se osvědčil, neboť jsem měl bohaté zkušenosti z vápenky ze Zdic a z kamenolomu. Církevní tajemník mi dal dobrý posudek a souhlasil s mým nástupem na faru. Nesměl jsem však působit samostatně, musel jsem být u jiného kněze a pod dohledem. Tak jsem se dostal do Ivanovic na Hané a odtud dojížděl i do Švábenic. Kvůli vlivu na mládež mi dal tajemník brzy z Ivanovic „padáka“ a přesunul mě do Uherského Hradiště. Roku 1968 mě přesunuli do Starého Města. Chtěli jsme tam postavit kostel sv. Gorazda, což nám zatrhli. Nevěděl jsem, co se mnou bude, protože jsem měl zakázáno působit ve čtyřech okresech. Pak si mě zavolal biskup Vrana: „Františku, půjdeš přechodně do Vacenovic. Jsi městský typ, brzy tě odsud vytáhneme.“ A už jsem tu skoro 30 let.

 

Když za mnou přišli vyšetřovatelé z ministerstva spravedlnosti, ptal jsem se jich na bachaře Vágnera, který mě ve Zdicích týral a nutil mačkat výkaly. Dozvěděl jsem se, že už nežije. Netoužil jsem po pomstě nebo trestu, ale chtěl jsem jen vědět, jak asi umíral. Můj názor je: „Odpouštěj a bude ti odpuštěno.“ Důležité ale je, aby ti, kteří ta zvěrstva dělali, řekli aspoň „odpusťte“. Podmínkou odpuštění je lítost.

 

Velmi intenzivně jsem všechno znovu prožíval po zhlédnutí filmu Utrpení Ježíše Krista. V noci jsem se probouzel zpocený a křičel ze spaní. Vzpomněl jsem si na vězeňskou prádelnu. Pral jsem prádlo, na kterém byla krev bitých vězňů. Oni ty šaty mohli spálit, ale týrali nás tím, že jsme je museli přebírat vlastníma rukama. Držel jsem v rukou oděvy mučedníků.

 

Smutku je na světě dost. Každé ráno se modlím modlitbu Jana XXIII.: „Pane, dej mi také humor.“

* * *

P. FRANTIŠEK ADAMEC
se narodil roku 1922 v Dědicích u Vyškova. Studoval na bohosloveckém učilišti v Olomouci, na kněze byl vysvěcen roku 1946. Působil jako kaplan v Drahotuších u Přerova a do února 1949 jako studijní prefekt na arcibiskupském gymnáziu v Kroměříži. V roce 1949 byl odsouzen ke čtyřem letům a 10 měsícům vězení, které strávil v Jáchymově, Plzni-Borech, Valdicích a Ruzyni. Po amnestii a získání státního souhlasu pak působil v Ivanovicích, Chvalkovicích na Hané, ve Starém Městě u Uherského Hradiště a od rou 1975 pak ve Vacenovicích u Hodonína. Od roku 2000 je kanovníkem kroměřížské kapituly.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou