Vydání: 2016/4 Češi dávají nemocným Indům naději, 19.1.2016, Autor: Aleš Palán

Ano, ze strany mé matky – její rodina pochází z Vejprt v Krušných horách. Druhá část rodiny pochází z Frank a Alsaska-Lotrinska. Jsem tedy z dvojjazyčného manželství, dalo by se říci, že z evropské rodiny.
Rodiče mého dědečka a jeho sestra byli vyhnáni. Babička byla Češka. Dědeček se po válce vrátil domů a pak musel deset let pracovat v dolech v Jáchymově. Těžkou a nebezpečnou práci musel vykonávat podobně jako mnozí další sudetští Němci, kteří nebyli partajně aktivní – roky trávili na nucených pracích. Byl to čas, který dědečka hodně ovlivnil, ale příliš o něm nemluvil. Původně pracoval jako dělník, jeho rodina měla řeznictví, které bylo později zcela srovnáno se zemí. Jednou jsem se tam zajel podívat, ale vůbec nic tam nezbylo.
Dlouhou dobu. Jeho dvě dcery, jedna z nich byla moje maminka, vyrůstaly dvojjazyčně. V momentě, kdy byla možnost vysídlení, tedy v roce 1967, celá rodina odešla do Bavorska.
Ne všichni tu mají kořeny, ale většina ano. Naše organizace sdružuje lidi, kteří vyhnání sami zažili, ale máme mezi sebou i mladé lidi, kteří se všeobecně zajímají o česko-německé vztahy.
Ano, cítím se tu být doma. Doma se cítím jak ve Frankách (narodil jsem se v Norimberku, bydlíme ve Schwabachu), tak tady v Praze. Jsem permanentní překračovatel hranic.
Jezdím sem dvacet let, studoval jsem tady, protože jsem chtěl poznat naše společné dějiny i z druhé strany. Jako student jsem bydlel u premonstrátů na Strahově, dokonce jsem se v Praze oženil a jezdím sem s manželkou. Nevzpomínám si na žádnou negativní zkušenost. Ano, pro ostatní studenty jsem byl tzv. Bavorák, všichni věděli, odkud pocházím, ale nebylo to bráno negativně.
Během svých pražských studií jsem pracoval i pro Václava Havla, mám na stole fotografii s jeho věnováním. V té době probíhala intenzivní diskuse o česko-německé deklaraci. V Havlově kanceláři jsem absolvoval stáž, odpovídal na mnohé dotazy vázající se k deklaraci a týkající se česko-německých vztahů – byly to stovky a tisíce otázek. V té době jsem se naučil chápat, jak Češi berou svou historii, jakou chtějí vidět Evropu, jaké v ní chtějí mít postavení. Snad o sobě mohu říci, že jsem díky této zkušenosti pochopil, jak myslí. Co se týče migrační vlny, lidé mluví o sobě, o svých problémech, ale nemluví mezi sebou – a v tom nacházím velký problém. Na jedné straně je tu pohled, který je prezentován v médiích: o politicích, o Angele Merkelové, o tom, jak Němci přistupují k migrační vlně. Druhý pohled je, jak my Němci vidíme Česko, Maďarsko a další země, které nám nechtějí pomoci s migrační politikou. Tím se tento stereotyp jen upevňuje. Měli bychom mít více iniciativ, kde spolu budeme hovořit. Politici by měli přispět k tomu, aby se nevytvářely zdi mezi lidmi a národy, ale aby se společně komunikovalo.
Nikdy jsem neslyšel z úst žádného politika, že by přirovnával to, jak se zachovali Češi v době vyhnání, k dnešní migrační politice. Dobu po válce nemůžeme srovnávat se současnou situací. Tehdy byly důvody pohybu lidí válka a poválečná nálada, teď je důvodem nouze. Tehdy bylo Československo a Německo, nyní máme Evropu jako celek, kam se chtějí dostat lidé z ostatních kontinentů.
Měli bychom se snažit odbourávat všechny stereotypy, i ty o česko-německých vztazích. Bohužel mnohdy přinášejí zjednodušující informace žurnalisté, kteří tak pomáhají vytvářet předsudky a utvrzovat ve stereotypech. Většina lidí v Německu zná dobře západní země a některé části Asie, ale střední Evropu z osobní zkušenosti zná málo nebo vůbec. Tím je úloha médií podstatnější.
Právě takové organizace jako ta naše, které se zabývají přeshraničními vztahy, mají sloužit coby stavitelé mostů, mají vysvětlovat historii i současnou situaci druhé země. Pro Ackermann-Gemeinde je tou druhou zemí Česká republika. Nejsme organizace, která jen bádá v historii, chceme být v dnešní Evropě aktivní, což naši práci samozřejmě ovlivňuje. Proto jsem rád, že jsou v naší organizaci i mladí lidé, kteří nemají rodinné kořeny na území Čech, ale chtějí se jako Evropané angažovat v sousedské a regionální práci. Důležitá je v jejich aktivitách křesťanská víra.
Právě pro Katolický týdeník je důležité říci, že Ackermann-Gemeinde se aktivně zapojovala do spolupráce i v těžkých dobách komunismu, mí předchůdci po celou dobu komunismu udržovali v Československu kontakty. Pomáhali především podzemní církvi, podporovali studenty teologie, pašovali literaturu, tajně společně slavili bohoslužby… Kontakty se nezpřetrhaly.
V katolické církvi na německé straně máme pevné místo. Nejsme politická organizace, od začátku jsme platformou, kde se setkávají věřící k bohoslužbám a rozhovorům. Vydali jsme několik knížek a naše zatím poslední publikace pojednávala o poutním místě Stará Boleslav. Pro historii naší organizace jsou důležité i poutní cesty a poutě.
V Mnichově máme archiv, kde je spousta podkladů o naší pomoci církvi v ČR, ale i ve školství – řada odsunutých Němců byli totiž učitelé. V našem archivu je přes 1 200 kněží, jež v době komunismu Ackermann-Gemeinde podporovala literaturou i humanitární pomocí. Například pan kardinál Vlk má u nás celou složku.
Na začátku stála modlitba našeho prvního duchovního rádce P. Pauluse Sládka. Jeho modlitba věrně popisuje prvotní náladu po vyhnání, přitom je tam zachyceno, že jsme věřící, máme vidět svou vinu a modlit se za smíření. Znám spoustu příběhů lidí, našich členů, kteří na místě, odkud byli vyhnáni, chtěli pomoci opravit kostel či faru.
Žasnu, jaké činy naši předchůdci udělali, přestože ztratili domov, zažili vyhnání, přišli do Německa a nebyli tam vítáni. Mnohdy se jim říkalo: „ti, kteří utekli s batohem,“ a bylo to míněno jako nadávka. Utečenci neměli po vyhnání na růžích ustláno. Ale když viděli, jak špatně se daří církvi v Česku, chtěli jí pomoci – i lidem, kteří tam zůstali. Vzali si za cíl pomáhat druhým v nouzi. Oni sami byli v nouzi, ale věděli, že v Česku je to ještě horší.
Moji předchůdci z Ackermann-Gemeinde nezapomněli na svůj domov a zároveň se zcela integrovali v Německu. Náš první předseda Hans Schütz byl vysoce postaveným politikem CSU. Řekl větu důležitou pro další vývoj naší organizace: Chceme být stavebním kamenem, ne výbušninou.
V Německu nebylo přijetí sudetských Němců samozřejmostí – ani politici tuto skupinu obyvatelstva dlouho nepodporovali. Až po čtyřiceti padesáti letech bylo vidět, že integrace dopadla dobře a většinová společnost si sudetských Němců váží. V současné chvíli jsou Němci na tuto integraci hrdi. Může být příkladem pro jiné.
Zjevení Panny Marie ve Filipově bylo pro vyhnané Němce výzvou, aby i oni přijali tuto bolest a snažili se ji v důvěře v Boha překonat. Věta Panny Marii nemocné dívce z Filipova: „Mé dítě, od teď se to hojí,“ byla pro ně příkladem. Nevím, co se dělo 13. ledna 1946 ve Filipově, ale v Mnichově, v katolickém studentském domově se sešli mladí vyhnaní Němci, kteří vzpomínali na pouť do Filipova, kam dřív chodili, a řekli si: Nechceme zpátky žádné statky a majetky, nechceme se mstít. Chceme jít dál. Něco takového dokáže jen věřící člověk.
Pro nás je to druhý zázrak ve Filipově. Nejen ten před 150 lety, kdy tu byla uzdravena Magdalena Kade, ale i před 70 lety, kdy bylo díky němu založeno dílo pracující na česko-německé spolupráci, odpuštění a smíření.
Důvod, proč si vybrali toto dílo jako základ pro náš název, je dnes možná těžko pochopitelný. Ale v poválečné době, kdy každý zažil bolest a ztrátu někoho blízkého, to bylo zřejmé. Rozhovor oráče s Bohem ve vzpomínaném díle není klidný, je to pře, skoro hádka mezi nimi dvěma, oráč cítí jako nespravedlnost, že přišel o svou ženu… Potřeba vyrovnat se s těžkým osudem nacházela u našich zakladatelů ohlas.
Jméno měnit nebudeme a ani to nepotřebujeme. Používáme totiž dodatek, že jsme stavitelé mostů, jsme křesťané v Evropě, kteří se snaží o dobré sousedství mezi Němci a Čechy a Slováky. To naši práci vystihuje a přibližuje dnešnímu člověku.