Dřív krasobruslařka, dnes řeholnice

Vydání: 2016/6 Papež je nejoblíbenější osobností, 2.2.2016, Autor: Matúš Demko

Od dětství byla vedená ke sportu. Dosahovala výborných výsledků v krasobruslení, přednost však nakonec dala Bohu. O dřině, která vede na stupně vítězů, ale také o vytrvalosti přinášející lásku hovoří řádová sestra MÁRIA PAVLA HUDÁČEKOVÁ.


V neděli skončilo v Bratislavě ME v krasobruslení. Mária Pavla Hudáčeková s maskotem šampionátu. Snímky archiv M. P. Hudáčkové

Ve vaší rodině byl sport prioritou. V zimě jste bruslili, v létě hrávali tenis. Co vám šlo nejlíp?

Sport byl dobrý výchovný prostředek, nezůstal nám tak prostor k poflakování. Měli jsme to rozdělené: sestře se víc líbil tenis, u mě vyhrálo krasobruslení.

K čemu vás sport přivedl?

Naučil mě odpovědnosti a vytrvalosti. Zjistila jsem, že když se učím v krasobruslení některý skok či jiný prvek, mnohdy spadnu nebo se praštím. Důležité však je nevzdávat se, vstát a zkoušet to znovu. Jinak nemám šanci uspět. Když jsme pro získání kondice běhávali, pomáhalo mi, že jsem si stanovila nejbližší bod, kam chci doběhnout, a tímto postupem jsem byla schopna doběhnout do cíle. I v životě to takto funguje: naplňováním menších cílů postupně dosahujeme našeho cíle celoživotního.

Jako krasobruslařka, předpokládám, máte ráda led. Máte ráda i sníh?

Sníh mám ráda zejména v přírodě a na svazích, méně už na ulicích, kde ztěžuje pohyb a je nutno ho odklízet. Ačkoli za poslední léta si ho moc neužijeme. V dětství nás otec brával k prarodičům do sousední vesnice, kde jsme lyžovali a sáňkovali. Byl tam menší kopec bez vleku, takže jsme si ho před každou jízdou pěkně vyšlapali. K sesterské lásce nepochybně patřila i koulovačka. Někdy jsme domů přicházely promočené, zmrzlé, ale šťastné.

Snila jste o tom, že se stanete profesionální sportovkyní?

Bruslení jsem měla vždycky velmi ráda. Dokázala jsem být hodinu před tréninkem na stadionu, cvičit, skákat, těšit se na led. Když jsem ve třinácti letech přestoupila na osmileté sportovní gymnázium do Košic, tréninky se znásobily. Byla období, kdy jsem absolvovala za den tolik tréninků, kolik dřív za týden. Nad profesionální dráhou jsem nepřemýšlela. Měla jsem strach ze soutěží. Bylo mi líto, když jsem něco pokazila, protože jsem si uvědomovala, kolik oběti tento sport vyžaduje nejen ode mě, ale i od mé rodiny.

Proč jste tuto oběť podstupovala?

V maturitním ročníku a později na vysoké škole jsem měla příležitost vystupovat na ledě v muzikálech, což pro mě bylo zadostiučiněním za celou tu dřinu. Radost, kterou jsem zažívala během představení, jsem měla možnost vidět i na tvářích lidí v obecenstvu. Věděla jsem však, že sportem se tak lehce neuživím, a proto jsem studovala, co mi šlo na střední škole nejsnáze: matematiku. Snila jsem, že budu pracovat v bance nebo jiné finanční instituci, ale při prvním školení ve finanční firmě jsem zjistila, že to není oblast, kde bych chtěla působit. Bylo to zrovna v čase mého obrácení, kdy mi Pán dal poznat zcela jiné hodnoty.

Při bruslení nechybějí střety s tvrdým ledem. Neodradily vás?

Pády jsou běžnou součástí tréninků. Otlučená kolena, naražená kostrč či bolavý zadek byly u mě na denním pořádku a ztěžovaly mé běžné fungování. Někdy jsem měla potíže při sezení, v předklonu při zavazovaní tkaniček apod. Během jednoho tréninku v tělocvičně jsem si při skákaní podvrkla kotník a natrhla šlachy, takže mě rovnou odvezli na několik dní do nemocnice. Navíc se to stalo před maturitními zkouškami. Dostala jsem tak příležitost zamyslet se, co chci dělat dál.

Byla jste dokonce juniorskou mistryní v krasobruslení.

Dva roky jsem se kromě sólového bruslení věnovala tancům na ledě. Tehdy bylo – a asi stále je – v této kategorii na Slovensku málo tanečních párů. Není těžké stát se mistrem republiky, když nemáte soupeře (smích). Pravdou je, že díky tancům na ledě jsem se mohla zúčastnit několika mezinárodních závodů v zahraničí.

Může tělesná kondice získaná sportem pomoci i v duchovním životě?

Tak jako jsou disciplína a vytrvalost potřebné ve sportu, určitě se bez nich neobejde ani duchovní život. Patří sem pravidelný čas na rozjímání Božího slova, mši svatou, osobní modlitbu či zpytování svědomí… A stejně jako jsou nevyhnutné pády a vstávání, abych se v krasobruslení naučila některý skok, je třeba denně po každé chybě či selhání prosit o odpuštění a sílu znovu začít.

Jako mladé děvče jste deset let nechodila do kostela.

Po mém přestupu na sportovní gymnázium začínal můj denní program vstáváním před pátou, tréninkem, pokračoval školou, učením se a končil večerním tréninkem, z něhož jsem přicházela na internát kolem půl jedenácté. Prázdniny či svátky byly časem intenzivnější přípravy a soutěží. V tom chvatu se Pán Bůh dostal na vedlejší kolej, přestala jsem se modlit a chodit do kostela.

Prý jste měla i vztah s chlapcem.

Během studia na vysoké škole se mi líbil kluk, který zpíval v mládežnickém sboru. Jednoho dne mě pozval na mši svatou, kde měli zpívat. Po spoustě výmluv jsem nakonec po mnoha letech vešla do kostela s jedinou touhou – uvidět ho. Ke svému překvapení jsem zažila jiné setkání. Při slovech modlitby Otčenáš jsem se rozplakala. Nerozuměla jsem, co se to děje, ale bylo mi dobře, jako doma.

Později jsem pochopila, že otevřená náruč, kterou jsem hledala ve vztazích, mě čekala tady. Náš milosrdný Otec je velice trpělivý a má nekonečně mnoho způsobů, jak přivést ztracené dítě zpátky k sobě. Uběhlo hodně měsíců. Setkávala jsem se s lidmi, kteří žili svou víru, byla jsem na semináři v univerzitním pastoračním centru. Ale zejména odpuštění a milosrdná láska Boha, která nehledí na výsledky ve škole, výkony ve sportu, vzhled či úspěch, ale miluje bez podmínek, změnily mé srdce a nasměrovaly můj život.

Neuspokojovalo vás krasobruslení natolik, abyste se mu věnovala dlouhodobě?

Muzikály, reflektory, kostýmy, masky, potlesky vestoje, noční oslavy… Co víc by si mladý člověk mohl přát? Ale když reflektory zhasly a potlesk utichl, musela jsem se vrátit do reality života, kde mě čekaly dohánění přednášek, psaní zápočtových písemek či zkoušky. Neměla jsem čas na spolužáky, kamarády, rodinu, a tak se mé vztahy hroutily, přátelství se rozpadala. Radost z vystoupení velice rychle vyprchala a v srdci zůstalo prázdno.

Jak se zrodilo rozhodnutí stát se řeholnicí?

Během zmíněného semináře v univerzitním pastoračním centru byla možnost přistoupit ke generální svaté zpovědi. Po ní mi kněz doporučil najít si někoho, kdo by mi odpověděl na mé otázky. Oslovila jsem voršilku, s níž jsem zpívala ve sboru. Při našich rozhovorech rostla v mém srdci touha poznat toho, kdo mě tak nekonečně miluje, a vyprávět o této lásce druhým, aby ji poznali a zažili skutečnou radost. Jelikož naše rozhovory probíhaly na studentské koleji, kde sestry sloužily, oslovovala mě i jejich vzájemná láska. Po čase hledání, rozhovorů a zápasů jsem se při zpětném pohledu na svůj život rozhodla učinit odvážný krok na cestu s Bohem. Krok do neznáma, ale s ním! Vstoupila jsem k sestrám voršilkám.

Spiritualitou řádu je žít tajemství lásky. Co to znamená?

Svatá Anděla Merici, naše zakladatelka, pochopila, že ji Bůh povolal založit společenství, které bude ukazovat Boží lásku k lidem. Zve nás řeholnice, abychom prožívaly snoubenecký vztah s Kristem, kontemplovaly Boha v realitě každodenního života a svědčily o této lásce všude, kde jsme.

Na Slovensku působíme ve školách, kolejích, centrech volného času, farnostech, charitním domově… Jsme si vědomy, že pramenem našeho apoštolského zápalu je Duch Svatý, jemuž se učíme naslouchat a necháváme se jím přetvářet.

Svět se někdy jeví jako jedno velké ledové království. Jak mohou lidská srdce roztát?

Když budeme v modlitbě vyprošovat sobě i druhým osobní setkání s milosrdnou láskou a snažit se ji projevovat v maličkostech – úsměvem, zájmem, vyslechnutím, přijetím, úctou, něhou, vlídností, povzbuzením, pomocí či odpuštěním. A když v tom vytrváme, i když nás to bude něco stát.

Čím může být řeholní život přitažlivý pro nové adepty?

Když budeme my řeholníci vyjevovat svým životem Boží lásku a radovat se z ní, bude to vždy přitahovat pozornost lidí. Budou se ptát a hledat zdroj naší radosti. Je proto nezbytné, abychom v našich komunitách žili autentické sesterské a bratrské vztahy.

Nejste pouze řeholnice, ale také učitelka. Baví vás to?

Mám radost, když mohu jiným odevzdávat, co jsem dostala. Toužím vidět krásu, kterou Bůh vložil do každého člověka, a pomoci mu, aby ji odhalil. Přiznám se, že ne vždy se mi to daří a mnohdy ztrácím trpělivost. Ráda však poslouchám druhé, když se chtějí svěřit s radostmi či těžkostmi. Spojení řeholnice a učitelky se ve mně nedá oddělit, podobně jako je jiná žena zároveň manželkou i matkou. Nejdůležitější je být s Pánem.


Sestra MÁRIA PAVLA HUDÁČEKOVÁ (34) se narodila v Levoči, vystudovala finanční a pojistnou matematiku na Univerzitě Pavla Jozefa Šafaříka v Košicích. Působí v Bratislavě, kde učí matematiku a informatiku na ZŠ sv. Voršily. Jako juniorka soutěžila v krasobruslení a tancích na ledě. Později vstoupila do Římské unie řádu sv. Voršily. Spolu s mladými lidmi se chystá zúčastnit Světových dní mládeže v Krakově.
 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory



Aktuální číslo 22 24. – 30. května 2016

Brno dostává pomocného biskupa

Od soboty 21. května má brněnská diecéze nového pomocného biskupa. Stal se jím Mons. Pavel Konzbul.

celý článek


Nejmladší diecéze v Česku slaví

Mezi diecézemi v České republice je ta ostravsko-opavská mladá slečna – slaví teprve dvacetiny. Církev však na jejím území žije už stovky let. Rozvíjela se tu v různosti…

celý článek


Utichlo napůl české srdce nuncia

Symbolicky na svátek českého národního patrona sv. Jana Nepomuckého utichlo srdce kardinála Giovanniho Coppy.

celý článek


Gondoliér čelí životu vestoje

Benátští gondoliéři přivezli na letošní Svatojánské slavnosti Navalis gondoly typu caorlina, typické zpěvy, víno a sardinky. V rozhovoru pro KT jejich předsedkyně SILVIA…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay