26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Domov si nosím s sebou v srdci

30. 7. 2010

|
Tisk
|

Vydání: 2010/31 A.L.Stříž, 30.7.2010, Autor: Karla Ladwigová

Pařížanka provdaná za českého šlechtice, jíž byly domovem tři země a která je přesvědčená, že křesťané mají svou víru bránit. Kněžna ELISABETH z LOBKOWICZ.

Vystřídala jste v životě vícero domovů. Který byl ten první?

Byl uprostřed Paříže, kde jsem se narodila, vyrostla a chodila do katolické školy. Otec byl za okupace důstojníkem francouzské armády v Maroku; v těch zlých dobách lidé pociťovali k Němcům velkou nenávist. Po válce se ale v rodině řeklo: „Musíme na zlé zapomenout a začít od začátku. Pozveme k nám německé dívky a ty se budou starat o naše děti. Chceme se smířit.“ Mladé ženy opravdu přišly a cítily se u nás jako doma. K jedné z nich jsem šla v šestnácti letech do Hamburku jako au-pair; přijala mě jako dceru a já se k ní po tři roky vždy na dva měsíce vracela. Pak jsem odjela do Anglie, ale ne do služby, kterou Angličané považují za otročinu. Rodiče mi pobyt v anglické rodině platili.

Z jakého pocházíte rodu?

Ve Francii je řeka la Vienne (vtéká do Loiry) a také stejnojmenné město. Legendární původ mé rodiny je tam, za dob Karla Velikého. Fakticky je doložena ve 13. století v Burgundsku, v souvislosti s vévodou burgundským. Několik století žili moji předkové na severu Francie, byli notáři a spravovali majetek. Jeden z nich dokonce jako první zavedl akcie (1715), jiný byl Napoleonův maršál.

Kde jste získala vzdělání a jak jste ho uplatnila?

Studovala jsem na pařížské Sorbonně filologii, specializaci tlumočnictví. Po absolutoriu v roce 1969 jsem si našla práci v Paříži jako trojjazyčná sekretářka. Rok předtím jsem poznala v Bavorsku svého budoucího manžela Jaroslava – v době Pražského jara tam byl na návštěvě u příbuzných. Věděla jsem, že chce zůstat na Západě, ale přece se ještě vrátil domů k rodičům, které podporoval. Dařilo se mu tehdy dobře – když za totality nesměl studovat, vyučil se televizním opravářem. Kromě trvalého zaměstnání měl hodně vedlejší práce – tehdejší ruské televizory nebyly moc kvalitní, takže mohl podporovat i své sestry.

Jak vnímala Pařížanka člověka z východního bloku?

Bylo pro mě zjevení setkat se s člověkem z totalitního státu. V době Pražského jara byl Jaroslav skeptický, cítil, že to nedopadne dobře. Když Prahu obsadili Rusové, rozhodl se k odchodu; bylo mu 26 let a měl šanci něco se životem ještě udělat. Odjel do Bavorska a v Mnichově začal pracovat jako obyčejný gastarbeiter. Německy moc neuměl, protože v rodině se od roku 1939 mluvilo pouze česky (pro jeho babičku to byla velká oběť, ale podstoupila ji). Lobkowiczové byli po několik století vícejazyčným rodem; například španělština Polyxeny, žijící v Čechách v 17. století, byla podle dobových svědků vybraným literárním jazykem. Také dětské deníky manželovy tety Gabriely (později sestry Beaty z Apoštolátu sv. Františka), které jsem četla, byly jazykově na úrovni.

Zmínila jste se o své příbuzné, letos zemřelé sestře Beatě. Co pro vás osobně znamenala?

Poprvé jsem ji viděla v Křimicích v polovině sedmdesátých let na padesátinách strýce Karla, který byl knězem. Chtěla, abych se dozvěděla o poměrech v Československu; na rozdíl od ostatních, tehdy zdrženlivých příbuzných. Teta Gabriela mi řekla: „Mám připravený kufřík, a když mě chytí, půjdu zase do vězení, vždyť to už znám.“ Poprvé v životě jsem viděla někoho, kdo byl ochoten se obětovat – a to byl zážitek! Vyšli jsme si se strýcem do malého kostelíka na kopci, kde teta usedla za varhany a začala hrát Magnificat. Strýc z toho byl nervózní, že není bohoslužba, která se musela vždy hlásit, ona se ale nedala. Byla naprosto svobodná, měla smysl pro humor a nikdy nedělala kompromisy. Několikrát jsem ji pak navštívila v Českých Budějovicích, kde připravovala dospělé na křest, biřmování nebo sňatek. Byla povoláním právnička a s lidmi si rozuměla.

Druhý domov jste našla v Mnichově. Jak se vám tam žilo?

Vzali jsme se s Jaroslavem v Paříži v roce 1970. V Čechách předtím komunisté vydírali mého budoucího tchána, aby se syn vrátil. Jako ženatý už nebyl politický uprchlík, v jeho pase stálo: žijící v cizině. Teoreticky sice domů mohl, ale potřeboval dvacet let, aby tomu uvěřil. Léta v Mnichově byla skromná, mezi Turky a Italy, což byla zajímavá zkušenost. Muž nejdřív pracoval jako elektrikář v továrně a večerně studoval elektrotechniku; až později dostal vedoucí místo u Siemense. Trvalo hodně let, než se nám podařilo najít v Mnichově okruh přátel a své místo ve společnosti.

Jenže po listopadu 1989 vás čekal opět nový domov. Přesídlili jste do Čech.

A najednou se muselo začínat znova. Nejdřív jsem při vzpomínce na první těžká léta v Bavorsku trochu protestovala. Pro stěhování nakonec rozhodlo to, že manžel odešel ze zaměstnání s vysokým odstupným, takže měl kapitál do začátků doma, kde přišly na řadu restituce. Nejhorší bylo, když se z něj náhle stal podnikatel. Začal v Křimicích se zemědělstvím, což zjevně nemělo šanci (kromě produkce kyselého zelí!), jenže dělalo mu to radost. S koupí blízké tovární budovy přišly bohužel dluhy, jiný na jeho místě by se snad zastřelil… Naštěstí všechno dobře dopadlo. V Praze pak muž převzal a opravil dům po své tetě – prakticky ruinu. Naši dva synové studovali dál v Německu a nejmladší Filip šel s námi. Aby se naučil česky, přihlásila jsem ho v Praze do rakouského gymnázia, kde měl jen české spolužáky a vedlejší předměty byly v češtině. Spolu jsme pak chodili na soukromé hodiny a za pár měsíců mluvil líp než já.

Kde dnes žijí vaši synové? Nestýská se vám?

Nejstarší Vladimír studoval práva, ale za nějaký čas přijel do Čech pomáhat otci se záležitostmi rodového sídla v Křimicích. Po pěti letech dostudoval v Paříži, oženil se s Francouzkou a žijí ve Vídni. On i můj nejmladší, který se ženou Rakušankou žije ve Frankfurtu, pracují ve finančnictví. Od každého z nich mám vnouče (Kazimíra a Lucii). Syn Jaroslav vystudoval kněžství v Münstereifelu a Římě a v prosinci 2008 byl vysvěcen. Občas se mi stýská, ale vídáme se často, takže to není problém.

Váš manžel byl v letech 1998–2006 poslancem parlamentu. Jak tu práci vnímal?

Jako službu a povinnost. Pořád tam jenom seděl, ostatní už byli dávno na kafi… Když prý dostává plat, musí pracovat, ačkoliv to, co probírají, nemusí být vždy zajímavé. Také si stěžoval, že kolegové nejsou zdvořilí – když někdo mluví, neposlouchají, hlasitě se baví, a řečníka nebývá ani slyšet. Pak si doma našel učebnici hebrejštiny a v parlamentu se učil.

A jak jste to viděla vy? Byla jste se ve sněmovně někdy podívat?

Bydlíme naproti, a tak jsem myslela, že muž třeba přijde k nám s kolegy diskutovat. Po zasedání ale nikdy nikdo nepřišel, neměli zájem. Sama jsem v parlamentu byla několikrát na tzv. adventní snídani pro zvané.

Po desetileté práci zástupkyně londýnské aukční síně Christie´s v Praze jste začala vyučovat náboženství.

Děti, které už několik let učím, jsou různých národností, včetně Čechů. Máme jich každoročně zhruba šedesát a jsou rozděleny do osmi skupin. Jejich rodiče většinou po pár letech mění působiště, takže stále přicházejí děti nové. Do roku 1998 jsme chodili do kostela k Maltézským rytířům na Malé Straně, ale pak nás odtud vypudili – padesát dětí těžko udržíte při bohoslužbě zticha. Našla se ale náhrada – blízký kostel sv. Josefa. Střídají se tam kněží v čele s P. Venturou, který po listopadu dostal na starost cizince. Nemá farnost úředně, takže křty dětí i všechno ostatní registruji já (vyřizuji i administrativu s P. Juanem od sv. Tomáše, kde jsou příslušné knihy). Živá farní komunita je pro mě vždy důležitá.

A když to srovnáte s náboženským životem ve Francii?

Tam jsou už dlouho zvyklí, že všechno musí dělat laici. O víru se ve Francii vždy muselo bojovat. Nejdřív po revoluci 1789, kdy přišlo o život na 20 tisíc kněží a téměř všichni biskupové. V západní Francii vypuklo povstání na jejich obranu a zahynulo v něm okolo půl milionu lidí. Pak se vrátila monarchie, s ní šlechta a v 19. století se církev „narodila“ znovu. Vrátily se také řády a s nimi ožil sociální systém. Jenže zklamaní lidé opět nebyli spokojeni a vše ukončil zákon o laicismu z roku 1905. A když přišla válka, znovu povolali řádové sestry, aby se staraly o raněné. V roce 1984 se snažil církev potlačovat prezident Mitterand – reakcí na to byly mohutné demonstrace, které ho zabrzdily. Francie je svobodomyslná země a katolíci tam jsou zvyklí o víru bojovat. Teď v ní žije hodně muslimů, většinou ateistů, ale i fundamentalistů bažících po moci; je to ideo- logie stejně jako komunismus. Nám křesťanům by ale nemělo být jedno, když se útočí na církev, měli bychom se bránit.

Jaký máte dojem z Čechů?

Co jsem tu viděla při návštěvách za totality, bylo daleko horší, než prezentovali novináři. Slušní lidé nesměli ven, aby se zdokonalili v jazycích, a po listopadu 1989 pak nebyli schopni vzít věci do vlastních rukou; nebyli na to připraveni. Zato komunisté ano, infiltrovali všude a jejich praktikami je země dodnes prorostlá. Lidé se nemají rádi, podezírají se ze spolupráce s StB; je to ovoce čtyřiceti let útlaku a předtím války.

Takže se tu po všem svém putování moc doma necítíte?

Svůj domov si nosím s sebou v srdci. Mohu se občas vrátit do Mnichova, do Paříže svých dětských let nebo kamkoli, kde jsem pobývala. Odmalička jsem však věděla, že můj domov mi nepatří, že ho někdo bude dědit. A tak jsem v každém z nich alespoň po dobu svého pobytu byla šťastná. Nikdy to moc dlouho netrvalo a musela jsem jinam. Teď je můj domov tady, v domě na Malé Straně a v Křimicích – a jsem v něm zase šťastná.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou