Dobrá fotka dokáže pohnout divákem

Vydání: 2008/13 Jsem starý, nemůžu najít práci, 25.3.2008

Pracoval jste ve skupině oficiálních fotografů bývalého prezidenta Václava Havla. Vedle toho jste cestoval po Ukrajině, fotil sociální dokument. Lze obecně říct, co vás zajímalo víc – fotografovat prezidentský úřad, nebo vesnici?
V práci pro prezidentskou kancelář pro mě jistou roli hrála jedinečná osobnost prezidenta. Ve stejné době jsme cestovali s Vojtou Dukátem, výborným fotografem, po ukrajinských horách a vesnicích. Kontrast zde byl samozřejmě obrovský. Hlavní smysl fotografie podle mě spočívá v poznání a komunikaci, ne jen v tématu. Jde o určitou cestu. Někdy se vám podaří jen velmi málo reprezentativních snímků, ale získáte zajímavé zážitky. Ať už se pohybujete v blízkosti osobnosti prezidenta a všeho zmatku kolem, anebo někde na vesnici, je zajímavé tam jen být a pozorovat to.

Proč vás jako fotografa přitahují témata jako ukrajinská vesnice, Romové, odjezd sovětských vojáků a podobně? Jak vůbec fotograf zapadne do takové komunity?
Pro mě je lákavé fotit mizející světy v té krystalické podobě. Například klasická vesnice s tradiční strukturou už u nás skoro neexistuje. To, co brzy vymizí, a vy to vidíte – dá se říct, v posledních záchvěvech – je samozřejmě zajímavé. Základ každé práce ale spočívá v navázání kontaktu s fotografovaným objektem. Když fotíte lidi, kteří o vás většinou ví, jsou fotografie právě odrazem toho, jak s nimi komunikujete. Zároveň není třeba být dominantní a snažit se situace organizovat. Při focení tvůrčího dokumentu chci zůstat pozorovatelem, co občas zmáčkne spoušť. Při práci pro noviny je někdy také nutná určitá míra stylizace, přesto se snažím zasahovat co nejméně. Hledám přirozené světlo, výraz atd.

Nakolik promýšlíte dopředu svoje kompozice? Máte v hlavě nápad, koncept, který se pak snažíte naplnit? Jak hledáte svou fotku?
Neřekl bych, že mám dopředu zcela jasnou představu, spíš spoléhám na intuici. Často si jednoduše počkám a můj snímek se naskytne. Pokud je člověk mladý, má dobré alibi, může vždycky říct, že je student. Lidé se pak chovají více spontánně, protože ho neberou tak vážně. Zatímco jako padesátníka vás považují za úchylného boháče, který nemá co dělat, cestuje a navíc pobíhá s foťákem. Čekání na správný snímek pro mě znamená podivuhodnou věc. Měsíc někam chodíte a nenafotíte nic. Pak se najednou všechno koncentruje a to podstatné se odehraje za půl hodiny! Výjevy, co jste chtěla vidět, najednou běží, vy jste u nich a můžete je zvládnout zachytit. Máte tvůrčí štěstí. Existují teorie o vykoukání, kdy něco sledujete už příliš dlouho a nevidíte nic jedinečného. Tuto teorii ale popírá tvorba mistrů, jako je Koudelka. Zabýval se jedinou tematikou mnoho let a dotáhl svoje témata k takové dokonalosti, že jsou v podstatě vyčerpaná.

Pracoval jste letos na nějakém zajímavém fotografickém cyklu? Zapůsobilo na vás něco silného?
Podnikl jsem několik cest do polské Lodže, kde Pavel Štingl a Míra Janek natáčeli film o tamním ghettu a jeho současném stavu. Film byl uveden na festivalu Jeden svět. Fotil jsem částečně snímky z filmu a nezávisle portréty lidí, kteří tam žijí. Lodžská čtvrť Baluty je z velké části zničená nebo přestavěná. Ale zachovalá část zůstala ghettem dodnes. Nejde už o ghetto židovské, nahradilo ho ghetto společenských vyděděnců. Kulisy zůstaly vlastně stejné, jen je doplňují všude možně namalované židovské hvězdy. Tím se projevuje latentní antisemitismus. V rámci uvedení filmu v únoru příštího roku by měla z mých fotek vzniknout výstava o současném stavu čtvrti Baluty.

Jak se stavíte k těmto problémům? Chcete fotkami mizejících světů probudit zájem například o problematiku ghett?
Nebylo mým úkolem udělat z Balut sociální problém. To místo nese silné a nesmazatelné stigma. Má vlastní, ponurou poezii. Ale mně šlo spíše o portréty a zachycení atmosféry jeho ulic – ne o sociální, problematizující snímky. Tato část města bývala vždycky dělnickou čtvrtí. Podobně jako pražský Žižkov nebo Karlín měla vlastní život. Trochu kriminálnická, trochu čtvrť plná figurek zatím zůstala stejná. Ale leží blízko centra velkého města Lodže a bude se vedle super moderních obchodních center a loftů vzniklých v budovách bývalých textilních fabrik rychle měnit. Řada investorů tam vykupuje staré domy, původních obyvatel pomalu ubývá a atmosféra se samozřejmě vytrácí. I Baluty jsou tedy svým způsobem mizející svět. Když se ocitnete v nějaké komunitě, zamýšlíte se nad tím, jak ti lidé žijí a proč právě tak. Sociální problematika Balut a místní velká nezaměstnanost souvisí s alkoholismem, kriminalitou a černým obchodem. Ale nejde o sociální osten proti systému.

Když mluvíte o systému a problematizujících snímcích, napadá mě dokumentární komedie Český sen, která vcelku zahýbala českou veřejností. Fotografoval jste scény k traileru. Co si myslíte o tomto počinu?
Film je provokativní, ukázal některé skryté věci jako třeba mechanismus reklamy a podobně. Považuji ho za velmi zdařilý. Jeho tvůrce, absolventy FAMU, navíc dobře znám. Pouze mne mrzí, že byli zneužiti potenciální zákazníci. Nepovažuji za směšnou věc, že někdo chce nakoupit levně, protože má malý důchod. Ve filmu vyzněla závěrečná scéna, otevírání hypermarketu a následné zklamání zákazníků, jako karikatura.

Studoval jste v osmdesátých letech dokumentární fotografii na FAMU. Myslíte, že škola pomůže v hledání vlastního výrazu? Nehrozí talentovanému studentovi spíš riziko vyhoření během studií?
Škola může ukázat cestu těm, kdo přesně neví, co chtějí dělat. Pokud na ni jdete s jasnou představou, pomůže vám v získání kontaktů nebo jistoty. Není na škodu zkusit si, co vám škola nabízí. Ale o co jde především, je vaše spontaneita. Můžete přijít na školu a učitelé z vás budou čtyři roky vytloukat individualitu a tlačit vás k správnému vyjadřování. Vaše tvorba ztratí šťávu. U neprofilovaných studentů hrozí, že podlehnou vlivu kantora a stanou se jeho klony. Ale škola je také prodloužené mládí!

V současné době na FAMU externě vyučujete. Jací jsou dnešní studenti? Liší se od vaší generace?
Vedl jsem seminář nazvaný Člověk a jeho volný čas, kde vznikaly velmi neotřelé věci. Škála prací, ač se výuka zaměřovala na dokumentární tvorbu, měla široký záběr – od klasického dokumentu přes konceptuálně laděné věci po vyloženě obrazové záležitosti. Mladí studenti jsou komunikativní, otevření, nesešněrovaní konvencemi nebo hlubokým školením. Jejich zájem o dokument bývá čistý vzhledem k tomu, že se na něm nikdy nedalo moc vydělat. Již se bohužel nevrátí šedesátá léta, doba tisku velkých fotografických esejů. Prostor pro dokumentární projekty se kromě časopisů posunul jinam – do knih a na výstavy.

Nedávno skončil další ročník výstav World Press Photo a Czech Press Photo. Zlepšuje se jejich kvalita? Je úroveň české a světové žurnalistické fotografie srovnatelná?
Z pohledu žurnalistiky působí obě výstavy velmi silně. Nepozoruji ale žádný nový trend. Letošní expozice se lišila snad jen větším počtem snímků, možná i na úkor jejich kvality. Czech Press Photo se orientuje na českou kotlinu, jen málo snímků zobrazuje světové dění. Nebýt několika málo českých fotografů, původní fotografie ze světových konfliktů se v našich médiích ani neobjeví. Výběr na World Press Photo je vždy rozsáhlejší, zobrazuje více konfliktů, krve a brutality. Nesmíme zapomínat, že na žurnalistických výstavách nejde jen o zpracování snímku samotného, záleží také na tom, co se za poslední rok odehrálo.

Budeme-li se bavit o fotografii umělecké, dokážete říct, čím se liší od té čistě dokumentační?
Dobrá fotka prostě dokáže pohnout divákem, takže se s ním začne něco dít, probouzí se v něm nějaké emoce. Ty by ale neměla vzbuzovat realita zachycená na fotografii. Důležitá není zobrazená chaloupka s permoníčkama, ačkoli samozřejmě i ta může vzbuzovat pohnutky. Na prvním místě má stát způsob, jakým tu chaloupku někdo viděl a jak ji zpracoval. Hodnota se nachází v samotném médiu, ve fotografii a fotografických kvalitách. V žurnalismu se ale většinou pracuje s realitou a emocionální hodnota přichází jaksi navíc.

Někdy váhám, jestli si fotograf neusnadňuje cestu k emocím diváka skrze zvolená témata, jako jsou třeba válečné konflikty nebo nahé modelky. Co si myslíte o tvorbě kupříkladu Jana Saudka?
Fotí bezvadně. Mám rád jeho starší fotky. Saudek umí ve fotografii balancovat na několika rovinách, až na hraně. Ta rukodělná práce, erotično, bizarnosti, tajuplno – a přitom je to velmi přímočaré. Navíc má charisma spojené se smyslem pro marketing.

Řadu let pracujete jako fotožurnalista pro Respekt. Jak se vám líbí nový formát týdeníku a jak ovlivnil vaši práci?
Zpočátku jsem měl o této podobě trochu pochyby, protože nový Respekt se vizuálně může podobat jiným týdeníkům. Ale postupně se mi grafika zamlouvala čím dál víc. Menší formát je přehlednější, lépe se čte, papír je kvalitnější, obsah se rozšířil o nové rubriky. Musím teď přemýšlet barevně, na to jsem nebyl zvyklý. Pro mou práci přibylo aktuálních reportáží, dřív jsem pracoval spíš na ilustračních snímcích. A prodej se zvýšil skoro dvojnásobně.

Nemůžu se vás na závěr nezeptat na téma, které momentálně vládne Prahou a Českou republikou. Co říkáte chystané stavbě Národní knihovny na Letné? Líbí se vám Kaplického návrh?
Popravdě, neumím si stavbu zasadit do prostoru Letenské pláně. Přesto se kloním k její realizaci. Stavba je progresivní až magorická, ale nelze přece neustále stavět jen klasickou architekturu. Gaudího stavby v Barceloně musely v době svého vzniku působit totálně šíleně a dnes za nimi přijíždí do Barcelony turisté. Problémy s pozemky po vypsání a rozhodnutí mezinárodní soutěže či manipulace ze strany politiků mi připadají velmi podivné. Zároveň si myslím, že nenáleží veřejnosti rozhodovat o uskutečnění stavby, pak by se nikdy nic nepostavilo. Víc než knihovna mi vadí stavby tunelu, stadionu, oceanária nebo Palladia. Mně by se samozřejmě nejvíc líbilo vybudovat na místě bývalých kasáren velkolepé umělecké galerie. Ale zájmy umělců a politiků se, jak vidno, značně liší.
Rozhovor připravila Lucie Šplíchalová
Karel CUDLÍN (nar. 1960) vstoupil do povědomí české veřejnosti jako jeden z oficiálních fotografů bývalého prezidenta Václava Havla. Předtím se věnoval fotografování Romů, tématem pro jeho fotografie se staly komunistické mítinky, ukrajinská vesnice nebo odchod sovětských vojáků. V jednotlivých obdobích spolupracoval s periodiky jako Mladý svět, Prostor, Revolver Revue, v současné době fotí pro týdeník Respekt. V nakladatelství Torst vyšly dvě jeho monografie. U nakladatelství Argo vydal knihu Izrael 50.
Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 34 22. – 28. srpna 2017

Povzbuzení mládeže z Olomouce

Snad nikdy se ještě olomoucká Korunní pevnůstka neocitla v takovém obležení: o víkendu toto hlavní dějiště Celostátního setkání mládeže obsadilo více než osm tisíc lidí.

celý článek


Věří muži jinak než ženy?

Vzrůstající zájem o mužskou spiritualitu vychází z předpokladu, že muži prožívají svou víru jinak než ženy. Je tomu ale opravdu tak?

celý článek


Náboženství a politika v USA

Během nepokojů v americkém Charlottesville o sobě znovu dalo vědět rasistické hnutí Ku-Klux-Klan, které se nerozpakuje hlásit se svou symbolikou ke křesťanství. Jak důležitou…

celý článek


Jak děti ráno vypravit do školy?

Tápání v koupelně, nervozita v kuchyni, spěch v předsíni. Rychlé pohledy na ručičku hodinek a boj o to, abychom z domu odešli včas, upravení a nasnídaní. Nezapomněli…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay