26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Do Česka se vracím vždycky rád

10. 4. 2007

|
Tisk
|

Vydání: 2007/15 Můj nevěřící partner, 10.4.2007, Autor: Matúš Demko

Ján Čarnogurský má jako politik bohaté zkušenosti. Byl předsedou vlády, předsedou Křesťanskodemokratického hnutí i ministrem spravedlnosti. Po několika letech politické odmlky se vrátil do předsednictva KDH.

Česká politická strana KDU-ČSL se do parlamentu po posledních volbách sice dostala, ale dvouciferná procenta voličské podpory se zdají být nenávratnou minulostí. Spatřujete určité paralely mezi slovenským KDH a touto stranou?

KDH rovněž získalo ve volbách méně hlasů než v předchozích volbách, také to už není dvouciferné číslo. V diskusích, které nastaly po volbách uvnitř KDH, někteří třeba poukazovali na KDU-ČSL jako na příklad, kterým by KDH nemělo jít, protože se staví do pozice jazýčku na vahách mezi dvěma silnými stranami. Ve skutečnosti KDH v takové pozici buď je, anebo by mohlo být. Na rozdíl od KDU-ČSL je KDH ještě pořád fundamentálnější v prosazování určitých křesťanských hodnot – například odešlo z vlády kvůli tomu, že nechtělo přijmout smlouvu o výhradě svědomí.  

Jste s některými českými lidovci nebo s bývalými federálními kolegy z vlády v kontaktu? Probíráte spolu politickou situaci?
Občas se setkám s Petrem Pithartem, Cyrilem Svobodou či s bývalým federálním poslancem Miroslavem Tylem. Na konferencích se někdy potkám s funkcionáři KDU-ČSL. Povídáme si o politické situaci na Slovensku i v Čechách jako přátelé, nejenom jako kolegové.  

Někteří lidovci se snaží zbavit stranu nálepky, že je propojená s církví, a získat tak nové voliče. Jiní v tom vidí chybu: říkají, že strana takto ztrácí svou identitu a k církvi se hlásit musí...
Politická strana musí respektovat společenskou situaci ve své zemi. Zkušenost na Slovensku je taková, že křesťanská strana, která se otevřeně hlásí ke křesťanství, získává určitou pevnou voličskou základnu. Taková strana je v povědomí lidí všeobecně tak či tak spojená s katolickou církví, a proto je zbytečné, aby ve své propagandě ještě více toto spojení zdůrazňovala. Naopak ve veřejném mínění se této straně ubírá na kompetentnosti v běžných světských oborech. Strany typu KDU-ČSL a KDH nemají zapírat své bližší vztahy s církvemi, ale neměly by je ani zvlášť zdůrazňovat, protože už o nich lidé vědí. Tyto strany musejí naopak o to více hovořit o světských tématech, a to z hlediska, které koresponduje s křesťanskou sociální naukou.  

Myslíte si, že slovenská církev reaguje dostatečně flexibilně na vývoj doby a dokáže evangelium předkládat přitažlivou formou?
Církev nemá podle mého názoru úplně udržovat krok s dobou, protože někdy se ukáže, že doba jde falešnými cestami – a potom se musí vracet. Určitý konzervatismus, jinými slovy zaostávání církve za vývojem doby, je v mých očích úplně v pořádku.
Na druhé straně ve stabilizovaných podmínkách doby má církev přizpůsobovat svoji argumentaci jejím požadavkům a myslím, že ji také přizpůsobuje. Paradoxně jsem to zažil za komunismu: ten se prohlašoval za jediný vědecký světový názor a společenský řád, ale nebyl schopen vysvětlit Big Bang, nebyl schopen přijmout sociologii ani kybernetiku, nebyl schopen připustit poškozování životního prostředí. Církvi z toho všeho nic nedělalo problém.  

Jak si jako advokát vysvětlujete obrovskou míru korupce, která je v obou zemích?
Jsem trochu opatrný vůči používání slov „obrovská míra korupce“. Myslím si, že míra korupce tak obrovská není, protože hrozí přísné tresty a ty tresty se realizují.
Na Slovensku je v právu zakotven institut agenta provokatéra, kterého může policie použít pro odhalení korupce. Několikrát to už s úspěchem udělala, proto víme, že korupce není tak velká.
Byl bych opatrný hlavně vůči hlasům ze Západu – tito lidé tu ještě ani nebyli a už říkají, jaká je tu korupce. Četl jsem asi před dvěma, třemi lety ve slovenských novinách článek jednoho anglického novináře působícího na Slovensku. Jako první projev korupce u nás označil to, když lidé při lyžování čekající v řadě na vlek pouštějí ty, kdo předbíhají a stoupnou si ke svým známým. Tuto korupci někdy dělám i já. Jednoduše, je to náš způsob života, jakási velkorysost, kterou lidé na Západě tak snadno nepochopí.

Kam chodíte lyžovat a kde předbíháte v řadě?
Všude na Slovensku.  

Proč je „nízká úroveň morálky“ nejen například v Čechách, ale i na Slovensku, kde se ke křesťanství hlásí tak velké množství lidí a kostely v neděli bývají plné? Co si představujete pod „nízkou úrovní morálky“?
Jakýsi rozpad morálních hodnot, krizi rodiny. Třeba i to, že dnešní mladí lidé si chtějí v prvé řadě pořádně „užít“ život.
Bohužel, takových mladých lidí je všude hodně. Ať si užívají, ale když přijde opravdu těžké životní období, potom se uvidí, zda se mají o co opřít. Jako příklad uvedu americký film Let 93, který nedávno běžel v kinech. Když teroristi unesli linkové letadlo a cestující se přes mobilní telefony dověděli o osudu jiných unesených letadel a to, že je čeká smrt, někteří z nich se začali modlit Otčenáš. Ti měli v modlitbě Otčenáše určitě větší podporu než ti, kteří se neuměli pomodlit. Taková situace může dnes postihnout téměř každého.

Zažil jste něco podobného za komunismu?
Sám jsem slyšel o tom, jak náboženství opravdu pomohlo člověku. Milan Šimečka, známý disident, do roku 1968 přednášel v Bratislavě marxismus na vysoké škole. Pocházel z komunistické rodiny, nebyl věřící, nikdy nechodil do kostela. V roce 1968 ho vyhodili ze strany i ze školy pro podporu Dubčeka. Musel pracovat jako bagrista, sem tam byl také uvězněný. Jednou nás několik disidentů posbírali v Bratislavě a čtyři dny jsme seděli v cele předběžného zadržení. Je to velmi nepříjemná, šedivá cela, byli jsme tam každý o samotě. Potom, když nás propustili, jsme se sešli v jednom bytě a vyprávěli si své zážitky. Milan Šimečka povídal, že v té bezútěšnosti cely (kdy jsme nevěděli, zda nás pustí za čtyři dny anebo čtyři roky) pociťoval potřebu se modlit, neboť žádnou jinou oporu neviděl. Neuměl však žádnou modlitbu, protože se nikdy předtím nemodlil. Pak si uvědomil, že na univerzitě, kde studoval češtinu, se v rámci dějin české literatury učili nazpaměť i staroslovienský Otčenáš coby začátek slovanské literatury. A tak si v té šedivé cele předběžného zadržení odříkal staroslovienský Otčenáš, protože to byla jediná modlitba, kterou uměl a která mu dávala sílu.
Nepřeji nikomu, aby se ocitl v takových podmínkách a hledal ve své paměti modlitbu, kterou zná.

Modlí se křesťan ve vrcholné politice za svou zemi a za různé vznešené cíle a nebo spíše za věci, které přináší život, tak jak ho většina z nás zná?
Modlím se za to i za to. Například za sociální mír na Slovensku, za stabilitu hranic minimálně v celé střední Evropě, za mír a slušné životní podmínky pro sociálně slabší občany na Slovensku.  

Máte někoho, s kým se můžete bavit o Bohu, o víře?
Ano, ale nejsou to lidé z politiky. Jsou to převážně laici, vysoce odborně zdatní především v přírodních vědách a ve filozofii.  

Máte nějaké místo, kde čerpáte sílu do dalších dnů?
Takovým místem je domácnost, kde jsme spolu celá rodina. Někdy nás přijdou navštívit děti a vnoučata anebo je jdeme navštívit my. Takovým místem je i vesnice Malá Franková pod Vysokými Tatrami, odkud pocházel můj otec. Máme tam rodinnou chalupu a když tam někdy přijedu, jsem schopen načerpat nové síly.  

Jezdíte někdy do Česka?
Ano. Ale přiznám se, že dost málo. V průměru mi to vychází tak dvakrát do roka. Cestuji, abych se setkal se známými.

V Česku se od července 2006 podstatně zpřísnily postihy za porušení dopravních předpisů. Jste ukázněný řidič?
Samozřejmě.

Když vás někdy chytnou, řeknou si policisté – á, pan Čarnogurský, promiňte, že jsme vás zdrželi, přejeme šťastnou cestu, a nebo vás pěkně „osolí“?
Ještě se mi nestalo, že by mě zastavili, protože dodržuji stanovené předpisy. Poznali mě ale jednou v bazénu v Karlových Varech a poplatek mi odpustili.  

Jel byste do Česka třeba na dovolenou? Kde ji nejčastěji trávíte?
Do Česka bych na dovolenou jel, pořád rád jezdím na pár dní do Prahy, koneckonců jsem tam studoval, takže je v tom i kus sentimentality. V Česku jsem ještě na dovolené nebyl, buď jedu na dovolenou do otcova rodiště, nebo mě manželka přemluví a jedeme k moři.



JUDr. JÁN ČARNOGURSKÝ Narozen 1. ledna 1944 v Bratislavě, bývalý disident a vydavatel samizdatu Bratislavské listy, předseda vlády (1991–1992), předseda KDH (1990–2000), ministr spravedlnosti (1998–2002). V současnosti pracuje jako advokát. Napsal knihu Videné od Dunaja. Po několika letech úplné politické odmlky se opět vrátil do předsednictva KDH.


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou