Díky víře zatím nepropadám zoufalství

Vydání: 2007/49 Než se Ježíš narodil, 4.12.2007, Autor: Zita Chalupová

Problémy související s životním prostředím, jeho zkoumáním či ochranou, a rozvojová spolupráce, to jsou hlavní oblasti zájmu vysokoškolského pedagoga a environmentalisty RNDr. Pavla Nováčka. Na konci 90. let pracoval v Centru interdisciplinárních studií při Univerzitě Palackého v Olomouci. Z jeho podnětu začal již v roce 2000 vznikat ve spolupráci s katedrou geografie na Přírodovědecké fakultě UP obor mezinárodní rozvojová studia. Se začátkem letošního akademického roku byla otevřena samostatná katedra rozvojových studií. Pavel Nováček se stal jejím vedoucím.

Jedním z vašich hlavních oborů je rozvojová spolupráce. Které země světa patří v současné době mezi ty nejchudší a nejvíce potřebné?

Takzvaných nejméně rozvinutých zemí (to je oficiální termín OSN) je pětačtyřicet. Tvoří je především naprostá většina států subsaharské Afriky, samozřejmě mimo Jihoafrickou republiku, dále v Karibiku – třeba Haiti, a pak asijské země jako Bhútán nebo Bangladéš. Mohl bych v tomto výčtu samozřejmě pokračovat…

Na které země se v rozvojové spolupráci orientuje Česká republika?
Česká pomoc byla v předchozích letech poměrně roztříštěná, soustředili jsme se na více než čtyřicet zemí. Od roku 2002 máme osm takzvaných prioritních zemí. Jsou to Mongolsko, Vietnam, Jemen, Srbsko, Bosna a Hercegovina, Moldávie (která je mimochodem nejchudší evropskou zemí), Angola a Zambie. Střednědobě jsou pro nás prioritou také Irák a Afghánistán.

Na rozvojovou pomoc existuje mnoho názorů, dva jsou však nejvíce slyšet: 1. ať lidé v chudých zemích pracují a budou se mít taky dobře, 2. jsme bohatí, protože zneužíváme přírodních i lidských zdrojů chudých zemí, proto jim musíme pomáhat. Myslíte si, že je morální povinností bohatých států (mezi které bezesporu patříme) pomáhat těm chudým?
Oba tyto názorové směry jsou extrémní. Já bych se navíc slova povinnost, byť morální, trochu bál. Spíš bych řekl, že je to náš závazek. Stejně jako si lidé pomáhají v rámci rodiny nebo si při nedávných povodních pomáhali lidé z opačných konců republiky. Člověk je nejvíce zvyklý pomáhat svým bližním. A záleží na tom, co ještě považuje za blízké. Pro někoho je to rodina, pro jiného obec, stát, kontinent. Dnes bývá svět nazýván globální vesnicí, takže by solidarita měla být projevována bez ohledu na vzdálenosti a kulturní odlišnosti. Myslím si, že je logické a správné ochotně pomáhat i takovým regionům.

Kde všude jste byl v rámci své profese a můžete uvést příklad potřebnosti nějaké chudé země?
Měl jsem to štěstí, že jsem procestoval hodně zemí. Navíc jsem členem celosvětového projektu Milenium, který má pobočky v jednatřiceti zemích – já jsem odpovědný za kontakt s Českou republikou a Slovenskem. Zemí, kterou díky všem těmto příležitostem nejlépe znám, je Haiti. Byl jsem tam několikrát. Hlavními tahouny pomoci tady jsou olomoucká Arcidiecézní charita, také římskokatolická farnost v Zábřehu a Agentura rozvojové a humanitární pomoci při Olomouckém kraji. Haiti je vyhrocený příklad. Je to nejchudší země západní polokoule. Musím říct, že jsem navštívil hodně států, ale nic z toho, co jsem kde viděl, se ani neblížilo situaci na Haiti. S výjimkou zemí po občanské válce.

Ohrožení životního prostředí je dnes obecně uznávaným celosvětovým problémem. Existují však jednotlivci i skupiny (rovněž v České republice), kteří tvrdí, že nic takového neexistuje a jde jen o novou ideologii útočící na svobodu, tedy na svobodu volného trhu…
Jsou to lidé, kteří jsou zcela proti environmentalistice, tedy proti oboru, jenž zkoumá vztahy člověka a jeho prostředí. Výsledkem jejich úvah je doporučení: Nedělejme nic. A s tím já naprosto nesouhlasím. Nejdůležitější je pro nás čas. My sice nevíme přesně, co se v budoucnu stane, ale je nutné se včas připravit na různé scénáře vývoje.
V oblasti klimatických změn existují skupiny, které tyto změny zpochybňují. Někdo si to jistě myslí zcela upřímně, někdo z toho spíše pragmaticky chce něco mít (například ropné či uhelné lobby mají vcelku logicky na zpochybňování klimatických změn zájem). Rozlišovat motivaci jednotlivých lidí si netroufám. Dalším bodem, kde se názory střetávají, je jaderná energetika. Ta má řadu negativ, ale taky jedno velké pozitivum: neprodukuje skleníkové plyny. Existují odhady, že Česká republika má zásoby uranu asi na sto šedesát let. Už jsme prošvihli několik desetiletí, během nichž jsme mohli a měli investovat do úspor a obnovitelných zdrojů. Dnes už nemáme čas. Proto očekávám renesanci jaderné energetiky, byť mě to osobně mrzí. Je mi líto toho ztraceného času, kdy jsme úspory a obnovitelné zdroje ignorovali. S energetickou krizí se dostaví politické tlaky a dočkáme se pravděpodobně stavby dalších jaderných reaktorů. Nemám z toho žádnou radost.

Jaký je dnešní stav životního prostředí?
Zásadní jsou klimatické změny. Za posledních padesát let se teplota zvýšila o 0,6 oC. Jsou různé modely, jak se bude situace vyvíjet, co bude za dalších padesát let. Předpokládá se vzestup teploty o další 2–4 oC, ale reálně skutečně nevíme, co bude. Vždyť si to vezměte, přes všechny satelity a měřicí přístroje dokážeme předpovídat počasí tak na dva dny dopředu. A toto jsou odhady ne počasí, ale vývoje klimatu na padesát let a více. Žijeme vlastně ve velké nejistotě. A proto si myslím, že bychom radši měli něco dělat. Třeba pojišťovací společnosti vám potvrdí, že se zvyšují klimatické turbulence. Hurikány, záplavy, tornáda v místech, kde „nemají co dělat“, tyto jevy stále narůstají. A jsou důsledkem skleníkových plynů – čili oxidu uhličitého, oxidů dusíku, metanu, freonů, vodních par, které vypouštíme do ovzduší. Kumulují se kolem planety a nepropouštějí ven nahromaděné teplo. Ledovce tají, roste, i když zdánlivě málo, hladina oceánů. Pokud by se zdvihla o půl až celý jeden metr, dalo by se do pohybu odhadem šest set milionů lidí, kteří by v důsledku toho přišli o své domovy. To je těžko představitelné.

Dnešní konzumní společnost je hnána neustálým tlakem na zvyšování – čehokoli. Ale nic přece nejde zvyšovat ad infinitum. Může být lékem na tyto problémy tzv. udržitelný rozvoj?
„Pokud někdo zastává názor, že na prokazatelně omezené planetě lze provozovat neomezený ekonomický růst, je to dozajista šílenec, nebo ekonom.“ Tuto větu řekl ekonom Kenneth Boulding.
Tržní hospodářství neustále roztáčí spirálu výroby a spotřeby. A nikdo si s tím dnes neví rady. Opakem je centrální plánování, které se ovšem, jak si všichni u nás dobře vzpomínají, neosvědčilo. Je to stejné jako s tvrzením Winstona Churchilla o demokracii: Tržní hospodářství je nejhorší forma hospodaření, kromě všech ostatních. Jinak řečeno, tržní hospodářství není dokonalé, ale nemáme nic lepšího. Udržitelný rozvoj je koncept, který se snaží vymyslet a postupně prosazovat, jak na planetě žít trvale tak, abychom neohrožovali sebe, své bližní, příští generace ani přírodu. Má několik základních aspektů. Předně aspekty hodnotové (s těmi souvisí do značné míry křesťanství), dále ekonomické, technologické a také právní a institucionální. Někteří odborníci dávají přednost tomu, jiní onomu. Podle mého soudu musíme hledat optimální kombinaci těchto přístupů.

Velkým problémem je růst populace…
Hlavní rozpor vystihl velice přesně již v první polovině 19. století Thomas Robert Malthus: Zvířata a lidé se reprodukují geometrickou řadou, po exponenciální křivce, ovšem potraviny narůstají jen aritmeticky, tedy lineárně. Pokud se lidé dobrovolně nerozhodnou svou reprodukční schopnost omezit, narazí dříve nebo později na vnější limity – nedostatek potravin, nemoci a epidemie… Samozřejmě je nesmyslný a špatný postup, který zvolila například Čína. S násilnou politikou jednoho dítěte nebo vynucovanými potraty zásadně nesouhlasím. Ve světě se paradoxně ukazuje, že reprodukce se snižuje s nárůstem bohatství. Čili chceme-li snížit reprodukci, potřebujeme zbohatnout (mám na mysli chudé rozvojové země s hrubým domácím produktem menším než 1000 amerických dolarů na osobu za rok). Otázkou je, jestli to planeta unese.
Myslím, že u udržitelného rozvoje jsou velmi důležité už zmíněné hodnotové aspekty. Tady má mnoho co říct křesťanství – jsme asi nejrozvinutější bytosti na planetě, ale současně máme odpovědnost vůči svému Stvořiteli. Člověk, který není ve víře zakotven, si může myslet, že on je ten nejvyšší… A z křesťanství, stejně jako z židovství, také vychází podstatný signál: Pečujte o mé stvoření zodpovědně.

Je pro vás víra v Boha východiskem ve vztahu k přírodě?
Je pro mě důležitá proto, že díky ní zatím nemám tendenci propadat zoufalství. Občas se mě známí ptají, jak se vůbec mohu smát, když se zabývám takovými tématy. Mohu, protože věřím, že Bůh svoje stvoření nenechá padnout. A z dlouhodobého hlediska – i kdybychom prohráli a vše skončilo apokalypsou, mělo snad všechno naše úsilí smysl. Smysl, který sice nedohlédneme, nemůžeme ho nějak racionálně zdůvodnit a dokázat, ale který přes- to přes všechno nějak tušíme.

Máte při takovém pracovním vytížení vůbec čas na nějaké koníčky?
Mám to štěstí nebo dar, že moje profese, to, čemu se musím denně věnovat, co mě živí, mě zároveň baví. To platí pro životní prostředí i rozvojovou spolupráci – baví mě cestování a poznávání jiných kultur. A z těch ostatních koníčků – mám rád horskou turistiku. Na tu si jednou, dvakrát do roka čas udělám. Nejradši jezdím do slovenských hor. Tatry, Roháče, Malá Fatra, taky Slovenský ráj. Během pěti let, kdy jsem pracoval jako krajinný ekolog na Slovensku, ve mně vznikl k této zemi velmi silný vztah. Kdybych se musel někdy z České republiky odstěhovat, což, doufám, nenastane, mou druhou volbou by bylo Slovensko.



Doc. RNDr. Pavel Nováček, CSc. (1961), pochází z Vysočiny. Po studiích na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého v Olomouci se pět let věnoval práci v Ústavu krajinnej ekológie SAV. Poté začal pracovat na Přírodovědecké fakultě UP v Olomouci, od září letošního roku je vedoucím nově zřízené katedry rozvojových studií. Věnuje se především životnímu prostředí a rozvojové spolupráci, hodně cestuje i publikuje. Je mj. autorem nebo spoluautorem knih Ohrožená planeta, Strategie udržitelného rozvoje či Chválí Tě sestra Země (Úvahy o křesťanství, životním prostředí a udržitelném rozvoji). V letech 1998–2006 byl předsedou – a dodnes je členem výkonného výboru – Strany pro otevřenou společnost.


Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay