12.–18. března 2024
Aktuální
vydání
11
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Dialog z nás dělá spojence

30. 5. 2017

|
Tisk
|

Kanadský filozof Charles Taylor je jedním z předních katolických myslitelů dneška a nositelem Templetonovy ceny. Hovořili jsme s ním o výzvách a proměnách, které čekají společnost i církev.

Vydání: 2017/22 V Ostravě poprvé světili biskupa, 30.5.2017, Autor: Alena Scheinostová



Obvykle se tak popisuje epocha, kdy politice již nedominuje náboženství a nastává odluka církve a státu. Druhý příznak je pak ten, že náboženství upadá, vytrácí se jeho význam. Já si navíc všímám podmínek, ve kterých dnes lidé činí to zásadní rozhodnutí, jestli budou nějakou víru následovat, nebo ne. Je to zcela jiné rozhodování než třeba v 16. století. Už nežijeme ve společnosti, kterou by formovala jediná církev. Jsme v situaci, kdy se setkává ohromné množství věr a světonázorů a spousta lidí si ani není jistá, zda vůbec věří v nějakou transcendenci. A to je skutečně zásadní rys sekularity, platný pro celý Západ. Míra religiozity může být přitom v různých západních zemích různá – silnější ve Spojených státech, slabší třeba v České republice nebo ve východním Německu –, ale to, čemu můžeme říkat „podmínky věření“, se začíná v celém tomto okruhu silně podobat.
Ale ano, jistěže mohou. K různosti se můžeme postavit jako k nebezpečí – anebo ji můžeme přijmout jako příležitost, jak se setkávat s lidmi, kteří na tomto světě také žijí. Mnoho lidí si volí ten druhý způsob a touží vytvořit demokratickou společnost, kde mohou různí lidé žít pohromadě. Zatímco ta první cesta směřuje k hlubokému rozdělení, odcizení a vzájemné podezřívavosti. Rozumná politika dokáže vést k tomu, aby různé lidi sbližovala a odvracela je od negativních vzájemných postojů k těm přátelštějším.
Moje zkušenost říká, že když se lidé i z velmi odlišných skupin osobně potkávají, padají stereotypy. Když se před několika roky v Québecu probudila vlna xenofobie a naše vláda mě jmenovala do poradní komise, která zvažuje, nakolik má stát vycházet vstříc požadavkům menšin, aby udržel dobré vztahy ve společnosti, moji dospívající vnuci se tomu smáli a říkali: „Vždyť ty tomu vůbec nerozumíš. Já mám ve třídě Aliho a normálně se kamarádíme.“ Je potřeba pracovat na tom, aby nastal tento kulturní posun, kdy se z nepřítele stane možný přítel. Politika má nástroje, jak toho dosáhnout: podnítit setkávání mezi lidmi z různých skupin, jejich společné zaměstnávání atd. Samozřejmě to trvá nějaký čas, ale když se lidé poznávají, postupně se rozptýlí předsudky, zmizí strach a vzniká jednotnější a také tvořivější společnost.
Víte, já tomu strachu rozumím. U nás v Québecu uplynulo zhruba 250 let od jeho dobytí Británií. Navzdory tomu naše společnost zůstala frankofonní, což je skvělé, ale strach, že zanikneme, že budeme vymazáni, je tu pořád. Musíte lidi jejich strachem provázet. I my se teď bojíme muslimů a dalších imigrantů a ozývá se: „Zaveďme princip laickosti, jaký je ve Francii.“ Ale podle mě to, co cítíme, jsou především rozpaky tváří v tvář cizincům – rozpaky nad všemi těmi „divnými“ náboženstvími a ženami s šátky na hlavě a sikhskými muži v turbanech. Bojíme se, že nás tito lidé tak či onak změní. A hledáme způsoby, jak tyto své pocity racionalizovat a ospravedlnit, protože v dnešním světě zní nepřijatelně říci „Tvoje kultura mě zneklidňuje, tak se odsud pakuj“. Proto vymýšlíme důvody, jako že něčí šátek porušuje náš princip odluky náboženství od státu a podobně. Pokud ovšem tohle řeknu na veřejnosti, často pak slyším: „No jistě, Taylor je proti laickosti, protože je sám katolík.“ (smích)
To jsou dvě věci, dvě roviny. V jedné jde o zajištění možností poznávání, seznamování se s lidmi, jako jsem mluvil o svých vnucích a jejich spolužácích. Ale moji vnuci jsou zároveň vychováváni v určitých postojích. Jsou nastaveni na to, že se chtějí s lidmi seznamovat, baví je poznávat druhé, jsou otevření, zajímá je to. To je dnes u řady mladých lidí stejné – mají velmi globální vědomí. U mě ve vztahu k druhým jde navíc o otázku katolické víry, která učí, že na cizince máme reagovat tak, že jim otevřeme brány.


CHARLES MARGRAVE TAYLOR (nar. 1931 v Montréalu) kanadský sociolog, politický vědec a katolík. Jeho nejznámějším dílem jsou Zdroje já (Sources of the Self, 1989), kde z katolického pohledu definuje člověka jako vztahovou bytost. V češtině vyšly soubory jeho textů Etika autenticity a Multikulturalismus: zkoumání politiky uznání (oba 2001) anebo dílo Sekulární věk (2013). Byl jmenován do vládní Poradní komise pro praxi rozumného přizpůsobení kulturním odlišnostem (Commission de consultation sur les pratiques d’accommodement reliées aux différences culturelles), založené roku 2007. Obdržel řadu cen a vyznamenání, roku 2007 též Templetonovu cenu.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou