Čisté svědomí je zázračná bylina

Vydání: 2019/18 Podpořte rodiny, znělo Prahou, 30.4.2019, Autor: Pavel Sršeň

SOŇA ČERVENÁ. Světoznámá operní pěvkyně a herečka, spisovatelka, Češka každým coulem. Médiím trpělivě odpovídá na stále stejné otázky jejího životního příběhu. Ale zeptal se jí někdy někdo na záležitosti duchovní?


Operní pěvkyně Soňa Červená chodí v Praze ráda ke sv. Ignáci na Karlově náměstí – třeba jen tak na skok pro radu, útěchu nebo posilu. Snímek ČTK

O vašem životě a vaší umělecké kariéře už byly popsány stohy papíru, ale zatím jste nikdy nehovořila o vašem duchovním životě.

Byla jsem od malička vychována v duchu přísného katolicismu. Křtěná jsem Soňa Vanda; ani jedno z těch dvou jmen se mi nelíbilo. Cožpak byla nějaká svatá Soňa? – ptala jsem se. Ze vzdoru jsem si později začala říkat Žofka a svátek jsem slavila 15. května. S maminkou jsme, sestra a já, chodily každou neděli do kostela. Tatínek zůstal u svého milovaného klavíru, hrál a komponoval, to byl jeho svět.
Naproti mé obecné škole v Praze 2 byl kostelík sv. Vojtěcha, kam jsem tehdy chodívala ke zpovědi a na mše svaté. Gymnázium jsem navštěvovala u sester voršilek v Ostrovní ulici. U nich jsem měla v kostele sv. Voršily první svaté přijímání. Jak jinak, než v houfu spolužaček, už skoro slečen, všechny jsme byly v nových bílých nažehlených šatech. U voršilek jsem se cítila šťastnější než doma. Pro mne bolestným rozvodem mých rodičů se rodinný i náboženský život rozpadl. Tedy asi i proto nejsem biřmovaná. Když mne moje matka tehdy raději odvezla z Prahy do hospodyňské školy v Dolní Rovni u Pardubic, tak tam náboženská výchova nebyla žádná.

Pocházíte z rodiny, jejíž přátelé se rekrutovali z nejvyšších společenských vrstev. Scházeli se u vás i duchovní elity?

To nevím, byla jsem dítě vzdorovité, při návštěvách jsem se vždycky schovala v dětském pokoji, nebo jsem musela jít na procházku s vychovatelkou.

Skočíme teď o mnoho let dál, kdy už jste byla operní pěvkyní ve Východním Berlíně. Váš útěk z Východního do tehdejšího Západního Berlína mohl snadno ztroskotat na zahraničním policistovi, který vás už podle nařízení nesměl nechat projet.

Ano, proto mně nezbývalo nic jiného, než se svěřit do Božích rukou a modlit se. V té chvíli jsem hrála svůj životní vabank – život, nebo smrt. Když mě ten člověk, kvůli kterému jsem poprvé a naposledy ve svém životě použila oslovení „soudruhu“, přes hranici nakonec přece jen pustil, zabočila jsem do první klidné západoberlínské uličky, zastavila jsem auto a celá jsem se roztřásla. A ve své bezradnosti jsem oslovila Pána Boha: „Teď začíná celý můj život znovu. Všechno, co jsem si do této chvíle vybudovala, jsem nechala za sebou. Jsem tady nikdo, jsem nic, Pane Bože, neopusť mě, pomoz mi!“

A pomohl vám?

Pomohl! Po překročení západní hranice jsem se musela přihlásit v uprchlickém táboře. Po týdnu, kdy jsem se podrobovala různým výslechům, mě v kantýně, kde jsem právě obědvala, zavolali k telefonu, a tam se ozvalo: „Paní Červená, už máte nějakou smlouvu? Já jsem ředitel západoberlínské opery a dávám vám angažmá...“ Byla jsem jako ve snách.

Když jste se rozhodla emigrovat, muselo vám být jasné, že se to nemusí podařit.

O tom jsem vůbec nepřemýšlela. Já jsem za tou svobodou musela. A byla jsem rozhodnuta, že se v Německu vyučím třeba kloboučnicí. Ano, počítala jsem i s tím, že budu bezejmenná – ale svobodná.

Věřila jste, že se ještě někdy podíváte do Čech, do Prahy?

Nevěřila. Doma se věšelo, zatýkalo, zavíralo a posílalo se do dolů. A to všechno pod vyhrůžkou: Na věčné časy! Ne, pro mě to opravdu znamenalo na věčné časy!

Více v rozhovoru, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.

SOŇA ČERVENÁ (nar. 9. září 1925 v Praze) je známá česká herečka a operní pěvkyně. První divadelní zkušenosti získala v muzikálu Divotvorný hrnec. V letech 1952–58 působila ve Státním divadle v Brně. Od roku 1958 zpívala v berlínské opeře Unter den Linden. V lednu 1962 emigrovala do Západního Berlína. Po desítkách let strávených zejména na německých scénách se vrátila do vlasti a dodnes aktivně vystupuje. Jednu z hlavních postav ztvárnila například v opeře Toufar na scéně Národního divadla.

PAVEL J. SRŠEŇ

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory



Aktuální číslo 47 19. – 25. listopadu 2019

Svobodu musíme denně opatrovat

Slavnostní bohoslužba ve svatovítské katedrále v sobotu završila národní pouť a byla též vrcholem církevních oslav a poděkováním za 30 let svobody. Mši celebroval kardinál…

celý článek


Jsme svědky pravdy?

Právě v těchto dnech před třiceti lety prožívali lidé v Československu období velké naděje. Mottem této bouřlivé etapy moderní historie se stala věta, které se dnes…

celý článek


Dramata Jana Pavla II.

Historickou roli papeže Jana Pavla II. v návratu svobody do našeho regionu přiblížil v bazilice sv. Petra ve Vatikánu během národní pouti při mši svaté pomocný biskup pražský.

celý článek


Češi na audienci u papeže

Tisíce českých poutníků si na závěr římské části národní pouti při středeční audienci vyslechly povzbuzení papeže Františka, některé děti se navíc svezly papamobilem.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay