26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Chtěla jsem si přečíst Platóna v originále

27. 8. 2013

|
Tisk
|

Jméno SYLVY FISCHEROVÉ je známé všem, kdo mají rádi současnou českou literaturu, tedy prózu i poezii. Je dcerou českého filozofa a sociologa Josefa Ludvíka Fischera, jehož 40. výročí úmrtí si připomínáme právě letos.

Vydání: 2013/35 Komunisté chtějí zmařit narovnání, 27.8.2013, Autor: Zita Chalupová

Vaším úplně prvním vysokoškolským studijním oborem byla filozofie a fyzika. Jde to vůbec dohromady? Ta druhá věda je dost vzdálená vaší současné profesi, tedy klasické filologii.

To je velmi jednoduché: vymyslel to profesor Sobotka, otcův žák a maminčin spolužák ze studií – jako způsob, jak mě dostat na fakultu. Jakožto děti J. L. Fischera jsme totiž se sestrou měly velké problémy, jenže na tenhle obor se skoro nikdo nehlásil a brali všechny, kdo udělali přijímačky z fyziky.

Měla jste k fyzice vztah?

Mám za sebou přírodovědné gymnázium v Olomouci, kde jsme měli fyziky dost.

Latina a klasická řečtina jsou mrtvé jazyky. Ve srovnání se vším, co se dá studovat, jsou asi nejodtažitější od toho, jak život dneska běží. K čemu tedy je studovat klasickou filologii?

On se dá studovat i klínopis nebo sanskrt – a proti tomu jsou latina a klasická řečtina docela blízké, skoro domácké záležitosti! Rozlišila bych ale dvě věci: zaprvé k čemu je dobré učit se latinsky třeba na gymnáziu. Latina totiž velmi napomáhá v přístupu k jiným jazykům, otvírá cestu ke struktuře jazyka, nemluvě o tom, že napomáhá také při učení se angličtině, což je lingua franca dnešní doby: velká část slovní zásoby angličtiny pochází z latiny nebo z románských jazyků. Uvedu příklad: jeden Brit, usedlý v Praze, mluví česky snad nejlíp ze všech cizinců, které jsem slyšela – a ten měl od první třídy vesnické školy latinu. Když jsme se o tom bavili, řekl: to je tím, že jsem se učil už od takto rané doby latinu. Musí samozřejmě být jazykově velmi nadán, ale tohle vidí on sám jako podstatný důvod.

Oba jazyky se učí i na teologických fakultách…

Řečtina je jazyk Písma svatého, čili novozákonní řečtina je u evangelíků, na katolické teologii atd. Latinu i klasickou řečtinu se tedy můžeme učit i z těchto důvodů. Od toho bych ale odlišila vlastní vysokoškolské studium latiny a klasické řečtiny, které už je dost speciální. Já osobně bych neradila právě tuto kombinaci, myslím, že je vždycky lepší kombinovat jeden z těch jazyků s jiným oborem, s češtinou, s filozofií, historií, jiným živým jazykem atp. Ovšem samozřejmě když má někdo opravdu vyhraněný zájem, nechť klasickou filologii studuje. A k čemu takové studium obecně je – je to opravdu důkladné vzdělání, které je náročné. Aby to studenti zvládli, musí být pilní, pracovití, musí nad věcmi přemýšlet, naučit se formulovat, pracovat s informacemi, pořád je vyhodnocovat. To vše je přirozeně velmi užitečné. A protože je to důkladné vzdělání v tradicích této civilizace, studenti znají řadu argumentů, které jsou běžně používány v pokřivené, zjednodušené, přetočené podobě jako pseudoargumenty v řadě debat, jichž jsme dennodenně svědky. A i když pak jdou pracovat jinam, mají na to výbavu, jsou schopni se zorientovat, nastudovat i řadu jiných věcí, berou to jako samozřejmé. Měli jsme studentku, jež kombinovala řečtinu s pedagogikou, a teď je ředitelkou věznice na jihu Velké Británie. A máme absolventy i v diplomatických službách.

Zabýváte se částečně i teologií a religionistikou, vaše děti chodí na biskupské gymnázium – vy sama jste věřící?

Moje víra má dvě etapy. Dědeček byl údem Českobratrské církve evangelické, jako celá rodina z maminčiny strany. Žili v Olomouci-Chválkovicích a strýc Ruda na to vzpomínal, psal mi v dopise, jak byli jediná evangelická rodina v celých Chválkovicích. Když jejich otec, tedy můj praděd, umřel, jeho žena se musela sama protloukat s kupou dětí, a přestože byli minoritní rodina, získali si tam, jak psal strýc, všeobecnou úctu. Takže já jsem vyrostla mezi čísly Kostnických jisker a kancionály, bigotní prateta za námi chodila každou nebo skoro každou neděli, jestli půjdeme do kostelíčka. Chodila jsem i do nedělní školy, z čehož jsem měla asi nejmocnější zážitek, jelikož nám tam dali hrozně krásné omalovánky. Já jinak omalovánky nesnášela, protože jsem sama malovala, prokreslila jsem celé dětství, takže doma si všichni mysleli, že ze mě bude malířka. Čili omalovánkami jsem jinak pohrdala, ale tyhle byly na velkých bílých papírech, biblická témata, většinou starozákonní, žádná dementní stylizace pro dětičky. Ty figury, Mojžíš… Byly to jediné omalovánky, které mě bavily. Takže to byla první dětská etapa.

A ta druhá?

Nastala v dospělosti, neb jsem konvertitka katolička. Kdybych ji měla pojmenovat dvěma slovy, zněla by: otřes a osvícení. Ovšem když se mě zeptáte na můj náboženský život, mám na to vcelku jasnou odpověď: v jednom z prvních čísel časopisu Souvislosti (začínaly jako dost křesťanský časopis) dělali anketu a otázka zněla zhruba takto – co vám nejvíc vadí na křesťanském životě v této zemi? Člověk přirozeně očekával stížnost na církev nebo něco v tom smyslu. A Václav Konzal (filozof a překladatel liturgických textů – pozn. aut.) řekl: Mé nedostatečné křesťanství. Takže to je i má odpověď.

Jste dcera J. L. Fischera, což je postava mimořádná. Jaké to má výhody a jaké nevýhody? Jak to člověka poznamená?

Otec umřel, když mi bylo devět, což by poznamenalo každého. Ohledně významu jeho osobnosti – v Olomouci to bylo evidentní, pořád k nám někdo chodil, otec byl zkrátka významná, pro řadu lidí směrodatná osoba. Mělo to bohužel i nepraktické důsledky, jelikož pro komunisty byl persona non grata, takže jsme se sestrou, jak už jsem řekla, měly problém dostat se na školu. V tom ohledu byl tedy vliv dost jednoznačný. Když jsem pak přišla do Prahy, prožívala jsem to jinak: člověk se snaží vyrovnat s tím, že má za sebou osobu, která skutečně něco znamenala. Brala jsem to tak, že musím zjistit, co mám tady na práci já. Čili co se týče vyšlapané cesty, to tedy říct nemůžu. Pro mě to byla spíš překážková dráha.

A jak na otce vzpomínáte, co si z dětství pamatujete?

Člověk si pamatuje takové záblesky. Pamatuju si, že pořád pracoval: do noci se v pracovně svítilo, přes den za ním chodily návštěvy a nám dětem vyprávěl. To mám i ve svých zápiscích z dětství, že nám vyprávěl krásné pohádky, které si sám vymýšlel. Jednu jsme měli natočenou, pořád jsme si ji pak pouštěli, když už tu nebyl. Zůstalo to někde na špulce, která se ztratila. Ale v paměti to mám. Pak vzpomínám na chalupu na Dálově, kam jsme jezdívali v létě. I chalupa byla plná knih, jež tam otec navozil, z 20. a 30. let, sociologie, politologie, politická filozofie… Ale tam bylo přece jen klidněji.

Takové prostředí určitě mělo vliv na váš pozdější výběr studijních oborů…

Asi ano, ale není to tak jednoduché. Jiné tátovy děti v tom taky vyrostly, a nebylo jim to blízké. Bezpochyby musí být ještě něco v člověku. Kdybych šla dnes studovat, vzala bych si filozofii, teologii; nevybrala bych si nic jiného, jen nevím, jestli by došlo i na tu řečtinu. Jenže tu jsem neplánovala ani tehdy, takže kdoví… Třeba bych se zase rozhodla, že si chci Platóna přečíst v originále.

Mluvila jste o dalších tátových dětech – vím, že jste měla sestry Violu a Soňu. Máte i jiné sourozence?

Nejstarší bratr Jiří byl chemik, žil v Brně, to byl přírodovědně zaměřený duch... Ale už jsem z nich zbyla sama, nejmladší a poslední. Přitom ještě před sedmi lety jsme tu byli všichni.

Věděly jste o sobě s Violou, stýkaly jste se?

Viola emigrovala v roce 1968 a měla mě ve své paměti jako dítě, protože k nám jezdila na návštěvy do Olomouce i na Dálov. Já si to nepamatuju, tuhle dětskou paměť nemám. Ale Soňa byla o dva roky starší, ta si pamatovala jakousi pohádku, kterou Viola vypravovala: o holčičce, která měla tak velký kaz v zubu, že do té díry spadla. S Violou jsme byly jako rodina v kontaktu během emigrace, posílala nám řadu věcí, švýcarské čokolády i pěkné hadříky. Pak to pomalu přestávalo a viděly jsme se až po jejím návratu, tuším v roce 1994, do Prahy. A potom jsme se už vídaly pravidelně, měly jsme intenzivní vztah.

Významné dílo vašeho otce nese titul Krize demokracie. Toto téma dnes opět rezonuje. Jak by se otec díval na současnou situaci?

Nedá se mluvit za jiné lidi, ale jistě by se díval kriticky, protože on se vždycky díval kriticky. Kniha Krize demokracie vyšla v roce 1933, byla psána do jiného dobového kontextu, není úplně přenosná na dnešní společnost. Otec ji považoval za své zásadní dílo. Pokud bych se nicméně měla pokusit o zevšeobecnění: jistě by považoval za nutné vše důkladně nastudovat a nepouštět se do něčeho, čím jsme dnes obklopeni: spousta žvastů a plácání o naší dnešní krizi, což mě osobně už unavuje. Ale ještě jedna věc, která možná není v dané souvislosti bez zajímavosti: podle maminčina vyprávění otec říkal, že pro Krizi demokracie měl přece jen nastudovat víc ekonomie. Podobně se to ani dnes podle mě nedá pořádně dělat bez znalosti ekonomie. A kromě toho člověk musí mít nastudovánu filozofii, politologii, sociologii, jinak se mu to nesloží, nedá to žádný dobrý smysl, bude to zase jenom plácání.

Významnou část vašeho života tvoří psaní. Kdysi jsem někde četla, že Nezval uměl napsat „z fleku“ báseň, což Seifert nedokázal, potřeboval údajně vnitřní pnutí. Jak jste na tom po této stránce?

Jsem na tom jako Seifert. A myslím, že to není špatné – musí přijít nápad. Pak je ovšem třeba s ním dál pracovat. Nápady přicházejí v různé podobě, jako obraz, slova, co nějak znějí, jako určitá nálada nebo myšlenka. Ale ze země to vydupat nelze. Samozřejmě jde taky o to, jak se s tím dál pracuje, protože jeden obraz nebo tónina báseň neudělá. Nutné je být sám k sobě velmi kritický, jinak jsme obklopeni tvorbou bez nápadu nebo s nápadem, který není dotažený. Takže nespěchám, musí se to nechat uležet, abych věděla, že to můžu pustit ven. A někdy mi to čekání a uležení trvá třeba dvacet let.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou