Chci vyšlapat i něco pro ostatní

Vydání: 2014/25 Katedrála slavila výročí, 17.6.2014, Autor: Václav Štaud

Jeho první pouť měla vést ke svatému Jakubovi do Santiaga de Compostela. Nakonec ale došel až do Jeruzaléma. Letos vyrazil přes Lucembursko do Skandinávie uctít evangelizátora severu, svatého norského krále Olafa. Poutník PETR HIRSCH.
 
Poutní cesta za svatým Jakubem do Santiaga de Compostela je dobře značená, plná starých plastik a symbolů. Snímek archiv P. Hirsche
 

Jak dlouhá bude letošní pouť?

Tato cesta má mít odhadem 4 000 kilometrů. Putování jsem propadl do té míry, že sním o cestě kolem celého světa, která může mít v konečné délce i sto tisíc kilometrů. Tomu bych se ale musel věnovat celých následujících dvacet let, a je proto nutné nejdříve s pokorou říci – když Bůh dá. Rozhodně bych takovou vzdálenost nemohl ujít najednou, uvažuji o každoročních poutních etapách do pěti tisíc kilometrů.

Začnete už za rok?

To bych chtěl v severské pouti Evropou pokračovat výpravou do Polska a Pobaltí. Všude se najde dostatek styčných bodů, kterými jsou pro mě křesťanská i další poutní místa.

Kolik času chcete ročně věnovat putování?

Uvažuji o rozmezí mezi šesti a devíti měsíci. Zbytek času chci pobývat v ČR a věnovat se dalším aktivitám. Putování je třeba ekonomicky zabezpečit, sehnat sponzory, něco vydělat přednáškami nebo výstavami fotografií. Je nutné myslet také na charitativní akce. V každém státě, kterým budu procházet, vyberu několik dobročinných či neziskových organizací, které pomáhají potřebným, a zaměřím se na jejich propagaci a podporu. Za Česko je to Domov svatého Josefa v Žirči, který slouží lidem s roztroušenou sklerózou.

Ve vašich prohlášeních zní často slovo mír.

Pro sebe a svoji víru jsem už putoval dost kilometrů. Nyní bych chtěl něco vyšlapat také pro ostatní, nést myšlenku nenásilné budoucnosti pro celou lidskou společnost. Je to krok potřebným směrem, i když je mi jasné, že asi nebude úplně jednoduchý. Navazuji kontakty s různými mírovými hnutími po celém světě, jejichž aktivity chci podporovat a propagovat. Jedním z nich je například Master Peace. Na místech, kterými budu procházet, vyzvu místní komunitu, aby se mnou zasadila strom míru jako symbol a pojítko celé cesty.

Vaše kroky tedy nepovede ryze katolický cíl pouti?

Na jedné straně všude otevřeně říkám, že jediné, co cestou nemohu postrádat, je silná křesťanská víra. Ona je základem všech mých snah. Ale v případě tak rozsáhlého projektu musím spolupracovat s mnoha organizacemi a lidmi dobré vůle více náboženství a politických zájmů. Patří k nim například nadkonfesní evropský poutní projekt Jerusalem Way podporující vznik sítě poutních cest do Izraele. Jeruzalém spojuje tolik národů, kultur a náboženství!

Putovat jste začal v roce 2010.

Původně jsem mířil „jen“ do Santiaga. O tomto poutnickém cíli jsem se více dozvěděl o rok dříve od náhodného lucemburského turisty při přechodu hor na Krétě. Hovořil o svatojakubské tradici tak nadšeně, že mě to inspirovalo k činu. Tehdy jsem ale měl k víře daleko. Byl jsem sice pokřtěný, ale nepraktikující katolík, který se ani neoženil v kostele. V té době jsem už musel reagovat na ztrácející se půdu pod nohama. Bezdětné manželství se mi rozpadlo, začal mi velmi chybět hlubší smysl života.

Vaše rodina však z toho nápadu nadšená nebyla…

Blízcí to opravdu nechápali. „Zabijí tě na prvním kopci,“ varovali. Zato přátelé mě podpořili bezezbytku. Včetně majitele firmy, kde jsem pracoval. Ovšem druhou část cesty jsem mohl realizovat jen díky pochopení svých blízkých, kteří mě finančně podpořili, abych mohl dojít až k Božímu hrobu v Jeruzalémě. S podporou a ochotou lidí jsem se ale setkával v průběhu celé cesty.

Úplně jednoduché tohle hledání víry nohama asi nebylo.

Jistěže ne. Ještě než jsem došel jižními Čechami na hranice, byl jsem hodně unavený. Proč to vlastně dělám, ptal jsem se sám sebe. Povzbuzení přišlo v jednom kostele na svatojakubské cestě Rakouskem. Hřejivý vzkaz od jezuitského kněze, patera Lízny, který rok přede mnou zanechal v poutní knize, mě oslovil: „Jdeš správně, pokračuj!“ Kamínkem v mozaice dobra byl i kutnohorský farář, který se mě ujal ve chvíli velké únavy. Stud mi nedovolil na faře zazvonit, oslovil mě sám. Když zjistil, že jsem poutník, pozval mě dál, pohostil, uložil. Udivilo mě tolik důvěry a dobroty. A takových gest Boží lásky přišlo ve všech státech na celé cestě mnoho. Plamínek víry se tím rozhoříval.

Pomohly také chvíle prožité v Lurdech?

Ano, tam mě čekalo doslova intenzivní setkání s vírou. Už byl listopad, lidí málo, všechno dýchalo klidem, který mám rád a který k mariánské spiritualitě dobře ladí. Obecně jsem ale města procházel s nechutí, poutníka kroky po dlažbě ubíjejí, zatímco příroda je velkým zdrojem síly a energie – i ve zpěvu ptáků, čistém vzduchu, kráse lesů a hor.

Francii musím pochválit za mnoho hodných lidí. Někteří poutníky sami zastavují a nezištně jim nabízejí pomoc. Několikrát mě pozvali domů, poskytli mi veškerý komfort, dokonce někdy vyprali špinavé oblečení. V prosinci, když jsem putoval severem Španělska, byly už některé levné poutnické ubytovny zavřené. Proto jsem se musel ukládat ke spánku v různých přístřešcích. Když mě tam někdo objevil, za chvíli mi bez požádání přinesl alespoň teplou polévku. Zahřála v žaludku i na srdci.

Jak vás přijalo Santiago de Compostela?

Před katedrálu svatého Jakuba jsem dorazil 24. prosince s pocitem prázdnoty. V prvních okamžicích, kdy jsem klečel před majestátním průčelím, jsem nepociťoval nic. Byl nádherný den, chrám zarámovaný modrou oblohou a náměstí zelo téměř prázdnotou. Volám mámě, abych jí popřál šťastné svátky a oznámil, že jsem došel do Santiaga. Tehdy mi řekla větu: „Jsem na tebe pyšná.“ Něco podobného jsem od ní slyšel poprvé v životě, vyhrkly mi slzy. Tak pěkně mi začaly Vánoce a já v tu chvíli pochopil smysl svojí bezmála sedmiměsíční cesty. Další den vítali božíhodové poutníky. „República Checa, un peregrino,“ zaznělo španělsky a já pomalu uvykal pocitu, že se mi podařilo něco opravdu velkého.

Pak už převládaly jen příjemné pocity?

Trvalo pět dnů, než jsem si v Santiagu všechno prohlédl a duchovně vstřebal. Opravdu mi tam bylo dobře, jako kdybych přišel domů. A až nyní, docela nedávno, jsem zjistil, že mě jako dítě pokřtili v úpickém kostele zasvěceném právě svatému Jakubovi. Neříkejte, že svět řídí náhody!

Proč tím vaše cesta dle plánu neskončila?

Jak jsem procházel kolem šipek s nápisem Fátima, uzrálo ve mně rozhodnutí pokračovat ještě tam. A pak se na cestě přede mnou něco zablýsklo, zvedl jsem medailonek svatého Antonína, který se narodil v Lisabonu. Současně mi v mysli vytanul můj děda Antonín, který padl za druhé světové války v Itálii a má hrob jen několik kilometrů od Říma. „Musíš tam dojít,“ promluvil vnitřní hlas. Byl jsem nesmírně unavený, ale Fátima mě nabila velikou silou. Ještě víc než Lurdy. Úžasným příběhem, prostou architekturou, lidmi s mimořádnou vůlí. Šli za Matkou Boží navzdory nesnázím a bolestem.

Cesta do májového Říma pak proběhla bez problémů?

Trošku jsem se jí obával. Až do Santiaga jsem byl z domova vybaven kartografickými mapami, s dalšími kroky ale počítáno nebylo. Ovšem ukázalo se, že svatojakubské cesty dobře slouží značením a pohostinností, i když po nich jde člověk v protisměru. Horší bylo, že mi docházely našetřené prostředky a bylo třeba víc spoléhat na dobrotu lidí. S vděkem vzpomínám třeba na italského obchodníka, který mě nejen pohostil, ale i obdaroval na další cestu. Potěšila také srdečnost, s níž se mě ujalo osazenstvo římského Velehradu. Odtud jsem vycházel poznávat duchovní i turistické perly Věčného města. A rozhodl jsem se jít ještě dál – až do Jeruzaléma.

Jak se vám po překonání Jadranu šlapalo Albánií, Makedonií, odlehlými místy Řecka a Turecka?

Tam mě čekalo jedno překvapení za druhým. Odlišná mentalita, kulturní zvyklosti i první seznámení s islámem. Kromě Řecka jsem vnímal daleko jednodušší životní podmínky, špatnou kvalitu cest, pěší turistiku rozvinutou v menší míře, než jak známe u nás. V Turecku jsem několik týdnů při procházení venkovem téměř nepotkal ženu. Vedle krásy nedotčené přírody tam ale musím pochválit pohostinnost. Z Turků jsem měl nejprve obavy. Neuměl jsem se s nimi domluvit. Poutník je tam ale vzácným hostem, nebylo reálné přijmout všechna pozvání. Vždy se pro mě našel i kobereček k noclehu. Ovšem pohostinnost se zde často snoubí s nedůvěřivostí. Tak se mi stalo, že jsem se čtyřikrát setkal s policií. Po prověření dokladů mě ale nechali v klidu přespat třeba i uvnitř mešity.

Umí také Svatá země vítat pěší poutníky?

Přes Kypr jsem se dostal lodí do Haify, kde začaly poslední kroky k cíli. Rovněž v Izraeli mi pomohla pohostinnost těch, kteří jsou označovaní za anděly poutní cesty. I oni mě vždy nakrmili a uložili, navíc ještě srdečně děkovali za návštěvu. V Nazaretě, Betlémě a Jeruzalémě jsem pak děkoval Bohu já. Za každý krok na dlouhé cestě, který mě nějak obohatil, za všechny, co mi při tom pomáhali. U Ježíšova hrobu jsem na kolenou oslavil svoje 33. narozeniny.

Duchovní bilance této pouti vypadá skvěle. Je možné ji přiblížit i řečí čísel a faktů?

Prošel jsem pěšky jednadvacet států (některé opakovaně) a prošlapal při tom čtyři páry bot. Za 802 dní se mi podařilo překonat přes 16 tisíc kilometrů, čtyřnásobek původního záměru. Šel jsem za každého počasí. Dvěma fotoaparáty jsem pořídil tisíce snímků. Až do Jeruzaléma jsem si došel pro pevnou víru, kterou bych už nikdy nechtěl ztratit. A kromě toho se mi dostalo poznání, že svět vůbec není tak zlý a krutý, jak je mnohdy vykreslován médii. Na vnímavého člověka všude čekají setkání s lidskou dobrotou. Na tu se těším i v další životní etapě a s každým dalším krokem na cestě se o ni pokusím dělit se všemi lidmi, kteří se nějakým způsobem vydají na pouť se mnou.

 

PETR HIRSCH, rodák ze Dvora Králové nad Labem, dosud zaměstnaný jako SAP konzultant v oblasti logistiky, od 1. června 2014 poutník „na plný úvazek“. Těší jej poznávání nových míst, lidí a kultur. Své nejoblíbenější motto našel ve čtrnácté kapitole Janova evangelia: „Já jsem cesta, pravda i život.“ Výběr z fotografií Petra Hirsche a další zajímavosti najde čtenář na www.pout.eu, www.putovani.org nebo http://petr-hirsch.cz.
Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory

Diskuse

Na rozdíl od poutní turistiky, Michal 19.6.2014 23:41
Re: Na rozdíl od poutní turistiky, Vladimír F. 22.6.2014 05:43

Zobrazit vše Zobrazit vybrané

Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 49 5. – 11. prosince 2017

Papež jako vyslanec míru a pokoje

„Vaše Svatosti, přinášíte nám sílu a naději ve svém pochopení pro naše potřeby, naše touhy po míru, národním smíření a sociálním souladu,“ řekla nositelka…

celý článek


Diváci ČT nahlédnou do hospice

„Tak jako řeka Jordán byla posledním úsekem cesty, který zbýval Izraelcům po útěku z egyptského otroctví, tak i hospic Jordán chce doprovázet lidi na posledním úseku…

celý článek


V kolotoči úvěrů, úroků a splátek

Půjčí rychle a za pár minut. A ještě nám prý vrátí. Všudypřítomná reklama k tomu navíc přidává, že náš život bez toho či onoho výrobku není úplný nebo šťastný...

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay