Cesta k oltáři trvala dlouhých třicet let

Vydání: 2011/49 Uzdravování rodových kořenů, 30.11.2011, Autor: Karla Ladwigová

Před sedmdesáti lety ho přijali na studium v píseckém Petrinu. Jedni to považovali za bláznivé, druzí mu schvalovali „pohodlný život“ na faře. Nikdo ale netušil, jak dlouhá a svízelná to bude cesta. Ani on sám – P. Josef Xaver Kobza CFSsS.

Jak vzpomínáte na své dětství? Už vaše rodiště zasluhuje zmínku.

Pocházím od Lanškrouna, vesnička Herbortice, kde jsem se narodil, byla „pohraniční“. Protéká jí potok, který se vlévá do Moravské Sázavy, takže polovička vesnice je v Čechách a druhá půlka, zvaná Cotkytle, za potokem už na Moravě. Bylo nás doma osm dětí, tatínek byl domkář a pracoval u sedláků. I maminka pár let pracovala v tabáčce v Lanškrouně, než přišly děti. Její malý důchod pak byl náš jediný stálý příjem. Do obecné školy jsme chodili do třetí třídy v Čechách a dva roky za potokem – na Moravě. Českou měšťanku jsem navštěvoval nejdřív v Rudě nad Moravou a potom rok ve Štítech, což bylo sedm kilometrů pěšky. Byl to hezký život, chodili jsme cvičit do Orla, konaly se různé slavnosti, byl orelský slet na Hostýně…

A co po škole, co předcházelo vaší dlouhé cestě?

Můj bratr Štěpán si zařídil v Černošicích u Prahy holičství, potřeboval učně, a tak jsem se z měšťanky šel učit holičem a dámským kadeřníkem. Stal se ze mě taky skaut, vedl jsem dětskou skupinu, s níž jsme chodili po kraji od Karlštejna až po Sv. Jana pod Skalou. Po čtyřech letech mi skončilo učení a šel jsem pracovat do Loun, protože v Černošicích byla sezona jen v létě a dělilo se o ni čtvero kadeřnictví. Jako téměř všichni mladí jsem začal chodit do tanečních, na zábavy, s kamarádkou Miladou jsme jezdívali na kolech na výlety a býval jsem u nich v rodině na Vráži. Nebyla to vážná známost, ale moc hezké přátelství.

Jak vás při tom všem napadla myšlenka na kněžství?

Když jsem dělal řemeslo, bohaté zákaznice si často sdělovaly různé problémy ve svých rodinách, kde to leckdy nefungovalo. Vzpomínal jsem si přitom na tu naši: žili jsme v chudobě, ale rodiče se nikdy nehádali, a pokud se dohadovali o svých názorech, nebylo to ve zlém. Říkal jsem si, že jejich soulad zřejmě pramení z víry – byli oba věřící, tatínek zpíval v kostele a zařizoval poutě do Králík, do Vambeřic nebo jinam. Přišlo mi, že já tu sice sloužím lidem, ale možná bych jim měl pomáhat spíš po duchovní stránce. To by ty jejich rodiny asi víc potřebovaly, než se starat jen o parádu. Kromě toho jsem se právě začetl do Kempenského knížky Následování Krista, kterou mi koupil bratr. Napsal jsem o tom své sestře Filomeně, řeholnici, a ta mě informovala o ústavu pro pozdní kněžská povolání v Písku, kam bych mohl jít a stát se knězem. Bylo mi tehdy dvacet – holič a kněz, to mi moc dohromady nešlo, ale do Písku jsem se vypravil. Studenti se sjížděli v září a po pohovoru s představeným mi svitla naděje. Můj dojem z kněží, které jsem znal třeba z Orla, byl pozitivní; bylo to pro mě vznešené povolání – vždyť jít tenkrát na faru nebylo jen tak! Všechno jsem pečlivě promýšlel – a vyšlo to, přijali mě.

Jaké to bylo v píseckém Petrinu?

Prožil jsem tam krásný rok a měl jsem dobré kamarády (taky jsem je stříhal!). Kněží z kongregace petrinů nás učili náboženství, latinu, řečtinu, němčinu, chemii a botaniku a emeritní profesor Lom z píseckého gymnázia matematiku a fyziku. Pamatuji se i na naše tři divadelní představení (jednou jsem si zahrál loupežníka, podruhé zase anděla) v Orlovně pod Putimskou branou. Jenže druhý rok přišlo povolání na nucenou práci do „rajchu“. Šlo nás sedm do Rakouska a tam si nás rozdělily různé firmy. Já pracoval na stavbě v Braunau, kde byla továrna na aluminium. Horší to bylo na pracích v lese jižně od Vídně, odkud jsme pak byli přesunuti do lágru k Bodamskému jezeru. Dělal jsem tam ošetřovatele, dokud jsem nedostal záškrt a zánět srdečního svalu. Po delší nemoci a následné tělesné slabosti jsem skončil zase v Braunau, ale v holičství. Pokud vím, písecký ústav Petrinum fungoval až do konce války.

Po ní vás čekalo opět studium, ale nejen to…

Nejdřív jsem studoval na českobudějovickém Jirsíkově gymnáziu a po sextě jsem šel do noviciátu. Poslali mě do Bruntálu, kde jsem fungoval jako asistent a dohlížel na studenty. Rok nato jsem vstoupil do budějovického semináře. A ve druhém ročníku (psal se rok 1950) přišlo rušení klášterů! Vystěhovali nás do Hejnic, kde jsme vykonávali vězeňskou práci. V létě zrušili biskupské semináře a stát zřídil teologickou fakultu v Praze (později přesídlila do Litoměřic). Jenže biskupové tam neměli přístup, a někteří se vzepřeli. I já tam odmítl jít, a tak jsem musel k útvarům PTP – nejdřív do Plzně, pak k Přerovu. Kromě jiného jsem tam měl dost práce i jako holič. A tehdy jsme se dověděli o hnutí jocistů, které vedlo ke křesťanství studenty a dělnickou i rolnickou mládež. Zalíbilo se nám to a vytvořili jsme také takovou skupinku. Jenže byl mezi námi špicl a udal nás. Nastalo vyšetřování, velké vyhrožování – a šli jsme do basy! Půl roku vyšetřovací vazby v Ruzyni, pak Vyšší vojenský soud na Hradčanech. Obžaloba: špionáž, velezrada, rozvracení republiky. Vypadalo to na deset roků, ale nakonec to byly jen dva, protože jeden z obhájců požádal o změnu obžaloby na nedovolené shromažďování.

A cesta k oltáři byla stále v nedohlednu.

Měl jsem trochu štěstí. Po deseti měsících vyšetřovací vazby a dvou odpracovaných jsem šel na amnestii v prosinci 1953 domů. Mezitím zrušili PTP a já mohl jít k rodičům. Dělal jsem zase řemeslo, nejdřív v Lanškrouně, pak mi zřídili holičství v rodné Cotkytli (sestra mi tam pomáhala v dámském). Tatínek zanedlouho ovdověl a já zůstal s ním. O kněžství jsem se radil s biskupem Hlouchem, jestli mám čekat, nebo ne. Převrat nebyl v dohledu a pan biskup mi radil podat žádost na teologickou fakultu. Nepřijali mě, ale byl jsem pořád řeholníkem a to mě drželo. Navštěvoval jsem své spolubratry rozptýlené po farách, až jednou jsem se dozvěděl o možnosti tajného svěcení. Souhlasil jsem a začal jezdit po nocích do Brna na studium. V roce 1968 mě tajně vysvětili za účasti svědků a nikdo o tom nesměl vědět, ani otec. První mši svatou jsem sloužil doma.

A pak jste se rozhodl odejít do Českých Budějovic.

Tak. O tatínka se postarala sestra v Lanškrouně až do jeho smrti v 94 letech. Já zatím v Růženeckém kostele dělal spolubratru V. Kovářovi kostelníka. Jezdil jsem na praxi, ale pořád jsem jako kněz nemohl působit na veřejnosti. I když dobře míněnou radu vstoupit mezi „paxteriery“ jsem odmítl, přece jen jsme pak jednou došli za církevním tajemníkem. Po čase přišlo rozhodnutí, že jsem určen do Bošilce. A tak jsem konečně v padesáti letech nastoupil 1. prosince 1971 do duchovní správy. Třicet let trvala ta moje dlouhá cesta k oltáři! Za rok mě přeložili do Lažiště u Prachatic, kde působil P. Miloslav Vlk – převzít po něm farnost nebyla legrace. Byl velmi oblíbený, a proto musel pryč. Já byl považován za vetřelce. Přesto jsem v téhle farnosti zůstal 18 let.

Vaší další štací byl Písek.

Poslal mě tam v květnu 1990 nově instalovaný biskup Miloslav Vlk. Dočasně jsem působil v děkanském kostele, kam v listopadu přišel písecký rodák P. Jiran z Německa. Já byl určen jako rektor našeho petrinského kostela Povýšení sv. Kříže. Nastaly potíže s ubytováním, ale s pomocí Boží se to nakonec vyřešilo. Kostel se dva roky opravoval a byl také přestavěn dům v Soukenické ulici, vrácený kongregaci; udělali jsme z něj studentský domov, jaký v Písku býval. Věřících chlapců ale bylo málo, a tak jsme museli brát všechny. Vychovatel měl teologické vzdělání, jeho práce byla ale stále náročnější a nakonec se domov zúžil jen na plnoleté, kteří už vychovatele nepotřebují. Teď tam bydlí petrini, pár starších studentů a v budoucnu se počítá s úpravou domu pro pastorační akce.

Před čtyřmi lety jste měl úraz a na rehabilitaci jste se ocitl opět v Českých Budějovicích. Na Písek ale znovu vzpomínáte, tentokrát ve svých memoárech.

Když jsem byl vyzván, abych sepsal své vzpomínky, bránil jsem se. Vždyť v poslední době vychází tolik podobných knih, že je snad zbytečné, abych rozmnožoval jejich počet. Řekli mi ale, že z píseckých pamětníků jsem zbyl už jen já, který pamatuje ústav pro pozdní kněžská povolání – Petrinum. A tak jsem své vzpomínky sepsal, aby byly zachovány pro další generaci. Nazval jsem je Dlouhá cesta k oltáři a jsou připraveny i s fotografiemi do tisku.

Od roku 2008 jste v českobudějovickém Kněžském domově. Jak se vám tu žije?

Jsem tu velice spokojený. Přišel jsem s francouzskými holemi a naučili mě chodit s hůlkou, teď i bez ní. Jsou tu obětavé rehabilitační sestry, pečuje o nás cvičitel, máme denně bohoslužbu v kapli a odpoledne společný růženec. Je to ideální náhrada kláštera, žijeme tu v komunitě. Kromě toho vypomáhám v Růženeckém kostele a někdy i jinde. Mám tu hodně čtení, takže se ve volném čase nenudím. A abych neztratil paměť, začal jsem se učit francouzštinu. Na svých malých procházkách si pohovořím francouzsky i s mravenci a začal jsem číst v té řeči Nový zákon – denně jednu kapitolku. Setkání s živým Kristem je pro mě každodenní největší radostí a posilou. Celý život mě drželo. Když celebruji a můžu posloužit starším bratřím, je to pro mě taková příprava na náš konečný domov.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay