Vydání: 2008/15 Bejvávalo za socialismu líp?, 8.4.2008, Autor: Martin T. Zikmund

Není mnoho lidí, kteří zažili „válku mezi Čechy a Němci“ (E. Rádl), a přitom se tolik zasazují o to, aby někdejší odcizení obou národů bylo vysvětleno, odpuštěno a překonáno. Jedním z nich je i spisovatel Josef Škrábek, který letos v dubnu oslaví 80. narozeniny.

Narodil jste se v česko-německém prostředí Sudet. Jak ovlivnilo toto smíšené prostředí váš život?
Žil jsem ve smíšeném prostředí dvojnásobně. Tatínek byl Čech a po válce komunista, maminka Němka a katolička. Od tatínka jsem přejal národnost, od maminky víru. Bydleli jsme ve Valči na Karlovarsku, která byla z naprosté většiny osídlena Němci. Českých a česko-německých rodin bylo jen něco přes tucet. Mateřská školka, kterou zpočátku vedly paulínky, byla jen německá, ale ve 20. letech byla zřízena česká jednotřídka.

To byla česká škola pro tak málo Čechů?
To je velká výtka sudetských Němců – že se z úsporných důvodů rušily německé školy a třídy v německých školách, pokud v nich nebyl dostatečně vysoký počet dětí, ale vedle starých chátrajících budov německých škol se stavěly české školy označované za úplné paláce. Takto to bylo prezentováno částí německých politiků. Československo ovšem vykládalo ochranu menšin i tak, že jde o české menšiny v německých oblastech. Do školy chodily nejen děti ze smíšených rodin, ale také některé německé rodiny posílaly své děti do české školy. Později jsem se dozvěděl, že Němci právem předpokládali, že znalost češtiny, zejména vysvědčení z české školy, jim otevírá cestu do státních služeb, na poštu, k četnictvu, železničářům, celníkům a k dalším povoláním.

A přitom tomu bylo ještě nedávno naopak. Němčina hrála do roku 1918 prim...
Umím si představit, že 28. říjen 1918 musel Němce v Čechách naprosto šokovat. Naši Němci se náhle ocitli ve státě Čechů, což si předtím nikdy nedokázali představit ani v nejhorším snu. Československo tvrdě odmítali nebo je uznávali – ovšem bez území obývaného Němci. Zkrátka Němci se dostali jaksi mimo své tradiční postavení, které jsme my považovali za privilegované, kdežto oni je vnímali jako samozřejmé právo.

Na čem ztroskotalo politické jednání?
Němci říkali, že s nimi čeští politici vůbec nemluvili. Češi uvádějí, že Němce zvali k jednání, ale ti nechtěli mluvit o ničem jiném než o oddělení německých oblastí a jejich připojení k Rakousku – a spolu s Rakouskem se chtěli připojit k Německu. To bylo zcela nerealistické. Vítězové by nedovolili, aby poražené Německo bylo po válce větší než před válkou.
3. listopadu 1918 bylo v Paříži podepsáno příměří (nikoliv mírová smlouva), podle něhož měly mocnosti Dohody – tedy i Československo – právo vojensky obsadit celé své území. Němci se upínali k mírové konferenci, ale ta v roce 1919 udělala konec všem německým nadějím. V tu dobu už byla republika konstituovaná bez Němců a ti už nebyli přizváni k dokončení prací na připravované ústavě. Tato mírová konference také výslovně zakázala spojení s Německem – pokud by k tomu nedala souhlas Společnost národů.

Byla vůbec šance, že by si Němci před nástupem Hitlera na Československo zvykli a ztotožnili se s ním?
Ve 20. letech se některé německé politické strany snažily o integritu. Od roku 1920 měli Němci své zastoupení v parlamentu, od roku 1926 dokonce ve vládě. V roce 1929 získaly takzvané aktivistické strany (německé strany, jež přijaly Československo za své) dvě třetiny hlasů všech sudetských Němců. Volby se konaly 27. října, avšak tři dny předtím došlo ke krachu na newyorské burze, který odstartoval světovou hospodářskou krizi. Na ni u nás doplatil obzvláště spotřební průmysl v sudetských oblastech (textil, bižuterie, sklářství). Tato krize pak připravila půdu Hitlerově pojetí socialismu. Lze tedy říci, že sudetští Němci se z větší části začali smiřovat s Československem právě v době, která znamenala zárodek jejich těžkých hospodářských potíží. Čechům a Němcům chybělo několik desetiletí klidného vývoje, aby se v novém státě mohli sžít a sblížit.

V roce 1938 vám bylo 10 roků. Jaké máte vzpomínky?
Pamatuji se na září 1938, otec nebyl doma, neboť předtím při mobilizaci nastoupil do československé armády a ještě se nevrátil. My jsme s matkou ve Valči zažili v bezmoci a zděšení příjezd wehrmachtu, který naši Němci naopak uvítali s nadšením. Místní ordneři, pořadatelé Henleinovy strany, nám napřed nařídili dům vyzdobit, a pak opět přikázali výzdobu odstranit, protože nejsme „rein deutsche familie“ (rasově čistá německá rodina). Jednoho dne pak přišel nový německý četník a eskortoval mě do německé školy. Najednou jsem zjistil, že neumím spisovnou němčinu a třída se mi posmívala – ale byly i horší projevy. Pak jsme se přestěhovali do Prahy-Hostivaře.

Takže na začátku války jste již žili v Hostivaři.
Mezi novými spolužáky bylo hodně dětí z velmi chudých rodin. Zpočátku jsem nevěděl, že mnozí sympatizovali s komunisty. Bylo to po sovětsko-německém paktu o neútočení z roku 1939, kdy rodiče jednoho mého spolužáka řekli, že Německo porazí také Francii – a po pádu Paříže předpovídali i pád Londýna. Své názory změnili, až když Německo přepadlo Rusko.

Vzpomínáte na konec války?
V létě 1944 byly zavřeny všechny střední školy (kromě nižších tříd gymnázií). Jako šestnáctiletý jsem byl během týdne zaškolen k práci na soustruhu a pracovali jsme ve dvanáctihodinových směnách! Na jaře 1945 byli chlapci ročníků 1927 a 1928 nasazeni na zákopové práce u Olomouce. Utekl jsem a už několik dnů před prvním květnem jsem byl doma. Vedle nás bydlela německá rodina z Berlína. Po dlouhém rozmýšlení jsme 1. května zaklepali u Kubenzů – tak se jmenovali – a radili paní, aby vzali děti a odjeli někam, kde žijí jen Němci. Paní se divila, proč by to pro ně mohlo být v Praze nebezpečné. Pan Kubenz nám řekl, že Německo přece nemůže prohrát válku!

Takže Němci nezvažovali, že by se měli na konci války raději skrýt před pomstou Čechů...
V Praze byly připraveny plně vybavené lazaretní vlaky k evakuaci Němců, ale K. H. Frank vydal pokyn k transportu, až když už byla železniční doprava ochromena nálety i povstalci. Krutosti na Němcích, za něž se právem musíme stydět, začaly až po skončení války – do té doby byly marginální. K pomstě se uchylovali většinou Češi, kteří osobně netrpěli, a obvykle trestali Němce, kteří sami nic neprovedli. V Brně, Přerově a v Ústí nad Labem – tam všude docházelo k těmto násilnostem až týdny i měsíce po konci války, když už nehrozilo žádné nebezpečí.

Znamenají takzvané Benešovy dekrety zásadní překážku ke smíření?
Kdo se chce smířit, ten se s dědictvím těchto dekretů vyrovná. Dekrety byly samozřejmě naprosto nestandardní právní normou – ale vznikaly v době, která je velmi vzdálena našim dnešním právním a morálním představám. Horší je, že se část sudetských Němců stále domnívá, že soužití bylo jakžtakž snesitelné za „humanisty Masaryka“, ale za „nacionalisty Beneše“ se už nedalo vydržet a spělo ke konfliktu. Jenže Beneš rozhodně nebyl aspoň do Mnichova žádným nacionalistou.
Mimochodem – kolik sudetských Němců ví, že o Vánocích 1937 promluvil Beneš v rozhlase nejen česky, ale také německy? Teprve září 1938 pro něj představovalo zlom – a z mnichovského traumatu se už nikdy nevzpamatoval. Snad proto za války a po ní cítil, že musí bojovat stejnými prostředky jako jeho protivníci, ale to už je příliš složitá otázka.

Mohlo křesťanství přispět k porozumění mezi Čechy a Němci?
Ano, ale kdy? Po dvě dlouhá staletí od roku 1648 do 1848 přispívalo k porozumění mezi národy. Poté, až do poloviny 20. stolení, zažila zejména střední Evropa sto let nacionalismu a stále více křesťanů se na prvním místě identifikovalo s nacionalistickými idejemi, zatímco víra ustupovala do pozadí. To se netýkalo jen řadových členů církve, ale také části kněžstva. Duchovní samozřejmě sloužili své církvi, ale někteří se snažili zapojit své kněžství též do služeb vlastenectví. To je vytýkáno i řadě českých kněží, kteří sloužili v převážně německém jazykovém prostředí (byli tam umísťováni čím dál častěji, neboť německých kněží byl nedostatek). Nicméně, přestože stáli u kolébky našeho národního obrození, z důvodu loajality k Rakousku-Uhersku nemohli a nechtěli soutěžit s politickými stranami v útoku na monarchii. Na politickém ovzduší nově vzniklého Československa se však negativně projevilo to, že při jeho zrodu nestáli katoličtí politici.

Je známo, že o porozumění nebo smíření mezi Čechy a Němci se dnes zasazují i křesťanské organizace a církve...
Nejznámější je samozřejmě Ackermann-Gemeinde, založená v západních okupačních zónách Německa sudetoněmeckými katolíky již v lednu 1946. U nás tuto organizaci zastupuje P. Anton Otte, vyznamenaný Řádem TGM. V roce 1999 vydala česko-německá pracovní skupina českobratrské církve evangelické a evangelických církví v Německu knihu „Rozdělující zeď je zbořena“ s podtitulem „K porozumění mezi Čechy a Němci“.
Z německé strany se obě velké církve snažily už od poloviny šedesátých let organizovat zájezdy z Německa do tehdejšího Československa a soukromými kontakty pomáhat a posilovat věřící v jejich situaci politické a náboženské nesvobody.

---

Josef Škrábek(*1928) původní profesí ekonom, od roku 1958 do roku 1960 politický vězeň, od konce 60. let redaktor (Obroda, Lidová demokracie). Autor knihy o česko-německých vztazích „Včerejší strach“ (2006 – třetí české vydání, německé vydání vyšlo s předmluvou Václava Havla) a dvou sbírek esejů na kulturně-politická témata „Pohladit slovem“ (2005) a „Slovem proti srsti“ (2008).