Být křesťan znamená angažovat se

Vydání: 2014/22 Papež překvapil i ve Svaté zemi, 27.5.2014, Autor: Miloš Szabo

Chtěl jsem si s ním jen tak povídat o hudbě. Nakonec jsme skončili u papežů. Na tom by nebylo nic divného, kdyby mým hostem nebyl evangelík. Šéfdirigent královéhradecké filharmonie ANDREAS SEBASTIAN WEISER.

Co mají společného papež a dirigent? Vedou velký orchestr. Šéfdirigentem královéhradecké filharmonie je Andreas Sebastian Weiser. Snímek archiv A. S. Weisera

Co jste prožíval při svém prvním velkém úspěchu?

Byl jsem šťastný. Když studujete dirigování, máte k dispozici partitury, teorie, ale to hlavní – orchestr nemáte. A najednou jsem se na mezinárodní soutěži v Itálii dostal ze sto dvaceti uchazečů mezi osm nejlepších, kteří mohli skoro celé dva měsíce denně zkoušet s orchestrem. Když jsem se pak ještě dostal do finále celé soutěže, zároveň jako její nejmladší účastník, byl jsem opravdu velmi šťastný.

 

Jak jste se dostal do Česka?

Ve Stuttgartu, kde jsem vyrostl, byl v sedmdesátých letech šéfem opery Václav Neumann. V té době jsem tam často býval v komparzu jako statista a vycítil, že pan Neumann je mimořádná osobnost. Když jsem studoval dirigování, přál jsem si studovat právě u něho. Představil jsem se mu a zeptal se, zda bych k němu nemohl přijít. „Až dostudujete, klidně přijďte,“ řekl. Předpokládám, že s tím nepočítal, mezitím se totiž vrátil do Prahy. Jenže já za ním po studiích opravdu přijel – právě dirigoval v Mnichově. Byl překvapen. V roce 1987 ještě nešlo ze západního Německa dojíždět do Prahy, bylo zapotřebí nalézt jiné řešení. Tak jsem si podal žádost o roční stáž, po komplikovaném řízení jsem dostal souhlas a začal studovat v Čechách. Pak navázalo dvouleté angažmá druhého dirigenta v Českém rozhlase u Vladimíra Válka.

 

Znal jste tenkrát českou hudbu?

Samozřejmě. U nás se hrál Smetana i Dvořák, Martinů dokonce víc než v Česku. Díky panu Neumannovi jsem poznal lépe pozadí vzniku české hudby. Neumann nebyl klasický pedagog za katedrou, spíš než ve škole jsem se učil třeba v Rudolfinu, když zkoušel nebo natáčel, a já byl schovaný vedle varhan, abych nerušil. Úžasné bylo, že jsem se ho mohl zeptat na cokoli.

 

Když jste se dostal do Prahy, vládl tady ještě komunismus. Byl jste něčím zaskočený?

Pamatuji si, jaká otrava byla například žádat o trvalý pobyt. Než jsem dostal jeden papír, uplynuly tři měsíce, během nichž jsem nesměl ven z Československa. Čas, který jsem tady do roku 1990 prožil, mi nakonec hodně pomohl. Tehdy jsem se stal šéfem filharmonie v Jeně v bývalé NDR. Pochopil jsem, že i když komunismus skončil, myšlení lidí je tou dobou stále ovlivněno a my ze Západu nemůžeme jen tak přijít a očekávat, že změnou režimu se rázem změní lidská mentalita.

 

V Čechách jste si našel i svou budoucí ženu…

V profesi dirigenta je to vždycky tak, že jste několik let tady a pak zase jinde. Ani teď nevím, jestli zůstanu v Česku. Výhodou bylo, že i Helena byla umělkyně, jako pianistka také cestovala. Bylo to jen zapotřebí trochu sladit.

 

Zaskočilo vás, že vaše nastávající pochází z věřící rodiny?

Naopak. Zaskočilo mě, že to tady vůbec někdo řešil. I když jsme o náboženství hned na začátku vztahu nemluvili, zpětně jsem si uvědomil, že to byl jeden z důvodů, proč jsme si tak dobře rozuměli. Věřící člověk má jiné hodnoty než nevěřící, což se projevuje i chováním v určitých situacích.

 

Vy jste ale v té době nebyl praktikující.

Praktikující ne v tom smyslu, že bychom jako rodina každou neděli chodili do kostela. Ale co byste chtěl od protestantů? U nás to tak není. Moje maminka je evangelička a od mládí mě vedla k víře; když jsem byl malý, denně jsme se spolu modlili. A od svých osmi let až do maturity jsem zpíval v chrámovém sboru, který měl zkoušky v kostele i dvakrát týdně. O víkendech jsme pak často byli někde na cestách a zpívali na bohoslužbě, tu na protestantské, tu na katolické.

 

Právě: vaše žena byla věřící katolička, vy evangelík…

Pro mě to problém nebyl. Spíše jsem se ptal, jestli katolická rodina nebude mít problémy se mnou. Z Německa jsem znal podobné případy, kdy katolická společnost těžko přijímala mezi sebe evangelíka. Doufal jsem, že mě její rodiče budou akceptovat. Bylo by mi líto, kdyby kvůli tomu nastal problém.

 

A nevznikl. Nevadilo vašim rodičům, že jste si našel Češku?

Tatínek byl katolík, jeden z jeho kamarádů se stal knězem a pak nás spolu s Heleniným bratrem oddával. A co se týče národnosti, ani jednou nebyla tématem, o němž bychom se co chvíli bavili.

 

A naopak? U nás je někde přece jen trochu větší averze vůči Němcům…

To vím. Přesto mohu říct, že jsem to vůbec nevnímal a necítil. Mezi svými známými jsem nikdy neslyšel špatné slovo kvůli tomu, že jsem Němec. Určitou rezervovanost, a to nejen vůči Němcům, ale všem cizincům, vnímám nikoli v osobních vztazích, nýbrž obecně v české společnosti.

 

Nevadilo vám, že jste měl nakonec katolickou svatbu?

Ani trochu. Co se týče náboženství, je Německo heterogenní zemí: v Bavorsku převažuje katolictví, v Bádensku-Württembersku je to půl na půl a sever je spíš evangelický. Takže i mezi samotnými Němci existuje potřeba domluvy a moje rodina i přátelé jsou velmi otevření. A když jsme se rozhodli pro katolický obřad, nikdo nic nenamítal.

Nenapadlo vás mít evangelický obřad?

Od počátku jsem věděl, že chci mít svatbu nejen na radnici, ale i v kostele. Manželství má pro mě větší význam než jen podpis na papíru. A v rámci naší konstelace, kdy je Helenin bratr katolickým knězem, mi bylo velmi brzy jasné, že to bude katolická svatba. Navíc je zde další souvislost: ve smíšené rodině přijde na řadu otázka, ve které víře budou vyrůstat děti.

 

Nevadilo vám, že musíte podepsat závazek jejich katolické výchovy?

Ne, protože takto jsme se rozhodli už před svatbou. Není to proto, že bych považoval katolickou víru za lepší, ale proto, že největší vliv na dítě v rámci výchovy má matka. A pokud je matka katolička, proč by měla dítě vychovávat evangelickým způsobem?

 

Vznikají někdy mezi vámi katolicko-evangelicky napjaté situace?

Nepamatuji si žádnou. Zato humorné ano. V Neratově, kam často jezdíme, jsem třeba členem správní rady tamního občanského sdružení na záchranu poutního kostela. Občas nastane kuriózní situace, když například já jako protestant přijdu na zasedání s otázkou: „Jak je to možné, že u nás v katolické vesnici má obchod v neděli otevřeno?“ Dokonce musím říct, že za posledních deset let jsem byl častěji na katolické mši než na evangelické bohoslužbě.

 

Vy sám jste použil slovo protestant…

Pokud myslíte, že je to hanlivé, pak nikoli. V Německu můžete použít jak slovo evangelík, tak protestant. Obojí je korektní. V Německu je víra normální. I pro mě je samozřejmostí, patří k mému životu, tak proč o tom – i veřejně – nehovořit.

 

Mnoho lidí si myslí, že je víra jejich soukromá záležitost.

Promiňte, ale to už přece psal papež Benedikt – myslím, že to byl Úvod do křesťanství – že právě tím, jak považujeme víru za soukromou záležitost, k ní sami uzavíráme cestu. Protože být křesťanem znamená angažovat se. Nechat si víru pro soukromí je poněkud schizofrenní.

 

Zmínil jste Benedikta XVI. Jak vnímala německého papeže německá veřejnost?

Protože to bylo po mnoha staletích, co byl Němec papežem, zavládla na počátku velká euforie, kterou vystřídala častá diskuse o jeho krocích a slovech. I když byli i jeho předchůdci veřejností sledováni, německý lid vnímal za Benedikta mnohem více, co se děje ve Vatikánu. I když měl pověst konzervativního teologa, většina Němců ho hodnotila a hodnotí pozitivně.

 

Nepřijde vám zvláštní, že si povídáme o papežství?

Ten institut mě do určité míry fascinuje. Například způsob, jak se papež volí. Pro moderní demokracie je to těžko pochopitelný a přijatelný způsob, na druhé straně to tak funguje už dva tisíce let, takže ten systém tak úplně mimo být nemůže. Když se podíváte, jak fungují politiky jednotlivých států, je fenomén Vatikánu opravdu něčím výjimečným. Přestože není církev homogenním blokem, co se rozhodne ve Vatikánu, platí ve všech světadílech. Musí být nesmírně těžké to nějakým způsobem udržet pohromadě. A přesto se to daří.

 

Podařila se podle vás i poslední papežská volba?

V době konkláve jsem byl ve Skopje. Sledoval jsem televizi CNN, a najednou zpráva: „Habemus papam!“ a první Františkovo veřejné vystoupení. To bylo tak silné! Už jen to první pozdravení: „Buona sera.“ V duchu jsem si říkal: „Aha, to bude něco nového.“ A jak dokázal poprosit všechny lidi, aby se za něho modlili! Jako by říkal: jsem sice papežem, ale bez vás to nezvládnu. Zase jste si dokázali najít toho správného člověka, kterého teď církev potřebuje.

 

S papežem máte společné, že oba dirigujete velký orchestr… Potřebuje vůbec orchestr dirigenta?

Dirigent má dvě hlavní funkce. Za prvé organizuje souhru hráčů, nastoluje jim tempo, určuje nástupy i konce. To je technický aspekt. Druhým pak je, že dirigent by měl přinášet koncepci, jakým způsobem se orchestr bude vyvíjet dál. Aby orchestr nejen interpretoval cizí dílo, ale zároveň sám vytvářel něco nového. Orchestr sice může zkusit něco zahrát i bez dirigenta, ale aby tolik různých nástrojů ovládaných tolika různými lidmi zahrálo něco umělecky a interpretačně kvalitního bez dirigenta, je zcela výjimečné.

 

Co se stane, když není dirigent špičkový?

To je zajímavá otázka. Samozřejmě nejsou všichni dirigenti jenom výborní. Jeho kvalitu však prokáže a prověří právě orchestr. Když je vynikající orchestr, hraje vždy výborně a je úplně jedno, kdo ho diriguje. Pokud by ho však vedl nějaký Karajan či Abbado, zahraje ještě líp. Ale když má orchestr průměrného dirigenta, průměrně nehraje.

 

To je zajímavá myšlenka, protože může platit i o církvi.

Ano, možná by se to dalo použít. Ale já to znám jen ze strany muzikantů (smích).

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay