26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Byl jsem vysvěcen v utajení

21. 4. 2015

|
Tisk
|

Psal se duben 1950. Brněnský biskup Karel Skoupý byl internován v rezidenci na Petrově, nesměl se s nikým stýkat, nebylo mu dovoleno ani vejít do katedrály. V té době v brněnském kněžském semináři končil studia silný ročník pětatřiceti bohoslovců. Mezi nimi tehdy sedmadvacetiletý jáhen VÁCLAV FIŠER z Jiříkovic.

Vydání: 2015/17 Akce K: hlídali nás jako zločince, 21.4.2015, Autor: Václav Štaud

Samozřejmě jsme byli hodně vystrašení. Nevěděli jsme, zda za těchto okolností budeme vysvěceni. Po prvních procesech a demonstrativních popravách už bylo jasné, jak jsou komunisté krutí a že neznají slitování. Pustí nás do duchovní služby, nebo nás všechny zavřou do lágrů? Nikdo z nás neznal odpověď.
Zatímco kněžská svěcení v Brně vždy probíhala na počátku července v blízkosti svátku svatých Cyrila a Metoděje, rozhodl tehdy pan biskup s našimi představenými o urychlení procesu. Využil okamžiku, kdy to jeho věznitelé nečekali. Všechno bylo obestřeno přísným tajemstvím, nevěděli to naši mladší spolužáci ani někteří učitelé.
Ne, také před nimi, ba i před kněžími ve farnostech jsme museli věc udržet v utajení. A opravdu, i když to hlavně vůči rodičům bylo hodně bolestné, všichni jsme dokázali mlčet. Snad také proto se dobré dílo 16. dubna podařilo.
Organizátoři měli vše pečlivě připraveno. Probudili nás už po třetí hodině ranní a postupně po jednom, nejvýše po dvou nás pouštěli z paláce v Antonínské ulici do spícího města. Každý jsme mířili k Petrovu trošku jinou cestou. Postupně nás pak vrátný pouštěl do rezidence, až jsme se v biskupově soukromé kapli shromáždili všichni.
Bylo to záměrně připraveno na neděli, kdy bývala ostraha nejslabší. Tajní se hlavně snažili zabránit styku mezi biskupem a jeho kněžími, kteří měli v neděli spoustu práce ve svých farnostech a na Petrov chodit nemohli. Takže v ten den pozornost strážců polevovala. Také státní zmocněnec, který ostraze biskupství velel, zůstával v neděli doma. Není ale pravda, že akce prošla úplně bez povšimnutí. Někdo z fízlů nakonec cosi podezřelého zaznamenal a zburcoval poplach. Než se ale začali strážní rojit a probuzený zmocněnec dorazil na své místo, bylo osm hodin a svěcení končilo. Jako Kristovi kněží jsme se už nemuseli skrývat a vyšli jsme společně a hrdě hlavní bránou.
Jednoduše jsme se tam vejít museli, dokonce tam s námi bylo několik našich profesorů. Problém nastal, když jsme museli ulehnout na zem. Tehdy nás bylo v maličké prostoře namačkáno 35, takže jsme si připadali jako slanečci. I tak to byl duchovně velmi silný zážitek, na který nikdy nezapomenu.
Pro biskupa Skoupého určitě. Netrvalo dlouho a odvezli jej mimo Brno a střežili na vzdálených místech republiky mnohem pečlivěji. My jsme se ještě na několik měsíců vrátili do školy. Vzpomínám si ale, jak nám zmíněný státní zmocněnec rozhořčeně řekl: „Jestli si pan biskup myslí, že stačí kněze vysvětit, škaredě se mýlí. Vůbec to neznamená, že vám umožníme nástup na kněžská místa.“ A opravdu – nikoho z nás do duchovní služby nepustil. Vyřešil to jednoduše. Všichni jsme dostali 5. září povolávací rozkaz a rukovali do Mimoně k PTP.
Jak se to vezme. V armádním závětří, byť často v nedůstojném postavení, jsme přečkali nejhorší roky útlaku církve. Kdo ví, kolik z nás by skončilo v krutějších věznicích, nebo dokonce na popravišti. Uvědomovali jsme si to vždy, když k nám dorazila nová zpráva o uvěznění dalšího z našich profesorů nebo starších spolubratří.
A všude mě čekaly nekonečné tahanice s církevními tajemníky. Nad jedním se mi dokonce podařilo – aspoň na krátko – zvítězit. Poslal jsem totiž stížnost, že je v Českém Rudolci vyhrožováno rodičům, kteří posílají děti na náboženství. Přijela komise a věc vyšetřovala. Vypadalo to, že mě zavřou pro křivé obvinění, ale rodiče mě podrželi a potvrdili má slova. Úřady pak ale donutily kapitulního vikáře, aby mě přeložil. Záminkou mého dalšího vyhnání, tentokrát z Luk nad Jihlavou, bylo přizvání mého přítele P. Antonína Vokáče ke koncelebraci při poutní mši. On měl totiž kněžskou službu zakázanou, musel pracovat jako zahradník. A já se tak prý provinil mařením státního dozoru nad církvemi.
Ano, za trest jsem se stal farářem pěkného a velkého města, ovšem farářem bez kostela. V Hustopečích se totiž před mým příchodem dělo odporné násilí nejen na církvi, ale i na kulturních hodnotách. Byl odstřelen historicky velmi cenný děkanský kostel svatého Václava, duchovní centrum širokého okolí. Dvoulodní stavba s kryptou ze 13. století reprezentovala vrcholnou úroveň moravské stavební produkce.
Nestabilní podloží a narůstající dopravní ruch v blízkosti chrámu způsobily, že se v únoru 1961 zřítila kostelní věž a zničila střechu s klenbami kostelní lodi. Dnes bychom tak vzácnou stavbu určitě obnovili, tehdy však úřady využily příležitosti, aby se s chutí pustily do boření. Přitom presbytář jako nejcennější část chrámu poškozen nebyl a odborníci i veřejnost bojovali alespoň o jeho zachování. Přesto místní činovníci prosadili demolici celého kostela. Na jeho místě pak na náměstí jako výsměch vystavili symboly srpu a kladiva.
Ve všední den v sále na faře a v neděli jsme se scházeli v malé kapli svatého Rocha za městem. Místa tam bylo málo, špatná cesta… Časem jsem to provizorně vyřešil vybudováním prostorné kaple zastřešením nádvoří fary. Na tajemníka to byla trošku bouda. Stavbu mi povolil jako lapidárium pro sochy z bývalého kostela. Postupně jsme se ale v novém prostoru začali scházet i v neděli, konaly se tam bohoslužby i mnohé utajené akce pro mládež a další skupiny věřících.
Opravdu jsem na nic nečekal a už na jaře 1990 žehnal Jan Pavel II. na Velehradě náš základní kámen. Na svatého Václava 1994 byl nový kostel posvěcen a dostal stejného patrona jako chrám původní. Hlavním přáním většiny našich farníků bylo, aby se i přes moderní podobu podařilo do stavby zakomponovat vše, co zbylo z kostela původního – včetně překrásných gotických oken a bohaté barokní výzdoby. Autor výtvarného návrhu Ludvík Kolek to dokázal.
Hlavně jeho nebývalé víceúčelovosti. Kromě velkého liturgického prostoru je tam prostorný sál pro různá společenská i duchovní setkávání, jídelna, klubovna, kaple. Farnost tak může pořádat koncerty, přednášky, výstavy, zábavy a plesy, akce pro děti. Děkuji Bohu za tři sta míst v novém kostele. Při vzpomínce na prožité strádání hustopečských katolíků mě těší nejen pouhá existence těchto lavic, ale i skutečnost, že i po dvaceti letech od posvěcení chrámu jsou každou neděli obsazené. A že na nich přibývá dětí, naděje naší církve.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou