Bratr Gottschalk jako Boží šašek, nezbedník a šibal

Vydání: 2007/46 Česká kina po 100 letech, 13.11.2007, Autor: Matúš Demko

Pracoval jako úspěšný moderátor slovenského rádia Twist, před jedenácti lety byl za spoluautorství Žurnálu oceněn Literárním fondem. A ještě před osmi lety přinášel coby politický reportér zprávy z válečné Jugoslávie. Dnes studuje ve čtvrtém ročníku na pražské Katolické teologické fakultě a žije jako student v premonstrátském klášteře v Želivě. Píše poezii. Jeho občanské jméno je Karol Lovaš, řeholní bratr Gottschalk, básně publikuje pod pseudonymem brat Šavol.

Ministroval jste jako malý kluk?

Asi od čtyř let. Vůbec hodně času v dětství jsem trávil na faře. A asi jako každý malý chlapec, toužící v tom věku stát se knězem, „sloužil“ jsem si doma sám pro sebe mše. Bylo to krásné období, ke kterému se ve vzpomínkách rád vracím.

Až po letech jsem se dozvěděl, že náš tehdejší kněz to měl velmi těžké: mnozí farníci „z prvních lavic“ mu vyčítali členství v Pacem in terris.
Myslím, že období komunismu a chování kněží v něm je třeba hodnotit velmi individuálně. Jedna věc byla politika, druhá ochota mnohých kněží plnit si své povinnosti, být dobrými kněžími, a to často i za cenu účasti v Pacem in terris. Pán Bůh zaplať za všechny, kteří si dokázali v té nelehké době zachovat svou vlastní tvář. Jejich odvaha zůstane navždy obdivuhodnou. Ale jsem vděčný i těm méně odvážným, kteří zůstali v rámci svých možností a schopností v pastoraci a snažili se dle svého nejlepšího vědomí a svědomí hlásat Boží království. Bez nich a bez jejich vedení by mnozí z nás neměli žádnou zkušenost s vírou.

Jak jste se dostal k žurnalistice?
Bylo mi 19 let, zaklepal jsem na dveře rádia Twist a řekl: Dobrý den, chtěl bych u vás pracovat. Oni se jen usmáli a ani nevím proč, dali mi šanci. Postupně jsem se dostal k vysoké politice. Byla to hra. Hrál jsem si s politiky jako na šachovnici. Byl jsem mladý a odvážný: prohazoval jsem figurky a vyřazoval je ze hry. Jako následek mých reportáží přicházely demarše a mnozí z mocných měli problémy.
Přesto jsem se nikdy nesnažil bořit za sebou mosty. Hledal jsem pravdu. Později jsem pochopil, že jsem byl také pořád jenom figurkou v rukou někoho. A až v klášteře jsem si uvědomil, že neexistuje pravda s výjimkou té, kterou nazýváme Bůh.

Jaké zkušenosti jste si odnesl z novinářské profese?
Zpětně si uvědomuji, že nebylo normální, abych já, devatenáctiletý kluk, dělal to, co jsem dělal. To svědčí o úrovni politiky a politiků nejen na Slovensku. Novináři jsou nesporně obrazem politiků. Navzájem se mohou ovlivňovat, vychovávat. Může ale slepý vést slepého?

Jaká je novinařina dnes?
V posledních letech došlo k nesmírné dehonestaci, posunu významu slov. A to, bohužel, vyhovuje oběma zmíněným stranám. Kdysi se například ženy s „jistými“ záměry či povoláním nazývaly prostitutky. A každá či každý se potom bál, aby se do této kategorie nedostal. Dnes se ale říká: to je můj přítel, přítelkyně. A „normální“ člověk má najednou strach nazvat svého blízkého: to je můj přítel, přítelkyně, protože okolí již jaksi automaticky předpokládá sexuální podtón.
A tak mají nejen politici své „přítelkyně“. Pokud se náhodou najde někdo, kdo by neměl, začíná být podezřelý.

Láká vás ještě práce novináře?
Ne. Nechtěl bych se už vrátit zpátky. Našel jsem své štěstí. Své „ano“ každý den opakuji. Nicméně – podobně to asi funguje i v manželství – nestačí říct „ano“ u oltáře, ale každodenně ho potvrzovat i ve svém životě.

Měl jste období, kdy jste musel přehodnocovat svou víru?
V jistém období jsem „zavřel“ Pána Boha do dolní zásuvky psacího stolu. A trvalo mi delší čas, než jsem pochopil, že když ji otevřu, nevyjde z ní strašidlo. To asi souviselo s představou Boha, se kterou se má generace střetávala v dětství. Starý pán s bičíkem, který čeká na každý náš přešlap a chybu. Ale on je ve skutečnosti jeden velký „marnotratný“ otec. Miluji ho. A děkuji mu, že mi dal sílu otevřít tu zásuvku.

Nemusel jste se nikdy ve víře potýkat s pochybnostmi a hledáním?
Bez kritických otázek či pochybností bychom asi těžko mohli hovořit o víře. Pro mě osobně je velice důležitá svoboda. Jen v ní je možné objevovat a objevit živého Boha. V opačném případě jde vždy jen o karikaturu. Nejčastěji nás samých. Uvěřit neznamená přestat se ptát. Ptám se ho často. A dostávám i odpovědi.

Letos vám vyšla už druhá básnická sbírka. Kdy jste vlastně začal s psaním poezie?
První básně jsem napsal v dětství. Ale skutečně jsem začal psát, až když jsem začal poznávat život. Psaní je pro mě forma „vyprazdňování“. Věřím, že se jednou dopracuji k tomu, že nebudu muset psát. Budu jen žít. Jsem rád, když se lidé v mých básních najdou. Bez ohledu na věk. Že mohou mít pocit, že „v tom“ nejsou sami, že nejsou jediní. Často máme tendenci si myslet, že s něčím zápasíme a bojujeme sami.

Je těžké pro bývalého novináře psát básně?
Odpovím jednou z nich:

priateľovi
nepýtaj sa, prečo plačem. keď básnik počne báseň, zbytočné sú slová.
keď donosí ju v sebe a ona vypadne mu z lona, zaplače znova.
bez slova utrie slzu z líca a požehná jej. aby žila. a jeho báseň? verná tuláčka,
rozprávať bude deťom o básnikoch, keď ešte žili spolu na svete.
tak báseň nikdy neumiera. len básnikov je pomenej. nie nežičlivá doba.
láska chýba. z nej a z bolesti sa rodí poézia. my zabudli sme milovať
a bojíme sa utrpenia. preto je báseň vyhnanec a básnik štvanec na úteku. človek nechce počuť pravdu o sebe. len jedna otázka ho trápi neustále:
kto najkrajší je na svete?


Jaká témata si při psaní básní vybíráte?
Nemám žádné téma. Věci vycházejí ze mě, z mého života, radostí a bolestí. I když – vlastně jedno velké téma mám, jmenuje se brat Šavol.

Kde žijete a tvoříte?
Většinou v klášteře v Želivě. Ale taky v Praze. Je to nádherné město, jedno z nejhezčích, které znám. Rád se však vracím i domů na Slovensko. Tady v Čechách se říká, že na Slovensku jsou plné kostely prázdných lidí. Do určité míry je toto tvrzení pravdivé. Poznal jsem však českou realitu a čím dál častěji děkuji Pánu Bohu za náš tradicionalismus. Za hasiče u Božího hrobu, za biřmovance, ze kterých většina po biřmování odloží Pána Boha až do svatby „na vedlejší kolej“. Uvědomuji si totiž, že tito mají možnost jednoho dne kam a hlavně ke Komu se vrátit. Na rozdíl od lidí, kteří se s Bohem nikdy nesetkali.

Na Slovensku jste žil – ve srovnání s prostředím, v němž se pohybujete dnes – bouřlivě. Zvykl jste si na život v želivském klášteře?
Ano, zvykl. A jsem moc rád. Klášter je jedna z cest k Bohu. Šťastný člověk, který dokáže dělat dobro bez toho, aby si to uvědomoval, anebo na to potřeboval různé předpisy a normy. My, co žijeme v klášterech, nejsme vůbec hrdinové, jak se může zdát, ale velcí slaboši. A Boha potřebujeme o mnoho více než kdokoliv jiný, nad koho se tak často povyšujeme.
Lidé si často myslí, že my v klášterech nemusíme zápasit o Boží milost, pokoj v duši. Jak moc se mýlí. Žádný klášter není nebe. V tom je Boží spravedlnost. Jinak by všichni lidé byli v klášterech a nikdo by se nechtěl trápit v životě. V celé historii nenaleznete zmínku o svatých klášterech, najdete však zprávy o svatých, kteří z toho či onoho kláštera vzešli. Tato výzva je před každým z nás, bez ohledu na to, zda žijeme, anebo nežijeme v klášteře.

Jak odpočíváte, co vás baví mimo klášterní zdi?
Je toho hodně. Když mi to povinnosti dovolí, rád zajedu do divadla nebo se rád podívám na dobrý film. Mám své oblíbené režiséry a filmy, které mě v životě ovlivnily. Miluji Felliniho Sladký život, Bergmanovu Sedmou pečeť, filmy Pedra Almodovara či Piera Passoliniho. V poslední době se vracím k Formanovi. Prostřednictvím Goyových přízraků se mu podařilo nastavit zrcadlo mnohým z nás.

Jak vypadá váš den v klášteře?
Osobní prostor je ohraničen povinnostmi v domě a těmi studijními. Letos mi dá určitě zabrat řečtina. Bohužel nejsem na jazyky.
Ale k oblíbené fajfce si vždy sednu. Takže si nemůžu stěžovat.



KAROL LOVAŠ (* 1. října 1976 v Trnavě), dříve působil jako politický reportér a moderátor. Dnes studuje KTF UK v Praze, žije v klášteře premonstrátů v Želivě. Je autorem knih – napsal dílo Biľakovo svedectvo, spolu se Sárou Saudkovou vydal knihu básní Človek. Vyšel mu také deník Za múrmi kláštora a letos i sbírka básní Moje lepšie ja.


Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay