Boží věci fungují jinak

Vydání: 2016/7 Papež a Kirill spolu na Kubě, 9.2.2016, Autor: Miloš Szabo

V Neratově je nebe blízko. Bude-li někdo hledat v Neratově kněze, je možné, že se na něj doptá nejbližšího dělníka u kostela. A je dost pravděpodobné, že tím dělníkem bude on sám – Mons. JOSEF SUCHÁR.


„Život je velice křehká věc, zacházejme s ním něžně,“ říká Mons. Josef Suchár.Snímek autor

Jak se stane z elektrikáře kněz?

Asi jako z každého jiného povolání. Když Bůh volá a když se podaří, že ho člověk uslyší, nezáleží, jaké jsou jeho kořeny. A když k němu dotyčný udělá krok, Hospodin už si ho povede.

Uslyšel jsi Boží volání dřív, než ses stal elektrikářem?

Vyrůstal jsem v křesťanské rodině, v Brně jsem chodil ministrovat nejdřív s tatínkem, později sám především ke Sv. Tomášovi, takže kněžství jsem měl přirozeně na dosah ruky. Kromě toho jsem od dětství jezdil na tábory se skupinou, kterou vedl tajně vysvěcený kněz, takže jsme měli křesťanskou orientaci, a já se učil, že člověk je tady proto, aby dělal radost druhým a aby za ně v případě potřeby byl schopen převzít odpovědnost. Byla to tedy přirozená symbióza, do níž jsem si mohl promítnout i Boží volání ke kněžství: kněz má být ten, kdo pomáhá lidem hledat Boha, ale rovněž unést tento svět a život v něm. A jestli tam jsou maléry, má pomoci je odstranit.

Když jsi šel tenkrát na faru Stanislava Krátkého, oficiálně jsi tam opravoval elektřinu.

Pochopitelně jsem věděl, že si jdu pro kněžské svěcení. Stanislav Krátký byl náš rodinný přítel, velká osobnost, takový živel, který miloval Boha a vzbuzoval v nás nadšení pro Písmo svaté. Když jsem se později dozvěděl, že je tajný biskup, neměl jsem s tím nejmenší problém, protože tak i žil. Moc si vážím, že to byl právě on, kdo mě uvedl do kněžství.

Věděl o tom někdo z rodiny či přátel?

Z rodiny to nemohl vědět nikdo, věděl o tom kněz, který mě připravoval, a můj kamarád Kája, s nímž jsem v ten den šel za P. Krátkým na faru do Hrádku „opravit elektřinu“. A ty elektrické zásuvky jsme kvůli utajení opravdu opravovali. Maminka a tatínek, kteří věděli o mé touze po kněžství, to tušili, ale všechno se dozvěděli teprve po mém svěcení. Sourozenci se to dozvěděli mnohem později. Bylo mi to líto, ale jinak to nešlo.

Rok poté jsi byl v Neratově a něco jsi prý zde Pánu Bohu slíbil.

Někdy v roce 1987 jsme pro děti připravovali orientační běh a já se dostal do tohoto téměř mystického polorozbořeného kostela. Bylo to v období, kdy jsem viděl film o sv. Františkovi, jenž slíbil opravit zřícený kostel sv. Damiána, a já jako mladý nadšený kněz, byť tajně svěcený, jsem se v tom překrásném prostoru modlil a přitom Bohu sliboval, že jestli se někdy v této republice něco změní a já budu moct sloužit jako oficiální kněz, budu dělat vše pro to, aby se zde mohla opět sloužit mše svatá. Hospodin je velký šprýmař, protože ty změny nastaly.

Stejně je zvláštní, že ses dostal zrovna do Neratova.

Po roce 1989 jsem se přihlásil u pana biskupa Otčenáška, který se vrátil z internace. Přijal mě do diecéze a svěřil mi farnost Kunvald v Čechách s povinností kaplana v Klášterci. Potom jsem dostal na starost farnost Bartošovice, kam patří i Neratov, a já měl najednou v péči i ten zřícený kostel, k němuž jsem cítil závazek, aniž to pan biskup tušil.

Kdy se to dozvěděl?

Velmi záhy. Já mu myšlenku obnovy svěřil hned poté, co mě sem jmenoval, ale on mi dal moudrou podmínku, že musím sehnat lidi, kteří se o kostel budou starat, jinak nemá smysl opravovat zbořené stavby. V roce 1991 se nám povedlo sehnat peníze na horolezce. Na svátek Panny Marie Nanebevzaté jsme mohli ve vyklizeném kostele sloužit poutní mši svatou. Po jejím skončení jsem se spolu s dalšími přáteli ptal, co dál.

Jak se shánějí lidé pro kostel?

Už když jsme kostel vyklízeli, věděl jsem, že chci Neratov obnovit jako poutní místo. A protože je každé poutní místo spojeno s uzdravováním, hledali jsme charitativní program, který mu dá tento charakter. Všechno tady doslova volalo po smíření a my se rozhodli, že o něm nebudeme konat přednášky, ale zkusíme ho žít v praxi. Proto jsme nechtěli v Neratově otevřít domov pro postižené, ale tento domov budovat společně s nimi. Koupili jsme budovu bývalé školy, a když se nám vrátila zdejší fara, bylo najednou místo, kde jsme mohli konkrétně začít.

Chceš říct, že lidé odešli z měst do hor, aby tam pracovali s postiženými?

Jasně. Vidím v tom Boží činění. To on nadchl ty lidi stejně jako kdysi mě. Ani jeden z nás tenkrát nevěděl, do čeho jde, ale Boží milost nás přitahovala jako magnet. Někteří lidé sem přišli na chvíli pomoct, mnozí se pak nejen pravidelně vraceli, ale i zůstali natrvalo.

Proč ses nespokojil s tím, že budeš běžným farářem, ale šel jsi do tak složitého projektu?

Občas to vrtá hlavou i mně. Možná proto, že jsem Josef a neratovský kostel je zasvěcen Panně Marii, a tak je Josef povinen postarat se jí o střechu nad hlavou. A potom je to idea rodiny, skutečného soužití bratří a sester, nejen formálně se tak nazývajících svazků: v rodině se lidé rádi setkávají a vzájemně pohostí. To jsem viděl u svého tatínka, který z ničeho vybudoval kolem chalupy velkou zahradu, kde pěstoval zeleninu, dělal výbornou slivovici, a i když se tam strašně nadřel, nikdy nic neprodal. Měl radost, když všechno mohl někomu rozdat. Něco z něho ve mně zůstalo.

Mnoho kněží si řekne: nejde to. Ty sis řekl: půjde to. Šlo to?

Člověk musí být asi trochu blázen. Některé věci sice racionálně vypadají jako nemožné, ale Boží věci fungují jinak. Pro mě bylo důležité získat souhlas biskupa – tím jsem se ujistil, že nejde pouze o můj vlastní výmysl. A je-li to Boží vůle, nemohu říkat, že to nejde, ale dělat vše pro to, aby to šlo.

Nikdy jsi za těch 25 let, co kostel opravuješ, nezapochyboval?

Ale samozřejmě – byly etapy, kdy jsem se ptal, zda je to tak správně. Něco se nám povedlo a přišel malér: buď chyběly peníze, nebo začaly skřípat mezilidské vztahy. Ale pokaždé se objevilo něco, co nám pomohlo. Tyto skutečnosti považuji za Boží vedení. Jakýsi anděl chytne člověka za pačesy a pomůže mu slyšet vnitřní hlas: Nadechni se, dýchej a udělej krok. Když se ocitneme v bludném kruhu, je důležité vykročit. On už nás Pán Bůh povede dál.

Na místech, kde působíš, byla celá desetiletí sovětská vojska.

Dlouhou dobu jsem zde cítil bolest, kterou se snažíme si připomínat i při rekonstrukci kostela. Měla by v něm být přítomna patina životní zkušenosti, že stačí trochu lidské blbosti a lhostejnosti – a i z největší nádhery, kterou člověk vytvoří, se může stát troska. Člověk by neměl zapomínat, že život je velice křehká věc, a měl by s ním zacházet něžně, protože stačí málo a nemusí být.

Je zde živá otázka původního německého obyvatelstva?

Původních obyvatel žije už velice málo. Organizujeme pro ně setkání, aby věděli, že se na ně nezapomnělo. K pamětní desce z první světové války jsme na hřbitově nechali udělat další na připomínku i této tragédie, která se tu odehrála. A k tomu smírčí kříž. Pamatujeme na to i při opravě kostela – úpravou venkovního pláště chceme poděkovat generacím, které tady kdysi žily a chrám stavěly. Zdi jsme nechali odrbat na kámen a provádíme původní konstrukci krovu. Uvnitř chrámu se však musí prožívat víra, propojit dnešní svět s nebem, a proto máme nad hlavami skleněný průhled střechou, jímž to nebe lze spatřit. Je tam blízko.

Je to pro tebe nejsilnější prvek kostela?

Nikoli ten průhled, ale samotné světlo. Prosklení střechy je ve tvaru kříže jako symbol, že světlo Boží milosti přichází skrze Kristův kříž. Život občas bolí, ale za křížem je smysl. I když se dívám tou střechou v noci, venku je tma a na nebi mraky, vidím kříž. V tu chvíli je to jediný záchytný bod. A když mraky přejdou, jsou vidět hvězdy.

Nebýváš v zimě na horách sám?

Ono se to občas stane i jindy, nejen v zimě. Jsme na horách, nikoli na klasické vesnici. Nacházíme se na turistické trase, takže v neděli je návštěvnost bohoslužeb dost vysoká, ale v týdnu, kdy je každý den mše svatá v šest večer, se stává, že jsme tady jen dva. Chceme však, aby zde Bůh promlouval každý den, a to nejen v chrámu, ale i skrze zdejšího člověka. Proto je tady malý krámek, hospoda, kavárna. A zima? Silnice prohrnujeme a chodit se dá i ve sněhu. Jde pouze o to, že si člověk musí uvědomit: je holt zima a to na silnicích bývá sníh a obvykle mrzne. To je celé.

Jak se propojuje bolest Krista na kříži s mariánským zasvěcením tohoto chrámu?

Bůh stvořil člověka jako muže a ženu. A každý z nich má své archetypy, které se u někoho projevují více, u jiného méně. Svobodný život člověka se musí opírat o zákon a řád, ale zároveň musí být umocněn a nesen něžností a milosrdenstvím. Archetypy muže a ženy se propojují v lásce – tak na to nahlížím i tady. Panna Maria je lidská bytost, skrze niž přichází Bůh na svět. A zůstává tu s námi. V Marii si můžeme připomínat nejen Krista ukřižovaného, ale i živého, jenž přebývá v každém, kdo pro něj chce vytvořit rodinu.

Patří do této rodiny i běženci?

Určitě. Nebo spíše: do rodiny patří pohostinnost a zajištění ochrany, a to i pocestným. To vše, co se děje, chápu jako velikánskou výzvu k uvědomění si, o co nám vlastně v životě jde. Nepřísluší mi soudit běžence a lézt jim do svědomí, jestli si za to můžou sami, nebo zda to dělají kvůli ekonomice. Myslím především na syrské křesťany. Vydat se s dětmi na takovou cestu – vždyť to je jako přechod Rudým mořem ke svobodě!

Nemáš strach, že z Evropy vymizí křesťanství?

Samozřejmě mám strach. Právě proto, že je to boj o naše křesťanství. Ale víme ještě, v čem spočívá jeho podstata? V tom, že si o své víře povídáme, nebo v tom, že ji budeme žít? Pamatujeme si ještě, že vzorem křesťana je milosrdný Samaritán, který se neptá, jaký jsi, ale pomůže ti, přestože jsi špinavý, a možná i nepřítel? Nabídne pomoc, přístřeší, vlastní peníze, i když riskuje, že za rohem stojí někdo, kdo ho praští po hlavě. A proč to udělá? Protože jsi jeho bližní. Nemyslím si, že tady mají všichni běženci zůstat. Je naší povinností vedle pomoci potřebným a ohroženým udělat vše pro to, aby v jejich zemi ustaly válečné konflikty a oni se mohli vrátit domů.

Počítáš i ty s tím, že si tě Bůh povolá domů a ty opustíš Neratov?

Neratov může žít, chvála Pánu Bohu, i beze mě. A záleží jen na Bohu, zda bude považovat za důležité, abych tady ještě zůstal, nebo šel dál. Jestli Bůh zavolá a budu muset odejít, bude to mít příčinu. On ví, co dělá. A to je důvod, proč dost často myslím na to, abych po sobě nenechal nedokončené dílo. Když mě Bůh povolá domů, měl bych mít ve svých restech uklizeno.

Mons. JOSEF SUCHÁR (* 1958) se vyučil elektrikářem a 15 let pracoval v továrně Zetor, Transporta a Kovopodnik. V roce 1986 byl tajně vysvěcen na kněze. Kromě toho, že je farářem v několika vesnicích v Orlických horách, je dlouholetým prezidentem Diecézní charity Hradec Králové. Na počátku 90. let stál u zrodu Sdružení Neratov. Přesvědčil první rodiny, aby se do Neratova přestěhovaly, a na faře poskytuje druhou šanci lidem, kteří v běžné společnosti neuspěli. Dodnes se aktivně podílí na obnově Neratova vlastní fyzickou prací i duchovním vedením. Právě díky němu má dnes Neratov 60 stálých obyvatel a místní sdružení přes 100 zaměstnanců, z toho přes 80 s postižením. Mons. Suchár se podílel i na vybudování školy pro 500 dětí v indické obci Mansapur.
 

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články



Aktuální číslo 49 29. listopadu – 5. prosince 2016

Církev se staví na vlastní nohy

Jak si stojí ekonomika římskokatolické církve po majetkovém narovnání? Shrnutí přinesli její představitelé na historicky první tiskové konferenci o hospodaření církve minulý týden.

celý článek


Stane se přímluvcem v nebi?

Je to sedmdesát let, co se ujal stolce svatého Vojtěcha. Po koncentračním táboře v Dachau ho nicméně čekaly další krušné chvíle, které mu připravili komunisté.

celý článek


Vše se vyřeší v Otcově náruči

Na závěr Svatého roku milosrdenství, na slavnost Krista Krále 20. listopadu, podepsal papež František apoštolský list Misericordia et misera (Milosrdenství a ubožačka).…

celý článek


Odcházím, protože jsem unavený

Nový církevní rok začíná jako emeritní biskup. O uvolnění z funkce požádal předčasně, zájem o farnosti v pražské arcidiecézi přesto neztrácí. Biskup KAREL HERBST SDB.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay