Bohatství ve vzpomínkách a lidech

Vydání: 2016/29 V objetí charismatického společenství, 12.7.2016, Autor: Vít Hájek

VÁCLAV FANTA (* 1940) je fotograf, který díky své profesi poznal půl zeměkoule. Přestože přišel o zrak, zájem o okolní svět ho neopustil. Co víc – stále srší neuvěřitelnou vitalitou, optimismem a tak trochu i bohémstvím. Za svou vytrvalou pomoc zdravotně postiženým obdržel letos Cenu Olgy Havlové.


„Když máte chuť, zvládnete všechno,“ říká nevidomý fotograf Václav Fanta. Snímek Vendula Fantová

Co dokáže zdravotně postiženého člověka tak pozitivně naplňovat?

Moji rodiče, jihočeští rodáci s neuvěřitelným sociálním cítěním, pocházeli z mnoha dětí. Já tak trávil prázdniny v Libějovicích a Netolicích s mnoha bratranci a sestřenicemi, což bylo vynikající zázemí. Vládla tam přátelská idyla, nikdo se s nikým nehádal, nepomlouval, vyrůstali jsme ve fantastické pohodě. To si v dnešních rozhádaných a vzájemně se pomlouvajících rodinách nikdo nedovede ani představit! Vzpomínám na to jako Božena Němcová na babičku. A potom – já měl v celém svém životě obrovské štěstí na setkání se skvělými lidmi, kteří mně na mé pouti pomáhali.

A co geny umělecké?

Po rodičích je určitě nemám. Táta byl dělník, kovotlačitel, máma byla v domácnosti, pak dělala kuchařku. Asi to pochází od strýců Karla Kakušky a Karla Fanty. Oba byli nejenom Karlové, ale také malíři. Jeden malíř pokojů a velký bohém, který se nikdy neoženil, druhý malíř akademik, naprosto renesanční člověk: maloval, vyřezával, restauroval, brousil sklo, měl obrovskou ovocnou zahradu, miloval knihy. V životě jsem neslyšel, aby někomu, kdo za ním přišel a něco potřeboval, řekl, že nemá čas. Chtěl jsem malovat jako on, a tak jsem se přihlásil na Umělecko-průmyslovou školu, ovšem začal jsem studovat grafickou školu, protože na UMPRUM byl nával.

Malovat jste ovšem nezačal.

Na té „gráfce“ se utvořila parta kamarádů, s nimiž se dodnes stýkám. Mezi nimi byl Jirka Macák, výborný fotograf – a díky němu jsem fotografii propadl. Zaměřoval jsem se na portréty a přírodu a postupně se zdokonaloval. Jako vystudovaný grafik jsem však nastoupil do kartografie v Národním technickém muzeu. Profesionálním fotografem jsem se stal vlastně až díky politickému průšvihu, na který jsem si v roce 1962 zadělal.

Více v rozhovoru, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory



Aktuální číslo 29 17. – 23. července 2018

Rekordní charismatická konference v Brně

Rekordních 7 830 lidí všech generací, z toho 1 416 dětí, hledalo po čtyři dny „svou sílu u Pána, v jeho veliké moci“, jak znělo motto letošní Katolické charismatické…

celý článek


Zkratkou přes františkánské ticho

Po staletí v nich mniši meditovali či pěstovali bylinky. Teď slouží všem. Přestože některé klášterní zahrady už svou původní funkci ztratily, jsou plné života.

celý článek


Spiritualita ve filmu

Kde se bere v člověku zlo a kde člověk naopak nachází sílu zvládat obtížné životní situace? Tyto a mnohé další ožehavé otázky se objevily v řadě filmů na letošním…

celý článek


Svět, ve kterém můžete vidět „srdcem“

Vyhledávají staré lidi, kterým hrozí samota. Vracejí radost tam, kde hrozí stereotyp a kde dny začínají splývat. Chodí jim dělat společnost, zpívají si s nimi, povídají,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2018

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay