Bohatství ve vzpomínkách a lidech

Vydání: 2016/29 V objetí charismatického společenství, 12.7.2016, Autor: Vít Hájek

VÁCLAV FANTA (* 1940) je fotograf, který díky své profesi poznal půl zeměkoule. Přestože přišel o zrak, zájem o okolní svět ho neopustil. Co víc – stále srší neuvěřitelnou vitalitou, optimismem a tak trochu i bohémstvím. Za svou vytrvalou pomoc zdravotně postiženým obdržel letos Cenu Olgy Havlové.


„Když máte chuť, zvládnete všechno,“ říká nevidomý fotograf Václav Fanta. Snímek Vendula Fantová

Co dokáže zdravotně postiženého člověka tak pozitivně naplňovat?

Moji rodiče, jihočeští rodáci s neuvěřitelným sociálním cítěním, pocházeli z mnoha dětí. Já tak trávil prázdniny v Libějovicích a Netolicích s mnoha bratranci a sestřenicemi, což bylo vynikající zázemí. Vládla tam přátelská idyla, nikdo se s nikým nehádal, nepomlouval, vyrůstali jsme ve fantastické pohodě. To si v dnešních rozhádaných a vzájemně se pomlouvajících rodinách nikdo nedovede ani představit! Vzpomínám na to jako Božena Němcová na babičku. A potom – já měl v celém svém životě obrovské štěstí na setkání se skvělými lidmi, kteří mně na mé pouti pomáhali.

A co geny umělecké?

Po rodičích je určitě nemám. Táta byl dělník, kovotlačitel, máma byla v domácnosti, pak dělala kuchařku. Asi to pochází od strýců Karla Kakušky a Karla Fanty. Oba byli nejenom Karlové, ale také malíři. Jeden malíř pokojů a velký bohém, který se nikdy neoženil, druhý malíř akademik, naprosto renesanční člověk: maloval, vyřezával, restauroval, brousil sklo, měl obrovskou ovocnou zahradu, miloval knihy. V životě jsem neslyšel, aby někomu, kdo za ním přišel a něco potřeboval, řekl, že nemá čas. Chtěl jsem malovat jako on, a tak jsem se přihlásil na Umělecko-průmyslovou školu, ovšem začal jsem studovat grafickou školu, protože na UMPRUM byl nával.

Malovat jste ovšem nezačal.

Na té „gráfce“ se utvořila parta kamarádů, s nimiž se dodnes stýkám. Mezi nimi byl Jirka Macák, výborný fotograf – a díky němu jsem fotografii propadl. Zaměřoval jsem se na portréty a přírodu a postupně se zdokonaloval. Jako vystudovaný grafik jsem však nastoupil do kartografie v Národním technickém muzeu. Profesionálním fotografem jsem se stal vlastně až díky politickému průšvihu, na který jsem si v roce 1962 zadělal.

Více v rozhovoru, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory



Aktuální číslo 37 10. – 16. září 2019

Naděje, pokoj a smíření pro Afriku

Během týdenní cesty do tří afrických zemí – do Mozambiku, na Madagaskar a Mauricius – navštívil papež František charitní centra, nemocnice, mluvil k politikům, duchovním,…

celý článek


Škola jako bezpečný přístav

Jak by měl vypadat ideální učitel našich dětí? „Chytrý,“ myslí si jeden rodič. „Spíše empatický,“ pomyslí si druhý. „Co třeba Jan Amos Komenský?“ podotkne poslední.

celý článek


Blízká setkávání na každý den v roce

Inspirativní čtení na každý den, a k tomu kvalitní obrazový doprovod, katolické kalendárium i přehled církevních úřadů a médií v ČR přináší nové vydání Cyrilometodějského…

celý článek


Jak mluvit o Božích přikázáních?

Desatero. Zákon, který Bůh dal Mojžíšovi před více než třemi tisíci lety, tisíce kilometrů od nás. A stále je platný! Jak o něm mluvit s dětmi, aby ho neměly jen…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2019

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay