Bez andělských křídel by to opravdu nešlo...

Vydání: 2007/19 Skauti včera dnes a zítra, 9.5.2007, Autor: Václav Štaud

Ke slavnému benátskému Bienále současného umění se nedávno připojil úřad benátského patriarchy a pořádá mezinárodní kongresy o sakrální architektuře. Na jeho 4. ročníku v závěru října loňského roku pokračovalo představování evropských zemí – tentokrát hovořili tvůrci a teoretikové o nových kostelech v Rakousku, Holandsku, Portugalsku a České republice. Naši vlast na pozvání výboru kongresu zastupoval historik umění a osobitý výtvarník Karel Rechlík. V této souvislosti jsme se ho zeptali:

O kterých dílech jste v Benátkách hovořil?

S pomocí asi stovky fotografií jsem představil 30 sakrálních staveb od počátku Československé republiky až po současnost. Ukázalo se, že zahraniční odborníci znají zejména slavné moderní pražské stavby Josipa Plečnika (chrám Nejsv. Srdce Páně na Vinohradech) a Josefa Gočára (kostel sv. Václava ve Vršovicích). Ale také další česká meziválečná díla snesou srovnání s podobnými stavbami ve světě a naše stavitelské umění bylo už před desítkami let na mimořádné výši. Přehled jsem proto doplnil několika nerealizovanými prvorepublikovými projekty, které měly rovněž velmi vysokou úroveň (Pavel Smetana, Václav Sokol).

A stavby poslední doby?
Tady jsem musel hovořit více o Moravě. Především o kostelu sv. Josefa v Senetářově u Blanska z konce šedesátých let, při jehož tvorbě Ludvíka Kolka inspirovala slavná Le Corbusierova kaple ve francouzském Ronchamp. Z této doby sklidilo na kongresu obdiv také jedinečné uplatnění koncilových zásad v uspořádání a uměleckém vybavení prostoru kostela v Jedovnicích. Stavby posledních patnácti let nebylo ovšem možné ukázat všechny. Účastníky zaujala například kaple v Jestřebí na Třebíčsku (autor Ladislav Kuba), kaple v Moravanech u Kyjova (Zdeněk Bureš), salesiánský kostel v Brně-Žabovřeskách (Josef Opatřil) a kostel v Moravském Žižkově (Jiljí Šindlar). Rád jsem připomněl nové městské kostely, například v Praze-Butovicích (Zdeněk Jiran, Milan Kohout), a také skutečnost, že se u nás po desetiletích zase budují kláštery. Samozřejmě nebylo možné neuvést klášter trapistů v Novém Dvoře (John Pawson) a klášter klarisek-kapucínek ve Šternberku od Tomáše Černouška, který byl spolu s Františkem Zajíčkem autorem poutního areálu Panny Marie Pomocné u Zlatých Hor.

Jak reagovali účastníci kongresu?
Byl jsem překvapen jejich zájmem. Především mladí architekti se snažili o nás dozvědět více, prolomit letitou uzavřenost z dob totalitních režimů. Většina odborníků ocenila z nových českých staveb především ty, v nichž autor dokázal uvést vnější architektonickou podobu do souladu s tváří vnitřní, s kvalitním řešením liturgického prostoru. Řada účastníků projevila zájem seznámit se s naší novou architekturou osobně, někteří odborní publicisté se vyjádřili, že začnou zařazovat více příkladů české architektury do svých publikací. A to jistě není zanedbatelný výsledek.

Je vůbec možné porovnávat současnou českou a evropskou sakrální architekturu?
Zatímco v první polovině dvacátého století jsme byli součástí evropské kvalitativní špičky, na našich dnešních stavbách je patrný nedostatek zkušeností se sakrálním tématem a především dlouhé odtržení od duchovně-kulturního vývoje západní Evropy. Rozdíl ale určitě není propastný. Také tady dochází k usilovnému hledání architektonického výrazu, odpovídajícímu cítění současného člověka. Podobně jako po druhé světové válce na Západě, začalo i u nás po pádu totalitního režimu rychlé (řekl bych překotné) budování. Dokázali jsme postavit již celou stovku kostelů, kaplí a nových klášterů! V sousedních vyspělých zemích (Německo, Rakousko) jsou to ve srovnatelném období jen desítky. Problémem je, že u nás převládá touha po rychlém získání kostela jako naplnění praktických potřeb konkrétního společenství. Jinde je už kladen daleko větší důraz na architektonickou a uměleckou kvalitu, která bude naši generaci reprezentovat v dobách příštích. Jde o přirozený vývoj, v němž je zbytečný smutek nebo ztráta sebedůvěry. Při ohlédnutí, čím jsme museli za posledních sedmdesát let projít, si myslím, že vynaložené úsilí zasluhuje obdiv. A objevují se už i příklady, které ukazují umělecký a duchovní růst autorů stejně jako stavebníků.

A co na kongresu mohlo zaujmout českého odborníka?
Tvořivá a hluboce promyšlená řešení sakrálních staveb. Upouštění od nadbytečné „velkoleposti“. A také to, jak rychle se na Západě sbližují rysy katolických a evangelických kostelů. V nových i nově upravených stavbách se klade důraz nejenom na liturgickou funkčnost, ale také na celkové duchovní a umělecké působení. Dalším charakteristickým rysem současných farních center v Evropě je, že už vždy obsahují také prostory k setkávání mimo liturgii: umožňují nejrůznější společenské akce – od přednášek a výstav až po divadlo nebo hudbu. A také posezení u kávy či prostor pro děti.

V oblasti vašeho zájmu je také nový pojem mezi sakrálními stavbami: dálniční kaple a kostely.
Tento typ staveb spojuje můj zájem o spiritualitu, teorii sakrálního prostoru a výtvarnou tvorbu. Mohu zde zažívat (a často i obdivovat) zcela současnou architekturu, ničím nerušenou a nic nerušící, která vypovídá o představách lidí dneška, o jejich duchovních potřebách, o tom, jak nezbytné je tiché a osobní smiřování mezi lidmi, s Bohem i sám se sebou.

Zatím nejsme na podobnou nabídku zvyklí...
Nepřetržitá možnost duchovní posily na dalekých cestách pohladí všechny výletníky. Dálniční kostely ale pomáhají také profesionálním řidičům, vystaveným stresu daleké cesty, hluku a nemožnosti komunikace. Cítím v tom hlubokou návaznost na stavby kaplí a božích muk, které lemovaly evropské cesty už od středověku. Jejich princip je totožný: nabídnout prostor pro klid na modlitbu, zamyšlení. Západní architekti i teologové proto vedle pojmu dálniční kaple či kostely mluví o „místech ztišení“. A jejich návštěvníků není málo. Vím, že například dálniční kostel u německého Baden-Badenu navštíví v turistické sezoně až 2000 lidí denně!

Můžete nám některé stavby představit?
Udělal jsem to již v nedávném televizním pořadu Cesty víry pod názvem „Dálniční kostely“. Zmíněný kostel sv. Kryštofa na trase ze Stuttgartu do francouzského Štrasburku patří k nejstarším a největším svého druhu. Postavili jej na konci šedesátých let podle konceptu výtvarníka Emila Wachtera. Zajímavým způsobem, ale nikoliv nápodobou, zde umělec navazuje na symboliku a výtvarné bohatství gotických katedrál. Mistrovskou stavbou je i prostá dálniční kaple u Medenbachu nedaleko Frankfurtu nad Mohanem, postavená z iniciativy evangelické církve. Také o ni byl veliký zájem, do veřejné soutěže se přihlásily čtyři desítky architektů. Celkový počet „míst ztišení“ v Německu je kolem dvaceti, několik najdeme v Rakousku, další ve Francii, Švýcarsku. „Interkonfesní“ meditační prostor nedávno vyrostl v průsmyku sv. Gottharda.

Kdo to investuje? Kaple přece nemůže nic vynášet!
Navíc se i po dokončení musí budova udržovat v provozu včetně údržby okolí. Přesto se najde mnoho ochotných soukromých dárců. Na financování stavby se většinou podílí příslušná církev nebo blízká obec. Převážnou část tohoto břemene však nesou velkorysí sponzoři, ať již jednotlivci nebo velké firmy.

Ve vašem pořadu byla ukázána návštěvní kniha dálničního kostela. Co z ní lze vyčíst?
Kniha zápisů nechybí téměř v žádném z těchto zařízení. Každý tam může zaznamenat své dojmy, poděkování, prosby. Ty jsou pak při bohoslužbách přednášeny jako přímluvy celým společenstvím. Mezi zápisy jsme našli řadu slovanských jazyků – hlavně polštinu, chorvatštinu i slovenštinu. Jen české slovo jsem neviděl. Ani jediné. Něco to o nás vypovídá. Ale doufám, že odvysílaný pořad může tento nezájem aspoň trošku změnit.

Nedávno tiskem proběhla zpráva, že se i u nás objevila první dálniční kaple. Viděl jste ji?
Pokud vím, je ekumenicky zaměřená kaple dosud ve stavbě. Najdeme ji na odpočívadle u obce Šlovice s přístupem ve směru od Rozvadova do Plzně. Slyšel jsem už i o obavách z vandalismu. Doufám, že nebude mít zamčené dveře, které by degradovaly její smysl. A že ve zkoušce naší kulturnosti obstojíme.

Kde můžeme dnes vidět vaše práce?
Jedna z prvních a současně největších realizací je vitráž (správně česky „vitraj“) u vchodu do baziliky Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně. Výška okna je přes 12 metrů a postava Ukřižovaného z bezbarvých strukturních skel v něm měří 8 metrů. Je tam už téměř 30 let. Vitrajová tvorba je významnou součástí mé práce. Patří sem také cyklus šesti velkých oken u sv. Vavřince v Dačicích, vitraj Neposkvrněného početí Panny Marie doplnila loni v prosinci soubor oken v dominikánském kostele v Olomouci. Mám radost, že byla dokončena vitraj v průčelí románského klášterního kostela premonstrátů v Milevsku, která bude požehnána 31. května při slavnosti výročí 820 let od založení kláštera. V dalších kostelech a kaplích Čech i Moravy můžete vidět i moje obrazy, korouhve nebo křížové cesty. Asi nejtypičtějším rysem jsou skoro všudypřítomná andělská křídla a bílá barva. Andělé mě ostatně provázeli celý život a vím, že jim vděčím za mnohé. Bez nich by to prostě nešlo. (V jezuitském kostele sv. Ignáce v Praze je nyní nově instalován Rechlíkův obraz Anděl vzkříšení, pozn. red.).

V poslední době jste také mediálním propagátorem umění.
Aktivní umělecká tvorba a teoretická činnost jsou pověstné „dvě židle“, na kterých se občas těžko sedí. Přesto i druhou oblast své práce mám rád a využívám při ní zkušenosti a osobní styky s křesťanskými umělci u nás i v zahraničí. Snažím se přibližovat dobré umění v televizi, přednáškami a publikovanými texty. Protože sám tvořím, nedoporučuji unáhlené kategorické soudy. Ve výtvarném umění stejně jako v architektuře je potřeba v první řadě porozumět. K pochopení myšlenky a hodnoty výsledného díla je nutný kus vnitřního klidu a aspoň troška pokory. Stává se i mně samému, že pro někoho jsou moje práce příkladem příliš odvážného („abstraktního“) pojetí, pro druhou stranu znamenají naopak konzervativní projev překonaného myšlení. Už dávno se však ví, že nejenom umělec, ale i „komentátor“ vždy vypovídá také o sobě samém. Prázdné fráze nic nepřinášejí ani v umění, ani v teorii.



PhDr. Karel Rechlík se narodil v roce 1950 v Brně, kde dosud žije a tvoří. Roku 1990 patřil k zakladatelům křesťanské galerie Typos. Mezi roky 1994 a 1998 byl iniciátorem a ředitelem Diecézního muzea, na které navázala loni otevřená expozice sakrálního umění Vita Christi v prostorách brněnského biskupství na Petrově. Jedinečnou podobu jí vtiskl právě Karel Rechlík, který je také členem poradního sboru biskupství pro umění a úpravy liturgických prostor. Na Fakultě architektury VUT vyučuje předmět symbolika sakrální architektury. Samostatně i ve společnosti jiných umělců už vystavoval na bezmála padesáti místech u nás, v Německu i v dalších zemích Evropy, kde také – stejně jako doma – přednáší a publikuje v odborném tisku.


Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 42 17. – 23. října 2017

Olomouc má nové pomocné biskupy

Mohutný potlesk zněl v sobotu olomouckým dómem. Věřící tak děkovali za vysvěcení nových pomocných biskupů Antonína Baslera a Josefa Nuzíka.

celý článek


Bohoslužby i z horských hřebenů

Sledovat mši svatou „na dálku“ umožňuje také televize Noe a Radio Proglas. Obě stanice nabízejí přímé přenosy několikrát do týdne.

celý článek


Křesťan a demokracie

Jak posílit demokracii v nejisté době? Co mohou křesťané, zvláště křesťanští politici, udělat pro posílení demokracie? Nad těmito otázkami se zamýšlí Iveta Radičová,…

celý článek


Latina je výrazem jednoty

Má jedno nezpochybnitelné prvenství. Je vůbec první ženou, která před čtyřiceti lety začala učit na české katolické teologické fakultě. Aktivity Markéty Koronthályové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay