26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Ani rodiče se nemají stydět odprosit své děti

15. 2. 2012

|
Tisk
|

Vydání: 2012/7 Generální sekretář ČBK: Postupu ČSSD nerozumíme, 15.2.2012, Autor: Miloš Szabo

Prožila nejednoduché dětství, formoval ji protikomunistický disent, tehdejší podzemní kulturní elita i katolické hnutí. Obdivovala svou mámu a mnoho let čekala, kdy se doma objeví její otec. Dnes je z ní mediálně známá žena, kterou si lidé díky televiznímu pořadu Pošta pro tebe vpouštějí do svých domovů a říkají jí „naše Esterka“. Moderátorka ESTER JANEČKOVÁ.

Vyrůstala jste v disentu. Co pro vás to slovo znamená dnes?
Byla jsem malá a to, že jsme žili v disentu, mi přišlo jako něco přirozeného. Uvědomovala jsem si, že mezi lidmi, co k nám chodili, vládne zvláštní pospolitost. A i když se mi občas děly nespravedlivé věci, jako že mě kvůli mámě-chartistce vyhodili z Dismanova souboru, nějak to k našemu životu zkrátka patřilo. Více mi vadilo, že jsem často byla sama – mámu někdy zadrželi u výslechu třeba na 48 hodin, starší sestry nebyly doma a já se strašně bála. Navíc jsme měli za dveřmi téměř pořád estébáky…

Řekla vám máma, že to jsou estébáci?
Ano, věděla jsem, že se s nimi nesmím bavit, a naučila jsem se je dobře rozeznávat. Pomáhalo mi, že jsem vždy byla na mámu hrozně pyšná, mluvili o ní třeba na Hlasu Ameriky. Po listopadu 1989 disent ztratil smysl, ale neztratilo smysl o něm mluvit. I díky tomu, že jsem ho poznala, mi doposud vydržela značná část euforie ze svobody. Já jsem v nabyté svobodě šťastná a jsem za ni vděčná. To negativní, co přinesla, k ní patří – a jsme za to zodpovědní my všichni. Máma mi často říkala, že to v demokracii nebude tak jednoduché, protože je mnohem jednodušší bojovat proti něčemu, než bojovat za něco. A měla velkou pravdu.

Hrála víra v tom vašem prostředí nějakou roli?
Moje máma (Marie Rút Křížková – pozn. red.) byla mluvčí Charty za katolíky a jsem přesvědčena, že i v disentu byla trochu jiná než ostatní. Někteří chartisté měli blízko k undergroundu, byli určití bohémové, ona však byla vždycky tou dámou v klobouku. Myslím si, že pro ni byla právě víra důvodem, proč se stala disidentkou: vždy horlila pro spravedlnost, čistotu a pravdu. Kolem ní se seskupovali především věřící lidé. Už jako dítě jsem tak byla obklopena kněžími, kterým stát odebral státní souhlas – Josef Zvěřina, Pepík Šplíchal, Josef Sukop a spousta dalších lidí, které jsem měla hodně ráda. Otec Zvěřina byl kupříkladu neuvěřitelně vtipný, často u nás na chatě tajně sloužil mši, otec Sukop tam dokonce trávil celé léto a hrávali jsme spolu třeba kanastu nebo házeli míčky do kýble… Zvláště Pepík Šplíchal pro mě byl opravdu velmi blízký člověk a takovým i zůstal. Troufám si říct, že mi možná trochu nahrazoval otce, kterého jsem neměla.

Otce zmiňujete jenom velmi okrajově, přitom jde o velmi významnou osobnost v české kultuře. Chyběl vám?
Každodenně, hrozně moc. Ale náš vztah byl hodně komplikovaný: do mých pěti let se u nás v nějaké míře vyskytoval, pak byl zavřený a naše vztahy se úplně přerušily. Byl sice zavřený také jako disident, protože s Pavlem Tigridem pašovali zakázanou literaturu, ale jako otec vlastně nefungoval vůbec. A já jsem na to pořád čekala.

Měla jste na něj vztek?
Ty pocity byly smíšené, spíš jsem byla hrozně smutná. Možná bych měla více vztek, kdyby o něm máma pořád nemluvila tak hezky. Dnes si myslím, že to bylo správně, i když neobjektivně: pořád říkala, jak je rád, že mě má, a jak je vlastně úžasný. On skutečně byl v mnoha ohledech úžasný, ale nikdy moc nebyl otcem. Myslela jsem, že se tím mým otcem konečně stane, když budu studovat na DAMU, že na mě bude pyšný, ale nějak se nic nedělo.

Kdo se vám tedy vybaví, když se řekne Ota Ornest?
(chvilka váhání) Vážený pán, který je občas u nás doma a velmi vážně rozmlouvá. A od kterého jsem pořád čekala, že mě aspoň jednou obejme.

Jeho bratrem a vaším strýcem byl známý básník Jiří Orten, který zahynul za války. Byl však ve vaší rodině nějak „přítomen“?
Více než se na první pohled zdá. Když jsem si občas mámě stěžovala, že nemám tátu, nejednou říkala: „Ty možná nemáš tátu, ale máš Jiřího – ten je pořád s tebou.“ A mě to jako malou holku hrozně rozčilovalo. Říkala jsem si, k čemu mi je nějaký básník, který je skoro čtyřicet let po smrti. Přesto ale jeho poezie i jakýsi jeho duch u nás byl. Máma ho pořád četla, vypravovala o něm, v knihovně jsme měli jeho deníky… A tak byl náš vztah vlastně velmi živý – když jsem recitovala básně, byly to básně Ortenovy, a když jsem si začala psát deníček, oslovovala jsem v něm Jiřího… Toužila jsem se zamilovat a vadilo mi, že tady není, aby mi poradil, jak na to… A teď jeho básničky podsouvám svým synům.

Maminka má druhé jméno Rút, má blízko k židovství, přesto jste pokřtěná katolička…
Máma byla velká idealistka a věřila ve spolupráci dobrých lidí, věřících zvlášť. Možná je v ní židovství a křesťanství stále přítomno nějak současně, nevím. Každopádně jí bylo křesťanství bližší než judaismus, takže jsem byla někdy ve třech letech pokřtěna.

S manželem jste se pak seznámila na katolickém srazu mládeže…
Bylo to na faře v Příchovicích. Prožívala jsem období, kdy jsem byla hrozně nadšena pro víru, a v tom společenství jsem měla spoustu kamarádů. Můj muž naopak věřící nebyl, ale ve stejné době chtěl jet někam na hory. A protože to jeho starší brácha zmínil před svou spolužačkou a mou kamarádkou, nabídla mu, že může jet na tu faru taky a v okolí pak lyžovat. Pamatuji si na naše první setkání: já už jsem měla odjíždět pryč a najednou jsem narazila na úplně vykulené mladé turisty (myslela jsem, že to jsou nějací Němci), kteří doslova zírali, že se něco takového může na faře vůbec dít. Ani nevím, proč jsem tenkrát kamarádku poslala domů samotnou a zůstala s nimi. Nastaly velmi komické situace, kdy jsme se třeba modlili, vydávali svědectví o víře a tihle kluci vůbec nechápali, která bije – šli tedy do kuchyně a tam si vykládali vtipy. Šla jsem za nimi, a tak se to nějak stalo. Zdeněk měl krásné oči a taky se s ním hezky povídalo… Až jsem se vylekala, že bych se do něj mohla zamilovat. Hned na druhý den jsem šla do příchovického kostela a modlila se za to, aby se tak nestalo.

A proč?
Protože jsem byla přesvědčena, že mým úkolem je pomoct mu na cestě k Bohu, a ne se do něj bezhlavě zamilovat. A Bůh mě nevyslyšel. Naštěstí…

Takže váš muž v Boha nevěří?
(smích) Bůh mě nevyslyšel v tom zamilování. Co se týče víry, Bůh se mu nechal poznat sám. Tenkrát jsem byla možná až trochu fanatická, později se Zdeněk přiznal, že ho to spíše děsilo, než lákalo. Hrozně rád četl, i Bibli. Stále však tvrdil, že Boha nepotřebuje konkrétně pojmenovat, mít k tomu kostel, církev či kněze. Po dvou letech jsme se rozešli, tři roky jsme byli bez sebe a pak jsme se k sobě vrátili.


Mezitím jsem se stala spíše pochybující, než věřící, až jsme společně zažili ztroskotání na moři nedaleko Elby v Itálii. Zdeněk byl kapitán a věděl, že nezmůže vůbec nic. Bouře nás hnala na skály, museli jsme vyskákat z lodi, abychom se nezabili o skály ostrova, bylo to velmi dramatické. Nepodařilo se nám vůbec nic zachránit. Jen malou knížku Nového zákona, kterou měl Zdeněk u sebe v kapse. A když nás pobřežní hlídka odvezla do nějakého městečka a my jsme byli konečně v suchu, najednou otevřel ten Nový zákon a četl pasáž, kde svatý Pavel ztroskotal na moři, všechno, celá loď byla zničena, ale posádku se podařilo zachránit. Bylo to strašně silné.

Vrátila jste se ke katolickému entuziasmu?
Myslím, že jsem se nepotřebovala k ničemu vracet. On ve mně vlastně zůstal, i když jsem nějakou dobu byla váhavá, možná trochu liknavá katolička… Moje víra není ani dnes nikterak jednoduchá, hodně přemýšlím, jak ji předat dál. Dokud děti byly malé, šlo to zlehka: na společnou večerní modlitbu jsme se opravdu všichni těšili, byla to taková sjednocující chvíle. Něco jsme si spolu četli, pak se modlili, každý vlastními slovy. Ve výchově modlitba neuvěřitelně pomáhá – jednak jsme díky ní mohli i víc proniknout k tomu, co naše děti trápí, o čem přemýšlí, co řeší, a jednak jsme je i my mohli naučit, co to je kupříkladu zpytovat svědomí nebo litovat a prosit za odpuštění. Kde se rodiče ani děti nestydí mluvit i o svých chybách a radostech, děkovat za to, co se povedlo, prosit o odpuštění za vše, co se nepovedlo, tam je podle mě velká šance pro důvěrný vztah všech členů rodiny.

Kromě vlastní rodiny jste se ale nečekaně díky jednomu televiznímu pořadu stala členkou mnoha rodin. Je to náročné?
Náročné je už samotné natáčení – za dva dny v měsíci natáčíme patnáct až šestnáct příběhů najednou. Ty příběhy jsou pro zúčastněné často velmi zásadní a nejde, abych zůstala jakoby venku z nich, nezasažena a nedotknuta. Je potřeba být s těmi lidmi, ale zároveň se naučit mít odstup, aby to člověka úplně nesemlelo.
Dříve jsem byla asi otevřenější, postupem času se učím stále více odstříhávat, abych vůbec byla schopna fungovat i na jiné vlně než pouze problémové. Nedávno mi kamarádka vyprávěla, jaké má starosti, já ji poslouchala – a ona mi najednou řekla: „Nedělej na mě Poštu…“ (smích)

Moderovala jste i v těhotenství a pak po dvou synech Krištofovi a Cyrilovi přišla na svět Sára…
Od určité doby jsme o ní věděli z ultrazvuku, i když určení pohlaví je vždy s otazníkem. Rozhodně jsem nechtěla jít na odběr plodové vody, protože – ať bych se dozvěděla cokoli – na potrat bych určitě nešla. A odběr plodové vody je navíc spojený s určitým rizikem. Takže ano, těšili jsme se na holčičku. Ale nejpozitivnější na těhotenství bylo, že jsme se na to miminko těšili úplně všichni, kromě nás rodičů i oba kluci…

Máte i vy svou zpovědnici, kde můžete říct všechno?
Pokud máte na mysli člověka, a ne Boha, je to určitě můj muž. Má trpělivost, a když třeba ze sebe potřebuji vymluvit ty příběhy nebo ventilovat určité pocity z nich, vydrží mi naslouchat. A doufám, že stejně tak i já mám trpělivost, když je pln starostí o své pacienty nebo o jiné věci, které s nikým jiným nesdílí než se mnou. Nechci tvrdit, že se nám to vždycky dařilo. Byla období, kdy to tak úplně nefungovalo, ale za společná léta jsme se naučili spolu mluvit i mlčet. A přestože si myslím, že by partneři měli mít jeden pro druhého v sobě otevřeny všechny brány, je důležité mít i nějakého přítele či kamarádku, kterým mohou říct ještě víc. A takto to mám i já.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou