Anastáz Opasek vždy doufal v to lepší

Vydání: 2008/11 Chápe kněze nejlépe kněz?, 11.3.2008, Autor: Aleš Palán

Před několika dny – 21. února – oslavil v břevnovském klášteře P. Jan Křtitel Kohl své osmdesátiny. V roce 1950 ho odtud vypudili komunisté a on se na Břevnov mohl vrátit až po 40 letech.

Pocházíte z národnostně smíšené oblasti.

Narodil jsem se v Suchém Dole u Police nad Metují, měli jsme hospodářství, pár koňů a dobytek. Na Broumovsku žili převážně sudetští Němci, ale naše vesnice s několika okolními „spadla“ do protektorátu. Strýček dal svého syna Vénu učit do jedné rodiny německy a jejich syn Josef šel na rok na „handl“ zase k nim. Takové výměny byly tehdy běžné. Za pár let musel Josef narukovat, dostal se dokonce k SS. Když přišel jednou na dovolenku – byla už válka s Ruskem a Němci hnali Rudou armádu k Moskvě – stavil se i za strýčkem. V uniformě SS a v brigadýrce se nosil jako páv: „Hospodáři,“ povídá, „nám bude patřit celý svět!“ Naši se jen přikrčili a zůstali ticho. Ve třiačtyřicátém přišel Josef na dovolenku znovu a už mluvil docela jinak: „Hospodáři, máme to prohrané. Nás esesáky nasazují na nejnebezpečnější místa. Asi se už neuvidíme…“ Nemýlil se. Brzy na východní frontě padl.

Vy jste zatím přešel do Police.
Od devětatřicátého jsem tam nastoupil do chlapecké měšťanky. Dodělal jsem ji v roce 1943, na obchodní školu v Náchodě jsem se ale nedostal. Musel jsem začít někde pracovat. V Polici pod kostelem byl katolický konzum. Zdejší příručí musel jít na práci do Říše, vedoucí konzumu byl katolík, znal se s tatínkem, a tak jsem mohl nastoupit na uvolněnou pozici. První den mě šéf postavil k vedlejšímu pultíku: „Jakmile někdo vstoupí do krámu, pozdravíš: Dobrý den, pěkně vítám. A když uvidíš, že někdo odchází, řekneš: Na shledanou, přijďte zas. Nahlas.“ To byla moje první práce: naučit se zdravit. Postupně jsem se pochopitelně dostal k další práci. Bavilo mě to, byl jsem v kontaktu s věřícími lidmi.

Totálnímu nasazení jste ale stejně neunikl.
Koncem června 1944 jsem udělal zkoušky na obchodní školu, ale brzy na to ji Němci zavřeli. Musel jsem nastoupit do válečného průmyslu – vyráběli jsme komponenty na rakety V2. Podnik stál původně u Hamburku, ale Angličani ho vyčmuchali a vybombardovali. Němci část výroby V2 přestěhovali do Police.

Tuhle „vůdcovu zázračnou zbraň“, která měla změnit vývoj války, se wehrmachtu hromadně nasadit už nepodařilo.
Než se výroba trochu rozjela, přišel květen 1945. U našeho strýčka v té době pobývala Nataša z Ukrajiny, dívka, která uprchla z totálního nasazení. 9. května povídá: „Hospodáři, já bych se šla podívat do města“ – předtím se tam raději moc neukazovala. Stojí na náměstí, kolem projíždí automobily naložené ruskými vojáky, když jeden z nich najednou zavolal: „Natašo!“ Byl to její mladší bratr. Velitel vozu dal sourozencům na setkání 20 minut, pak museli jet dál.

Lidé jako Nataša nemohli mít o komunismu nejmenší iluze.
Ve dvacátých letech jí zemřel tatínek a ona zůstala na hospodářství sama s maminkou – sourozenci byli ještě malí. Měli mašinu na mlácení obilí, ještě na ruční pohon, ale práci jim velmi ulehčovala. Přišli za nimi, aby vstoupily do kolchozu. „Nechcete? Tak si vezmeme aspoň tu mašinu!“ rozhodli bolševici. Natašina maminka ji nechtěla dát: „My jsme si ji koupili. Taky si ji kupte.“ – „Cože? Nedáš? Pět let!“ Obě ženy musely skutečně na Sibiř, někam k řece Ob. Dělaly v továrně na zpracování ryb, jedly je syrové a možná díky tomu přežily. Když se po letech vrátily do rodné vesnice, našli zde sotva polovinu lidí – ostatní pomřeli hladem.

Díky Natašinu příběhu jste i vy věděli o bolševikovi svoje.
Měli jsme vlastní zkušenosti. Tatínek svážel v zimě s párem koní dřevo z lesa. Jednou zahlédl v lese nějakou postavu. Že by to byl partyzán? Otec nechal na místě svoji svačinu, a když tam druhý den nebyla, nechal tu jídlo znovu. Takhle partyzána několik měsíců živil. Po válce za námi ten partyzán – byl to Rus – přišel. Rozhlédl se kolem a místo poděkování pravil: „Tohle všechno je vaše? Až se dostaneme k moci, tak to už vaše nebude.“

Události února 1948 daly partyzánovi za pravdu.
Náš třídní profesor Suchánek velmi rychle otočil, původně byl národním socialistou, ale dal se ke komunistům. Dokonce vyhrožoval, že nás všechny politicky prověří a polovičku z nás nepustí k maturitě. To se naštěstí nestalo – 10. června jsme maturovali všichni. Třídního jsme pak nepozvali na maturitní večírek.

Vy už jste měl v té době namířeno na Břevnov.
Byli jsme početná rodina, takže jedním z důvodů, proč jsem se přihlásil do kláštera a na bohosloví, byl fakt, že má studia financoval klášter; rodiče to nijak nezatížilo. Definitivně jsem se rozhodl už během pololetních prázdnin v roce 1947 při studentských exerciciích na Svatém Kopečku. Do Břevnova jsem přišel 14. září 1949, umístili mě do zahradnického domku za Vojtěškou. V té době už začínaly politické procesy a bydlení mimo klášter mělo být mojí ochranou, kdyby komunisté klášter zabrali a řeholníky pozavírali.

Pro břevnovského opata Opaska si zanedlouho skutečně přišli. A vy jste byl u toho.
Pan opat ráno 19. 9. oddával na Bílé Hoře a když se autem vrátil na Břevnov, byli tu najednou dva pánové, že jsou z magistrátu a prý by s ním potřebovali mluvit. Když jim vrátný otevřel, nahrnulo se dovnitř 12 dalších chlapů a v pracovně pana opata zatkli. Několik členů komanda mluvilo česky s ruským přízvukem, vyrabovali opatskou knihovnu a po půl dvanácté odvezli Anastáze do Bartolomějské.

Opata Opaska jste poznal brzy po válce. Byl už tehdy takový „opat chuligán“?
Nedělal z ničeho velký problém, na věci se díval optimisticky, vždy doufal v to lepší. Přes to, co s ním komunisti ve vězení udělali, dokázal zůstat klidný a vyrovnaný. Strávil celkem sedmnáct měsíců v samovazbě. Po propuštění mi říkal: „To se za mě musel někdo modlit, že jsem to přežil.“

Možná jste to byl právě vy…
Pamatoval jsem na něj v modlitbách, ale nejvíc se za pana opata modlila jeho maminka – ta to nikdy nevzdala.

Vy jste brzy po Opaskově zatčení odešel z Břevnova do Emauz.
V Emauzích byla komunita dvaceti lidí, pěstoval se tam chorál, na varhany přicházel hrát virtuos Antonín Wiedermann. Vždycky si sundal polobotky, položil je vedle pedálů a hrál jen v ponožkách.

Emauzský kostel byl tehdy ještě rozbombardovaný.
Scházeli jsme se v kapli, pod ní byla jídelna; části kláštera postavené za první republiky zůstaly naštěstí nedotčeny. V předvečer sv. Martina jsem byl oblékaný a začal jsem noviciát.
Zanedlouho nás ale komunisti odlifrovali do centralizačního kláštera v Hejnicích na Liberecku, kde jsem zůstal do září 1950. Tehdy jsem narukoval na Libavou k pétépákům. Brzy jsem šel do Plzně dělat nádeníka při přestavbě budovy chirurgie vojenské nemocnice. Později mě převeleli na přerovské letiště.

U pomocných technických praporů jste ani nemohl vědět, jak dlouho u nich budete sloužit.
Byl jsem na vojně třetím rokem, když se po Vánocích 1952 rozhodlo, že část z nás půjde do dolů. Já byl mezi nimi. V naší skupině, která nastoupila na důl Gottwald v Horní Suché, bylo i 12 kněží. Havířům bylo divné, proč musí jít kněží dělat pod zem, a jeden z nich se na to na schůzi zeptal nějakého agitátora. „Přece za trest,“ dozvěděl se. „Tak naše práce je trestem?!“ začali se havíři bouřit a kněží museli zpátky na stavby.
V třiapadesátém umřel Stalin. Politruk nám sdělil, že na počest úmrtí soudruha Stalina odpracujeme sedm nedělních směn navíc. Vyprskli jsme smíchy a on se rychle opravil: „Pochopitelně k uctění jeho památky.“ Na vojně jsem nakonec strávil 40 měsíců.

Kláštery byly mezitím zrušené, spousta řeholníků seděla v kriminálech…
Jel jsem k rodičům a začal si hledat práci. Nastaly nečekané komplikace. Když jsem si v únoru 1950 měnil občanku, musel jsem vyplnit kolonku povolání. Co tam napsat? Student nejsem, když napíšu novic, nebudou úředníci vědět, co to je, tak jsem napsal řeholník. Když to uviděl kádrovák v továrně, řekl mi: „Takové tady nepotřebujeme.“
Ten řeholník mě „strašil“ až do třiaosmdesátého roku. Už jsem byl knězem a nastupoval jsem jako administrátor ve Svratce. Musel jsem se nahlásit církevnímu tajemníkovi ve Žďáře nad Sázavou. Řekl mi, že kdyby krajský tajemník věděl, že jsem řeholník, nikdy by mě ve farnosti neustanovil.

Když jste dělal v padesátých a šedesátých letech ve fabrice, stále jste doufal, že se ke kněžství dostanete?
Nebyla to nějaká moje utkvělá myšlenka, ale nikdy mě docela neopustila. Pořád jsem se točil kolem oltáře, zpíval jsem ve sboru a ženit jsem se nikdy nechtěl.

Do semináře jste byl přijat až za Pražského jara.
Vysvěcený jsem byl v roce 1973. Pro hradeckou diecézi nás bylo tehdy vysvěcených sedm; šest dostalo státní souhlas, jen já nic. Zas v tom byl ten řeholník… V hradecké katedrále tehdy neměli kostelníka, tak jsem to vzal.

Kaplana jste začal dělat, až když vám bylo 46 let.
Nastoupil jsem do Litomyšle a po sedmi letech jsem přešel do Svratky na Vysočinu. Pořád jsem ale cítil, že patřím do kláštera. Ta možnost se otevřela až po roce 1989. Do Břevnova jsem se vrátil 11. září 1990 a začal jsem dělat kaplana pro oblast Stodůlek – jezdil jsem tam trabantem, kterým jsem předtím jezdil po svých štacích na Vysočině.

Nyní se hodně věnujete nemocným, chodíte zaopatřovat.
U těch, kteří už nemůžou přijít do kostela, si podle možností domluvím návštěvu. Tahle služba mě naplňuje. Před mnohými nemocnými musím smeknout, s jakou silou a důstojností své trápení nesou. Mnoho zájemců se k nám na Břevnov dnes nehlásí, máme ale velké štěstí v osobě pana převora Siostrzonka.
Budoucnost kláštera je běh na dlouhou trať. Vzpomínám, jak šel v dole nějaký papaláš na inspekci a starý havíř ho pozdravil „Zdař Bůh“. Komunista se zarazil a začal horníkovi vysvětlovat, že je to anachronismus, že dnes se zdraví „Čest práci“. „Ty chytrej,“ odpověděl mu havíř, „až se pod zemí něco semele, kdo nám pomůže? To tvoje čest práci?“ Tak i já věřím, že nás Pán Bůh ochrání.



Jan Křtitel Kohl se narodil
21. února 1928 v Suchém Dole u Police nad Metují. V roce 1949 začal na Břevnově svůj noviciát, vzápětí byl ale internován a tři a půl roku strávil na vojně u pomocných technických praporů. Dokud nemohl v roce 1968 nastoupit do semináře, pracoval v dělnických profesích. Když konečně dostal státní souhlas, nastoupil u hradecké katedrály, pak ve farnosti Litomyšl a následně ve Svratce. V roce 1990 se konečně mohl vrátit na Břevnov.


Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 33 15. – 21. srpna 2017

Olomouc žije setkáním mládeže

Nejvýznamnější událost mladých křesťanů v tomto roce – Celostátní setkání mládeže – vrcholí tento týden v Olomouci.

celý článek


Rodiny prošly metropolí

Oslavit rodinu se do centra Prahy vydaly stovky účastníků Pochodu pro rodinu.

celý článek


Přestat pít? Když to nejde

Není snad falešnějšího obrazu alkoholika: často opilý, špinavý a páchnoucí muž, povalující se v hospodě a pak ve škarpě. Jistě je nemálo takových. Skutečnost, jak…

celý článek


Vrátit se k modlitbě s papežem

Na duchovní straně 10 každý měsíc zveřejňujeme papežské modlitební úmysly. Jak vznikají a k čemu slouží? Ptali jsme se P. FrédéricA FornosE SJ, ředitele Světové…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay