Aby společnost porozuměla sama sobě

Vydání: 2010/44 Mládí a smrt, 26.10.2010, Autor: Milan Badal

Při setkání s ním zaujmou dvě věci: jeho široké znalosti ze všech oblastí společenských věd a precizně strukturované odpovědi. Zároveň ale dokáže s časem nakládat tak hospodárně, že během 60 minut povídání jsme stihli s politologem, historikem a rektorem Masarykovy univerzity v Brně prof. PETREM FIALOU důkladně probrat nejen náboženství, skrytou církev, univerzitu, společenské vědy, politologii, ale i Evropu, její hodnoty a tradice.

V jakém rodinném prostředí jste vyrůstal? Bylo katolické?

Vyrůstal jsem v rodině, která měla jak katolické, tak židovské kořeny, ale především v sobě nesla duch a demokracie první republiky a kulturní souvislosti této tradice. Řekl bych tedy, že jsem vyrůstal v typické středostavovské měšťanské rodině, která se snažila zachovat určité tradice tohoto stavu i v období komunistického režimu. Ale katolická nebyla.

Kdo vás tedy na cestě k víře ovlivnil?

Celá řada osobností. Moje cesta ke křesťanství a nakonec i ke katolicismu byla hodně provázena literaturou. Víře jsem se blížil spíše přes filozofii, přes racionální úvahu než citovou cestou. Bylo to uvažování o příčinách věcí, o hodnotách, o světě. Jmenovat můžu Milana Badala a Stanislava Krátkého.

O církvi, která vás takhle ovlivnila, jste napsal i knihu.

To byl výsledek skoro desetileté práce, která vznikla z pocitu, že skrytá církevní struktura kolem biskupa Davídka, nazývaná společenství Koinotés, je zneuznána a nepochopena a že výsledky její práce jsou ohroženy. Proto jsem se snažil spolu s Jiřím Hanušem popsat její činnost v řadě publicisticko-historických textů a posléze i vytvořit kvalitní historické zpracování dějin skryté církve. Tento záměr se, myslím, podařil. Ale pocit, že práce byla nakonec stejně zbytečná, zůstává. Začleňování skryté církve probíhalo nešťastně. Řada věcí a výsledků, ať už v pastorační nebo vzdělávací činnosti, které se použít daly a měly, zůstala nevyužita. Přesto mě tato práce velmi obohatila, poznal jsem řadu zajímavých lidí a jejich osudů.

V současné době působíte jako rektor na Masarykově univerzitě. Snažíte se nějak zapojit náboženství do výuky?

Ač jsme jinak tradiční středoevropská univerzita, už v roce 1919 jsme byli úmyslně založeni bez teologické fakulty a naopak jsme byli zřízeni s přírodovědeckou fakultou, což tehdy nebylo obvyklé. Tenhle moderní koncept, který neobsahoval teologii, jsme vždycky neviděli jen jako výhodu… Ale pro založení teologické fakulty nejsou v Brně vhodné podmínky dodnes. Navíc existující teologické fakulty jsou dostatečné. V současnosti se tedy soustředíme na podporu oborů zabývajících se náboženstvím na jiných fakultách. Kupříkladu na pedagogické fakultě je možné studovat pastoračně-teologický obor křesťanská výchova, na filozofické fakultě se přednáší religionistika, tedy věda o náboženství.

Jak je na tom vaše univerzita v číslech?

Univerzita má devět fakult, což ale není úplně to nejdůležitější číslo. Podstatnější je, že nabízíme zhruba tisíc oborů, které studuje více než 43 tisíc studentů v řádném studiu a každoročně univerzitou projde dalších 20 tisíc studentů v rámci celoživotního vzdělávání, máme pět tisíc zaměstnanců a rozpočet kolem šesti miliard. Možná k tomu všemu bych dodal ještě jedno číslo. Už šest let jsme nejžádanější českou školou. Letos jsme měli více než 60 tisíc uchazečů.

V této souvislosti se často poukazuje na „obsazování“ českých univerzit Slováky.

Dobrá univerzita si potřebuje vybírat. V současnosti máme kolem 12 procent zahraničních studentů, z nichž slovenští studenti tvoří podstatnou část. Jedná se ovšem o velmi kvalitní studenty, což víme nejenom z přijímacího řízení, ale také podle dosažených studijních výsledků. Takže jsme jen rádi, že ti nejlepší studenti ze Slovenska chtějí jít k nám.

Když jste zakládal katedru politologie, zasadil jste se celkově také o obnovu výuky společenských věd u nás. Odkud jste čerpal zkušenosti?

Na vysoké škole jsem začal působit na základě výzvy vedení filozofické fakulty v roce 1990, a to s cílem, abych tady pomohl založit obor politologie. Měl jsem v té době za sebou šest let neoficiálního studia politické vědy a filozofie v tzv. podzemní univerzitě, kterou tady organizovali britští profesoři. Díky tomu jsem měl trochu představu, jak by mělo vypadat vysokoškolské vzdělání a společenské vědy.

Ve své vědecké kariéře v oblasti politologie jste prodělal několik myšlenkových obratů.

No, spíše změn v používaných metodách či vědeckých přístupech. Zpočátku, na konci 80. let, jsem znal především normativní politologii, tedy takovou, která vychází z určité hodnotové představy o správném uspořádání společnosti. Později jsem přešel k politologii empiricko-analytické, kterou jsem se snažil u nás rozvíjet. Nicméně v poslední době jsem se vrátil k normativním stránkám politologie, nyní ovšem už spíše skrze empirické poznání. Stále víc se mi dnes zdá, že pokud nejsme schopni v politické vědě říkat, zdůrazňovat, ukazovat, co je správná politika, má naše disciplína společnosti stále méně co říct.

Ale vašich vyjádření k současné politické situaci se moc nalézt nedá…

Hodně jsem se vyjadřoval k aktuální politické situaci v první polovině 90. let, což jsem považoval za důležité. Z počátku mi to pomohlo i z hlediska oboru, který nebyl ani v akademickém prostředí moc známý. Později jsem ale zjistil, že mi tato forma nevyhovuje, protože jsem byl příliš často nucen k jednoznačným povrchním soudům. V současné době, pokud komentuji politiku, tak jen v médiích, která si sám vybírám a která mají poměrně úzký okruh přemýšlivých čtenářů.

Jsou společenské vědy jenom nedoceněny, nebo jsou v porovnání s přírodními vědami méně „hodnotné“?

Nechci srovnávat hodnotu a význam humanitních a přírodních věd. Jsou to velmi rozdílné způsoby poznávání světa a shrnout všechno pod označení věda je trošku zavádějící. Je nepochybné, že společenské vědy jsou pro společnost minimálně stejně důležité jako třeba technické disciplíny. Nabízejí přinejmenším klíč k tomu, aby společnost porozuměla sama sobě, své kultuře, svým kořenů, svým jazykům. Jejich podceňování, kterého jsme občas svědky, se společnosti nemůže vyplatit.



Dobrá, ale co produkují? Mohou nám pomoci v konkurenci s ostatními státy?

Tento argument slýchám často. Pokud však dnes chcete prodat nějaký výrobek, nestačí ho jen vyprojektovat a vyrobit. Musíte ho také „obalit“ jakousi sociálně-kulturní sítí, řečeno trochu s nadsázkou. Musíte ho ošetřit právně, ekonomicky, kulturně, ekologicky – jinak ho často ani neprodáte. A to jenom ukazuje na to, jak jsou v praxi potřeba i ty zdánlivě nepraktické obory. Byl bych tady hodně opatrný k často zmiňovaným názorům, že potřebujeme jen ty či ony absolventy. Důležité je i to, co lidé chtějí studovat. Oni dobře vědí, proč. Není náhoda, že absolventi humanitních oborů dosud neměli velký problém najít práci. Ostatně i v období ekonomické krize bude širší vzdělání a určitá flexibilita na pracovním trhu nepochybně výhodou.

Setkal jste se s otázkou, jaká by měla být role náboženství v naší společnosti?

Tradiční působení náboženství v evropských společnostech se nepochybně významně mění. A role křesťanství se ztrácí – nejenom u nás, ale v celé Evropě. Vidíme to na transformaci kdysi křesťanských politických stran, na proměně postavení církve jakožto společenské či mravní autority, vidíme to na malé připravenosti občanů rozhodovat se podle své náboženské příslušnosti.

Jenomže jak jsme mohli vidět například v diskusi nad návrhem tzv. Euroústavy, současná Evropa se chová skoro až panicky, když by se někde měla objevit jen zmínka o tom, že je to právě křesťanství, které ji udělalo takovou, jaká je.

Když uvažujeme o tom, že by se Evropa měla přihlásit ke svým křesťanským kořenům, není tak důležité, zda se osobně hlásím, či nehlásím k náboženství. Myslím, že žádná společnost si nemůže dovolit odřezávat se od tradic, které utvářely její identitu. Evropské společnosti jednoznačně vyrůstaly z anticko-židovsko-křesťanské tradice a křesťanstvím byly dominantním způsobem formovány – jestliže se Evropa není schopna k tomu přihlásit, i když třeba jen deklaratorně, a není schopna uvažovat o hodnotách, které ji utvářely, páchá něco jako sebevraždu. Tedy já všechny takové ty politicko-korektní obavy z přihlašování se ke křesťanské tradici pokládám za nešťastné, právě proto, že svým způsobem ohrožují budoucnost tohoto společenství, a tudíž nás všech.

Jedná se o celosvětový trend? Nebo je to jen „evropská úchylka“?

Evropa je v jistém smyslu výjimka. Ve světě hraje náboženství mnohem větší roli, například americká společnost je významně náboženská. Pro řadu neevropských společností je náboženství stále jeden z klíčových společenských fenoménů. A navíc se nám teď prostřednictvím islámu silná identifikace s náboženstvím vrací zpět do Evropy. Máme tu už minimálně 25 milionů lidí, většinou občanů EU, kteří se velmi aktivně hlásí k islámu. Náboženská problematika se jakoby vrací do Evropy zpět.

Co vám působí v životě radost?

Už vlastně skoro čtvrt století se podílím na vydání různých časopisů. Nejprve to byla samizdatová Revue 88, potom dvě desetiletí Proglas a Revue Politika, což byly konzervativní, politicko-kulturní časopisy, na které přímo navazuje revue Kontexty, kterou s přáteli připravuji dnes. Vytváříme tak kolem sebe určitou názorovou platformu, skupinu lidí myslících určitým způsobem…

Máte nějaké životní heslo či citát, jímž se řídíte?

Já vůbec nejsem schopen uvažovat v heslech. Struktura mého myšlení je nastavena jinak (smích). Ale jedno heslo bych třeba nabídl: „Nic nečekej, nebudeš zklamán.“

Vás ale život nezklamal.

Určitě ne, jsem šťastný a hodně si uvědomuji, co všechno mám, a jsem za to vděčný.

Sdílet článek na: 

Sekce: Rozhovory, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 47 21. – 27. listopadu 2017

Přijeďte k nám, zvou Češi papeže

Zástupci církve v čele s kardinálem Dominikem Dukou, politici a studenti se vydali minulý týden do Říma, aby tlumočili papeži Františkovi přání pořádat v Česku Světový…

celý článek


Poděkování za svobodu

Konec komunistické diktatury v Československu připomněla v pátek 17. listopadu řada pietních akcí. V Národním divadle vyznamenali čtyři bojovníky za svobodu, mezi nimi i kněze.

celý článek


O vzniku svátku Krista Krále

Na poslední neděli církevního roku připadá „slavnost našeho Pána Ježíše Krista, Krále veškerenstva“, jak zní podle Římského misálu plný titul tohoto s

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay