Vydání: 2008/38 Naše víra v začarovaném kruhu, 16.9.2008, Autor: Jaroslav Šebek

Příloha: Perspektivy

Mezi nejzásadnější proměny moderní české historie, spojené navíc s magickou osmičkou v letopočtu, patří určitě události kolem Mnichovské dohody na podzim 1938. Jejím důsledkem byla ztráta pohraničních oblastí, jež byly většinou přičleněny ke třetí říši. Málokterý dějinný zlom u nás dokáže ještě po letech spolehlivě vyvolat tolik protichůdných debat jako právě konec prvorepublikové demokratické státnosti. Je to jistě dáno hlubokým traumatem, které kapitulace vyvolala. Česká společnost se s ním musela vyrovnat ze dne na den, navíc ve chvíli vzedmutí nebývalé vlny vlastenectví a připravenosti bránit svou zemi před možnou vojenskou agresí. Náhlý kolaps tohoto odhodlání se pak podepsal na nebývalém morálním úpadku za druhé republiky, kdy do popředí vystoupily spodní proudy české národní povahy.

Ideová klišé, nebo skutečnost?
Kolem tragického vyústění dvacetiletí československé samostatnosti se pak pochopitelně vytvořilo mnoho výkladů, snažících se najít a pojmenovat viníka této katastrofy. Nejčastěji se ve spojení s reflexemi mnichovského příběhu objevuje motiv zrady ze strany západních spojenců, Velké Británie a Francie (podle některých historiků je však toto hodnocení viděno jen českýma očima a nebere v úvahu například zájmy britské politiky třicátých let minulého století, která s Československem už moc nepočítala). Další sférou, s níž jsou spojeny deziluze, byla nepochybně armáda (obraz kapitulace se navíc za třicet let, v srpnu 1968, znovu vrátil). Už ze školních lavic víme, že kolem republiky jsme měli pevnostní pásmo a v nich skvěle vycvičené a morálně odhodlané vojáky, kteří však museli se zaťatými zuby odejít bez jediného výstřelu. Přitom armáda měla v té době značný veřejný kredit, podporovaný od poloviny třicátých let také dobovou propagandou. Při debatách se však moc nezamýšlíme nad tím, že v řadách československého vojska sloužili i příslušníci národnostních menšin, kteří horlivostí k obraně země nepřekypovali (je například otázkou, jak by se zachovali němečtí odvedenci, pokud rovnou před mobilizačním rozkazem nedezertovali za hranice). Mnichov zároveň bývá v české paměti často redukován pouze na osudové dva týdny, do nichž se vtěsnala nejdůležitější dějství, počínaje stupňováním protistátních útoků henleinovců přes diplomatická jednání, všeobecnou mobilizaci až po schůzku čtyř evropských mocností v Mnichově, které rozhodlo o vyklizení našich pohraničních území, o něž se pak podělilo Německo, Polsko a Maďarsko.
Při hodnocení tehdejší situace se až do současnosti projevuje inklinace k extrémnímu vidění skutečnosti, společnost jako by nechtěla uvažovat o širších souvislostech mnichovského dramatu. Z toho pak plyne, že politické elity té doby jsou buď naprosto nekriticky adorovány, anebo stejným způsobem zatracovány. Stejně tak je naše armáda naprosto dokonalá, anebo totálně neschopná a nepřipravená. Pod kůží nám určitě zůstala, aniž si to připouštíme, i umělecká ztvárnění těchto okamžiků, nejvíce ve filmu Otakara Vávry Dny zrady, odpovídající bezezbytku tehdejším propagandistickým klišé, ale deklarující se jako historický hraný dokument, plně odpovídající faktografii. Ta byla ovšem podřízená tehdejším interpretacím o selhání buržoazie a sovětské ochotě pomoci (co však Sověti ve skutečnosti plánovali, zůstává dodnes nejasné).

Cesta k Mnichovu
Mnichovskou dohodou se zauzlily zejména národnostní problémy, s nimiž se Československo muselo potýkat od svého vzniku. Není od věci připomenout alespoň zásadní milníky vývoje česko-německého vztahu. Po vzniku československého státu narazilo na odpor již začlenění tří a půl milionu Němců. Politickým důsledkem bylo ostentativní nepřátelství k československému státu. Po stabilizaci politických i hospodářských poměrů se však začal uklidňovat i česko-německý vztah. Část německých stran byla ochotná spolupracovat s československými úřady na zlepšení situace a stala se postupně součástí vládních koalic. Neuralgickými body však stále zůstávaly problémy státních úředníků, kdy Němci mnohdy oprávněně poukazovali na ztíženou možnost jejich přístupu do veřejné služby, a otázka jazykového zákonodárství. Velmi tvrdě dopadla na pohraniční území hospodářská krize, která rozvrátila tamní exportní průmysl. Hlavní zlom však přinesl určitě nástup Hitlera k moci v Německu v roce 1933. Pod vedením Konrada Henleina se mezi našimi Němci rychle zformovalo hnutí, jehož cílem bylo jejich sjednocení bez ohledu na sociální, náboženské nebo politické rozdíly. Příznivce našlo nejprve mezi středními vrstvami, postupně však získávalo podporu ve všech sociálních vrstvách. Podepsala se na tom ve velké míře nacionalistická propaganda z Německa, velebící hospodářské úspěchy nacistického režimu a současně tvrdě útočící na československou vládu. Demokratické síly sice argumentovaly hnědým terorem, ale postupem doby to byl hlas volajícího na poušti. Vláda se snažila zvláště po vítězství Henleinovy Sudetoněmecké strany ve volbách v roce 1935 situaci v pohraničí řešit, ale na zformování nového konceptu národnostní politiky již bylo pozdě.
Přes rostoucí napětí však republice zůstala věrná část německého obyvatelstva, zejména sociální demokraté, ale i mnozí křesťané. Sebevědomí však Henleinově straně stouplo po anšlusu Rakouska v březnu 1938, který demonstroval Hitlerovu mocenskou sílu. Zastrašování pak přesvědčilo i velkou část váhajících, aby se připojili k velkému národnímu společenství všech Němců a přihlásili se k nacistickému světovému názoru. Na shromážděních v pohraničních městech němečtí antifašisté marně apelovali na to, že národní svoboda bez politických svobod bude bezcenná. Sudetoněmecké straně se podařilo prosadit své představy řešení německé otázky v Československu, spočívající ve splynutí se sousedním Německem.
Cesta k nové diktatuře?
Zjednodušeně není možné vyložit ani druhorepublikový autoritativní obrat. Hluboké rozčarování a zklamání z průběhu mnichovské krize vyvolalo ve společnosti myšlenkový zmatek a nejistotu. Nelze však nevidět, že se k psychologickým i politickým transformacím připravovala cesta už mnohem dříve. První signály se objevily minimálně v první polovině třicátých let. V Československu totiž jen pozvolna odeznívala velká ekonomická krize, která způsobila hospodářský rozvrat a s tím spojenou politickou radikalizaci širokých vrstev obyvatelstva. Mnohé osobnosti té doby diskutovaly o kvalitě demokracie, přičemž se hledaly slabiny stávajícího systému. Hlavní nedostatek byl spatřován ve fungování politických stran, které byly označovány za parazitující a zkorumpované instituce neschopné vidět zájmy celku, ale jen ty své vlastní. Stále více příznivců nacházela podoba takzvané autoritativní demokracie, založené na vládě pevné ruky a národní jednotě. Ve volání po změně politického systému již můžeme zahlédnout symptomy společenských nálad, které pak po válce ulehčily nástup komunistické moci.

Vlivy duchovních přeměn
Není bez zajímavosti připomenout, že se tehdy měnila také duchovní atmosféra v československém státě. Pozoruhodné proměny se odehrávaly zejména v katolické církvi. Nepřízeň veřejného mínění po první světové válce, která se projevila silnou protikatolickou vlnou, akcelerovala snahy o vnitřní obnovu církve; ta se měla postupně přenést i na širokou veřejnost. Zásadní podíl na náboženském probuzení měli tehdy mezi českými i sudetoněmeckými katolíky mladí intelektuálové. Meziválečná generace byla totiž tvrdě konfrontována s rozpadem tradičních hodnotových vzorců a rodinného života a dostávala se tak do striktní opozice vůči generaci svých otců. Hledala přitom východiska v duchovní obnově, požadující autentičtější následování evangelijního poselství. Někteří usilovali i o nápravu nedostatků v politické rovině. Mladí se však, obrazně řečeno, stali po první světové válce poutníky mezi dvěma světy – tradičním a moderním – a obtížně v něm hledali svou identitu. Proto měli sklon k podpoře radikálních stanovisek a inklinovali k autoritativním způsobům vlády a nezřídka i k adoraci nacionálních principů (zejména mezi sudetoněmeckými akademiky). Z této generace vzešli i zastánci nového politického uspořádání, etablujícího se po mnichovské katastrofě.

Mnichovský komplex stále živý?
Živost diskusí kolem mnichovské porážky je dána i tím, že tato událost je vnímána jako součást řetězce našich „slavných proher“, které už začínají v době středověku. Tomuto nazírání je společné, že nezdar české věci byl způsoben faktorem zrady buď zvenku (našimi spojenci), nebo zevnitř (nesvorností vlastních řad). Nepřímo je tak implikováno, že české úsilí o lepší svět podléhalo zmaru v neúprosném soukolí dějin, jak to nejnověji připomínají Ivan Šedivý a Marie Koldinská v knize Válka a armáda v českých dějinách. Mnichovská zkušenost se občas objeví i v mezinárodně-politickém kontextu: zcela nedávno bylo možné zaznamenat snahu o hledání analogie mezi obsazením našeho pohraničí s ruskými akcemi v Gruzii. Vždy je však ošidné hledat historické paralely se soudobými událostmi, neboť každá z nich se odehrála ve specifických podmínkách, a ty jsou nepřenositelné. Je mi však blízký názor Petra Pitharta, že připomínání výročí nabízí šanci nejen reflektovat minulost, ale také porozumět době, v níž žijeme. Například výročí Mnichova podle mého názoru nabízí příležitost k aktuální diskusi o otázkách mezinárodní bezpečnosti či o východiscích naší zahraniční politiky. Taková debata by však neměla být ani černobílá, ani příliš zjednodušující, jak tomu v naší kotlině v poslední době často bývá.
Zkušenost pomnichovského vývoje současně ukazuje, jak ošidné je přehlížet problémy (nedostatky politické kultury, ignorance etického rozměru veřejného a ekonomického života), které by se mohly dříve či později spolupodílet na spuštění krizových situací ve společnosti. Neměli bychom si také myslet, že v globalizujícím se světě budeme vždy ve stínu a z případné světové nebo domácí šlamastiky nějak „vybruslíme“. A pokud to náhodou nevyjde, že to vyřeší nějaký nový mýtus o tom, jak nás všichni nechali „ve štychu“.