Vydání: 2009/50 Bohumil Vít Tajovský, 8.12.2009, Autor: Michaela Straková

Rorate coeli desuper neboli Rosu dejte nebesa shůry. Tato slova rozeznívají v adventu chrámy po celé naší zemi. Tisíce věřících míří brzy ráno ještě za tmy do kostela na rorátní mši svatou. V mnoha farnostech začíná bohoslužba potmě, světlo do ztemnělého kostela přinášejí děti v průvodu s rozsvícenými lampičkami.

„V našem kostele je letos na ranních rorátech více dětí než dospělých. Začátek obřadu probíhá potmě, jen při svíčkách,“ popisuje s nadšením Michal Perutka z farnosti Nanebevzetí Panny Marie ve Valašském Meziříčí, kde se ranních dětských rorátů účastní dvakrát týdně kolem stovky dětí. V úvodu mše projdou celým chrámem se zapálenými svíčkami, které pak položí na oltář. „Je to určitě možnost, jak děti přitáhnout do kostela. Ten náš bývá letos plný,“ pokračuje zmíněný farník s tím, že na- opak děti přivádějí do kostela své rodiče. Ve farnosti sv. Martina v Bánově na Uherskohradišťsku se konají roráty v netradičním čase: „Ráno to bylo hodně problematické, a tak máme roráty večer. Díky tomu přicházejí ve všední den do kostela děti i s rodiči, kteří už mají po práci,“ vysvětluje místní farář P. Petr Bulvas. Také zde začínají roráty příchodem dětí s lampičkami. Místní kostel zůstává ztemnělý až do skončení úvodní modlitby. Před oltářem stojí papírový betlémský dům se čtyřmi dveřmi, které se s blížícím narozením Ježíše postupně otvírají. Před domem má každé dítě postavenu svou vlastní čtyřhrannou svíčku a každý týden plní nějaký úkol. Svíčky si pak děti zapálí při bohoslužbě na Štědrý den, a odnesou si tak domů ke štědrovečernímu stolu „betlémské světlo“. I dříve chodili lidé na roráty se svíčkami. V dobách, kdy ještě nebyla elektřina, si totiž museli svítit na cestu. „Vycházeli jsme z domu o půl páté ráno, do kostela jsme to měli zhruba devět kilometrů, dobrá hodina a půl cesty,“ vzpomíná osmasedmdesátiletá Veronika Ryšická pocházející z Velkých Karlovic na časy, kdy za naprosté tmy chodila pěšky na rorátní mše do místního dřevěného kostelíka Panny Marie Sněžné. „Brodili jsme se v hromadách sněhu, byli jsme vymrzlí, ale přesto jsme do kostela chodívali strašně rádi,“ vzpomíná dále a dodává, že se po dlouhém mrazivém ránu zahřáli až v měšťanské škole, kde je paní učitelky nechaly rozmrznout u kamen.