Rosu dejte, nebesa, shůry

Vydání: 2015/48 V Americe se debatovalo o teologii Tomáše Halíka, 24.11.2015

Příloha: Perspektivy 48

sv. Terezie Benedikta od Kříže
 
Jakmile nadejdou krátké dny a padají první vločky sněhu, do mysli se jakoby po špičkách vkrádají myšlenky na Vánoce. Už z toho slova samého vychází kouzlo, jemuž odolá jen málokteré srdce.
 
Zvěstování podle Gerarda Davida.Repro KT
 
Dokonce lidé jiné víry nebo nevěřící, kterým příběh o betlémském děťátku nic neříká, se chystají na svátky a přemýšlejí, jak by ve své blízkosti zažehli paprsek radosti. Jako horký proud lásky a radosti zalévá už týdny a měsíce dopředu celou zem. Pro křesťana, a zvláště katolického, je to ještě něco trochu jiného. Hvězda ho vede k jesličkám s děťátkem, které přináší na zemi pokoj. V mnoha milých obrazech nám tuto scénu staví před oči křesťanské umění; mluví se o ní ve starých písních, jejichž texty opěvují kouzlo dětství.
 
V srdci těch, kdo žijí s církví, se spolu se zvony na roráty probouzí posvátná touha; a komu zůstává nevyčerpatelná krása posvátné liturgie uzavřena, tomu den ze dne buší na dveře velký prorok Vtělení se svými výroky a proroctvími: Rosu dejte, nebesa, shůry / a oblakové, dštěte Spravedlivého. / Pán je blízko / pojďte, pokloňme se Pánu. / Přijď, Pane, a neprodlévej. / Zajásej, Jeruzaléme, velikým zpěvem, neboť Spasitel přišel k tobě. Od 17. do 24. prosince se zpívají velké adventní tzv. Ó-antifony latinské liturgie ke chvalozpěvu Magnificat, které jsou vždy naléhavější a vroucnější: Přijď a vysvoboď nás. A stále nadějněji zní také antifona: Hle, vše je dokonáno o poslední adventní neděli; a nakonec: Dnes vězte, že přijde Pán, a zítra spatříte jeho slávu. Ano, a jakmile se večer rozžehnou vánoční stromy a rozdají dárky, vyjde na povrch nesplněná touha po jiné záři. A tehdy se rozezní zvony půlnoční mše a – když ještě všude spočívala tichá noc – znovu se na našich nasvícených a nastrojených oltářích rozzáří zázrak Svaté noci: A slovo se stalo tělem. Nadešel okamžik blažené plnosti: Dnes z nebes skanula medu podobná sladkost pro celý svět.
 
Průvod Božího Syna
 
Takové vánoční štěstí už jistě prožil každý z nás. Dosud se však nebe nespojilo se zemí. Betlémská hvězda je hvězdou v temné noci a to platí i dnes. Už druhý den odkládá církev bílá vánoční roucha a odívá se do barvy krve a čtvrtého dne do smuteční fialové (dnes je liturgická barva pro oba dny červená – pozn. překl.): Štěpán, prvomučedník, který jako první následoval Pána i ve smrti, a nevinné děti, kojenci z Betléma a Judy, kteří byli povražděni rukou zlovolných katů, ti stojí jako zástup kolem jesliček. O čem to vypovídá? Kam se poděl jásot nebeských zástupů, kde je tichá velebnost Svaté noci? Kde je pokoj na zemi? Pokoj lidem dobré vůle! Všichni však nejsou dobré vůle. Proto musel přece sestoupit Syn věčného Otce z nebeské slávy, protože tajemství zla zahalilo zemi do tmy.
 
Tma zahalila zemi a on přišel jako Světlo, které ozářilo temnotu, ale temnota ho nepřijala. Těm, kdo ho přijali, přinesl světlo a pokoj: pokoj s nebeským Otcem, pokoj se všemi, kteří jsou jako oni dětmi světla a nebeského Otce, a hluboký niterný pokoj v srdci, ale nikoli pokoj s dětmi temnoty. Těm Kníže pokoje nepřináší pokoj, nýbrž meč. Jim se stává kamenem úhelným, na který narazí a o nějž si rozbijí hlavu.
 
Před ním se dělí duchové
 
To je těžká a vážná pravda, kterou nesmíme zahalit poetickým kouzlem dítěte v jesličkách. Tajemství vtělení a tajemství zla patří těsně k sobě. Proti světlu, které sestoupilo z nebe, vyráží noc hříchu ještě černěji a zlověstněji. Dítě vystrkuje z jeslí ručičky a jeho smích se zdá říkat, co později vysloví ústa dospělého: Pojďte ke mně všichni, kdo jste obtíženi. A právě ti následují jeho hlas: chudí pastýři, jimž na betlémských cestách ohlásila radostnou zvěst nebeská zář a hlasy andělů a kteří odpověděli svým věrným: „Pojďme do Betléma“ – a vydali se na cestu; králové, kteří z dalekých zemí vycházejícího slunce v rovněž prosté víře následovali světlo zázračné hvězdy – vstříc jim z dětských ruček vycházela rosa milosti a „zaradovali se velikou radostí“. Ty ruce dávají a zároveň požadují: Vy moudří, odložte svou moudrost a buďte prostí jako děti; vy králové, odložte koruny a poklady a poklekněte pokorně před králem králů; neváhejte a vezměte na sebe jho druhých, kterým je třeba sloužit. A vy děti, které se ještě nemůžete dobrovolně vydat Pánu, vám vezmou kati váš křehký život, ještě než se rozvinul: Nemohl být lépe zužitkován než jako oběť Pánu života.
 
„Následuj mě,“ říkají dětské ruce a totéž vysloví později ústa muže. To bylo řečeno učedníkovi, kterého Pán miloval a který také patří k zástupu u jeslí. A svatý Jan, učedník s čistým srdcem dítěte, následoval, aniž se ptal: kam? a k čemu? Opustil otcovu loď a šel za Pánem na všech jeho cestách až ke Golgotě. „Následuj mě“ – slyšel učedník Štěpán. Následoval Pána v boji proti mocnostem temnot, proti slepotě tvrdošíjné nevíry, vydal svědectví Pánu slovem a krví, následoval ho i v jeho duchu, v duchu lásky, který přemáhá hřích, ale miluje hříšníka a ještě v hodině smrti se modlí před Bohem za vrahy.
 
Tajemné Tělo Kristovo
 
Před jesličkami klečí postavy plné světla: něžné, nevinné děti, věrní pastýři, pokorní králové, Štěpán, horlivý učedník, a milovaný apoštol Jan: ti všichni následovali volání Páně. Proti nim stojí noc nezměrné zatvrzelosti a slepoty: znalci Písma, kteří znají čas a místo, kdy a kde se narodí Spasitel, kteří z toho však nedokážou odvodit: „Pojďme do Betléma“; král Herodes, který chce Pána života připravit o život. Před dítětem v jesličkách se láme chléb – dělí se duchové. Je to král králů a pán nad životem a smrtí. Říká: „následuj mě“ – a kdo nejde s ním, jde proti němu. Říká to také nám a staví nás před rozhodnutí mezi světlem a tmou.
 
Kam na této pozemské pouti dospějeme, nevíme a neměli bychom se na to ptát předčasně. Víme jen, že těm, kdo milují Pána, vše napomáhá k dobrému. A dále, že cesty, po nichž nás vede Spasitel, směřují dál než k horizontu pozemského života.
 
V Palestrinově antifoně k adventním nešporám se praví: Šťastná to záměna! Stvořitel lidského rodu přijal tělo a duši a daroval nám své božství. Kvůli této zázračné záměně přišel na svět Vykupitel. Bůh se stal dítětem, aby se lidé mohli stát Božími dětmi. Jeden z nás roztrhl pouto božského dětství, jeden z nás je musel znovu spojit a zaplatit výkupné. Nedokázal by to nikdo ze starého, nemocného a zkaženého rodu. Musela být obětována nová, zdravá a ušlechtilá ratolest. Stal se jedním z nás; ba víc: byl spolu s námi. To je ono zázračné na lidském rodu, že jsme všichni jedno. Kdyby to bylo jinak, byli bychom jako samostatné a oddělené bytosti svobodně a nezávisle vedle sebe, pád jednoho by neměl za následek pád všech ostatních. Potom by za nás ovšem mohlo být zaplaceno výkupné a mohlo by nám být přisouzeno, ale jeho spravedlnost by nesestoupila na hříšníky, ospravedlnění by nebylo možné. On však přišel, aby byl spolu s námi tajemným Tělem: on je naše Hlava, my jeho údy. Vkládáme-li své ruce do rukou božského dítěte a vyslovujeme své „ano“ k jeho: „Následuj mě“, pak jsme jeho a cesta je volná, jeho božský život je sdílen s životem naším.
 
To je počátek života věčného v nás. Není to ještě blažené patření na Boha ve světle slávy, není to ještě temnota víry, nepochází ovšem už z tohoto světa, už jde o přebývání v království Božím. Když přeblažená Panna vyslovila své „fiat“, započalo Boží království na zemi a ona byla jeho první obyvatelkou. A kdo se před narozením dítěte i po něm k němu přiznali slovem a skutkem – sv. Josef, sv. Alžběta se svým synem Janem Křtitelem a všichni, kdo stáli u jeslí – ti všichni vstoupili do Božího království. Stalo se to jinak, než jak si lidé vládu Božího krále v žalmech a proroctvích představovali. Římané zůstali pány země a velekněží a zákoníci nadále drželi chudý lid pod jařmem. Každý, kdo patřil Pánu, nesl neviditelně jeho království v sobě samém. Jeho pozemské břemeno mu nebylo odňato, naopak mu ještě přidali, ale on měl ve svém nitru nezměrnou sílu, jež mu břemeno činila lehčím. Tak je tomu dodnes s každým dítětem Božím. Božský život, jenž je zažíhán v duši, je světlem, které přišlo do temnot, zázrak Svaté noci. Kdo je nese v sobě, chápe, je-li o něm řeč. Pro ostatní je ale vše, co o něm lze říci, nesrozumitelným zajíkáním. Celé Janovo evangelium je zajíkáním o věčném světle, jímž je láska a život. Bůh v nás a my v něm, to je náš podíl na Božím království, jemuž bylo vtělení základem.
 
Být jedno v Bohu
 
Být jedno s Bohem: to je první. Druhé z něj plyne. Kristus jako hlava, my údy v tajemném Těle: tak jsme si navzájem údy a my lidé jsme mezi sebou jedno v Bohu, stáváme se jedním božským životem. Je-li v nás Bůh a je-li láska, nemůže tomu být jinak, než že milujeme bratry. Proto je naše lidská láska mírou naší lásky k Bohu. Jde však o jinou než přirozenou lidskou lásku. Přirozená láska náleží tomu nebo onomu člověku, jenž je nám kvůli pokrevnímu poutu, příbuznosti charakteru nebo společnému zájmu blízký. Ti ostatní jsou „cizinci“, po nichž nám „nic není“, nebo jsou dokonce jejich bytosti odporné, takže si je držíme pokud možno daleko od těla. Pro křesťana není „cizího člověka“. Ať je to kdokoli, je to „bližní“, jehož máme před sebou a jenž zrovna potřebuje právě nás; lhostejno, je-li příbuzný, či ne, máme-li ho „rádi“, nebo nikoli, je-li pomoc morálně „cenná“, či nikoli, je-li pomoci „morálně hoden“, nebo nikoli. Kristova láska nezná mezí, nikdy nekončí, neuhne před ošklivostí či špínou. Přišel kvůli hříšníkům, a ne kvůli spravedlivým. A je-li v nás Kristova láska živá, konáme jako on a hledáme ztracenou ovci.
 
Přirozená láska směřuje k tomu, že se milovaného člověka ujímá pro sebe a pokud možno se o něj nechce s nikým dělit. Kristus přišel, aby navrátil ztracené lidstvo Otci; a kdo miluje jeho láskou, chce, aby lidé byli získáváni pro Boha, ne pro sebe. To je zároveň ta nejjistější cesta, aby ji člověk získal navěky; jestliže jsme pro Boha získali člověka, jsme s ním v Bohu jedno, zatímco touha člověka mít vede často – a vlastně dříve či později vždycky – k jeho ztrátě. Pro cizí i pro vlastní duši a pro každý vnější statek platí: Kdo se v obavách pokouší něco přivlastnit, ztrácí to. Kdo odevzdává Bohu, získává.
 
Buď vůle tvá
 
Tím se dostáváme k třetímu znamení Božího synovství. Být jedno s Bohem bylo první. Aby všichni jedno byli druhé. Konat vůli Boží, nikoli vlastní, všechnu starost a bázeň vložit do Boží ruky, nestarat se ani o sebe a o svou budoucnost. V tom spočívá svoboda a radost Božího dítěte. Jak málo je těch, kdo je mají, a to i mezi skutečně zbožnými, ba heroicky obětavými! Pořád jsou jakoby shrbení a jako by s sebou táhli těžký náklad starostí a povinností.
 
„Buď vůle tvá“ musí v plné míře představovat červenou nit křesťanského života. Musí řídit běh všedního dne od rána do večera, běh roku a celý život. Stává se tak jedinou starostí křesťana. Všechny další starosti bere Pán na sebe. Tato jediná však zůstává nám, jsme-li zde na zemi in statu viae (doslova: ve stavu na cestě). Objektivně je to tak, že vlastně nejsme definitivně zajištěni v tom smyslu, že bychom stále zůstávali na Božích cestách. Ve „školce“ duchovního života, když jsme na začátku, se odevzdáváme Božímu vedení a velmi silně a pevně pociťujeme vedení Boží ruky; nad slunce jasně leží před námi, co bychom měli dělat a co bychom měli opustit. Takové to však nebude pořád. Kdo patří Kristu, musí si projít celým jeho životem. Musí dorůst do Kristových mužných let, musí nastoupit na křížovou cestu, musí do Getseman a na Golgotu. A všechna trápení, která přijdou zvenčí, nejsou ničím ve srovnání s temnou nocí duše, kdy božské světlo nesvítí a božský hlas nepromlouvá. Bůh je zde, ale je skrytý a mlčí. Proč je tomu tak? Mluvíme tu o tajemstvích Božích, jež nelze beze zbytku proniknout. Bůh se stal člověkem, aby nás přivedl k novému podílu na božském životě. To je začátek a vlastně také nejzazší cíl.
 
Zamyšlení autorky (obč. jménem Edity Steinové) z roku 1939 přeložil Zdeněk Jančařík. Redakčně mírně kráceno.

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy



Aktuální číslo 50 6. – 12. prosince 2016

Roráty lákají nejen věřící

Na ochoz šikmé věže stoupají po 194 schodech každou adventní neděli muzikanti. Nikoliv v italské Pise, ale v chodských Domažlicích, kde se jim věž už při stavbě také naklonila.

celý článek


Teď se zklidnit? Děláte si legraci?

Dobře znáte ten pocit. Je tu advent… a všechno se zrychluje. Času ubývá a restů, které máme vyřídit do konce roku, naopak přibývá. A do toho přichází KT s provokativním…

celý článek


České turné o Matce Tereze

Hotové přednáškové turné absolvoval minulý týden v České republice P. Leo Maasburg, který byl řadu let blízkým spolupracovníkem Matky Terezy. Jeho vyprávění s napětím…

celý článek


Betlémská výstava putuje za starými symboly

Až do podhoubí vánočních zvyků a tradic se vydává letošní ročník výstavy v Betlémské kapli v Praze. Název Slunce a betlémy napovídá, že k oslavám evangelijního…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay