Vydání: 2011/16 Pastorace mládeže, 14.4.2011

Uběhl rok ode dne, kdy Dominik Duka převzal pastýřskou hůl z rukou kardinála Miloslava Vlka, stal se českým primasem a usedl na svatovojtěšský stolec. Krátce nato ho zvolili biskupové také do svého čela, tedy předsedou ČBK. Nový pražský arcibiskup poznal nejen svou novou arcidiecézi, ale přibyla mu spousta povinností a dnes už i zkušeností vyplývajících z jeho postavení „prvního mezi českými biskupy“.

Když se ohlédnete za tím jedním rokem, co pro vás znamenal?

Byl náročný a přinesl mnoho překvapení. V místech, kde bych to nikdy nečekal, jsem našel opravdu živé farnosti – i v menších osadách tzv. vnitřních středočeských Sudet. Byl jsem překvapený krásou nejen náboženského života, ale i nedotčenou přírodou a historií. Setkal jsem se také s otevřenými dveřmi, s nabídkou spolupráce od nejrůznějších politických, kulturních a společenských institucí. Nepočítal jsem s tak benevolentní otevřeností a ochotou ze strany médií.

Cítíte se přijatý? Myslím v diecézi, ve společnosti i jako český primas…

Pro část lidí i uvnitř samotné církve jsem ještě stále „otazníkem“. Nejen já, ale i celá církev se musíme připravit na další zápas – tak jako hokejisté, když mají důležité utkání a po něm musí vzápětí znovu nastoupit do neméně významného zápasu. Přál bych si, aby v naší církvi bylo více elánu, více vzájemné soudržnosti, abychom věděli, že při takovém utkání každý hráč udělá chybu, včetně mě. Ale to nás nediskvalifikuje, abychom nastoupili do dalšího kola s potřebnými silami a novým elánem.

Co bude to další kolo?

Do života církve musí vstoupit nová generace nezatížená minulostí totality, generace, která má zkušenosti s demokratickou a pluralitní společností. Řečeno metaforicky: která nemá potřebu lízat si staré rány.

Může být symbolem této generace nový královéhradecký biskup?

Ano, ta charakteristika u něj platí. Prožil léta mimo diktaturu komunismu a jeho církevní zkušenosti jsou mnohem širší – ze světa, kde mohl svobodně žít svoji víru.

Nedávno vyšel v KT poměrně rozsáhlý rozhovor s vámi na základě otázek čtenářů, které se týkaly pražské katedrály. Zmínil jste tehdy poměrně ambiciózní plány. Co je jejich cílem?

Chtěl bych, aby každý, kdo vstoupí do katedrály, měl na vědomí, že vstupuje do nejsvětějšího prostoru této země. Musí to být prostor, který dýchá atmosférou chrámu, mausolea; opravdového klenotu. To je úkol náročný a na dlouhá léta, u něhož se trochu obávám, zda se podaří.

Jaký dojem na vás udělala arcidiecéze?

Nadpoloviční většina věřících žije v hlavním městě, kde máme až nadměrný počet kostelů a věřící zde mají velice bohaté duchovní možnosti. Je to diecéze, která nutně žije v kontaktu i v napětí s institucemi státu a jeho význačnými představiteli. Je to diecéze, která musí usilovat o to, být reprezentantem českého katolicismu.

Čím je vám pražská arcidiecéze sympatická? Co vám udělalo radost za uplynulý rok?

Ocitl jsem se ve středu našich náboženských, kulturních, církevních a politických dějin. Dobře to symbolizuje katedrála – místo, kde se utvářel duchovní a kulturní život naší země. Těší mě kontakt s návštěvami představitelů ostatních zemí, ať už církevních, politických a společenských, kontakt s lidmi diplomatického světa, kteří nejsou jenom politici a experti na ekonomicko-obchodní záležitosti. Velká část z nich jsou praktikující katolíci či křesťané a jsou to lidé, kteří se velmi živě zajímají o život církve u nás – mohou nám být inspirací a nabízí se i možnosti spolupráce.

Jaký bude váš pastorační plán?

Hlavní prioritou je otevřenost vůči současné společnosti. Inspirací k tomu je Benedikt XVI. a jeho návštěva Prahy. Musíme pozvat naši společnost do „nádvoří církve“ – ne pouze jako organizace a instituce, ale jako živého společenství Božího lidu.

Co se týká ekumenických vztahů: jaké úkoly v této oblasti vidíte?

Musím přiznat, že nebudu schopen vést širší mezinárodní ekumenický dialog jako můj předchůdce, a který je vlastní hnutí fokoláre. V tom pan kardinál sehrál opravdu důležitou roli a bude v tom bezpochyby i pokračovat. Pevně věřím, že církve v Česku budou i nadále spolupracovat v oblastech, jako je duchovní služba v armádě či ve zdravotnictví. Musíme dokončit započatou snahu o tutéž službu u policie, mezi sportovci a hlavně u hasičských sborů. Církvím se po dvaceti letech podařilo obnovit infrastrukturu. Pokud se podaří narovnání mezi státem a církvemi, budeme začínat znovu v jiných parametrech. Vládní komise by se měla brzy sejít, nám se podařilo sestavit komisi za církve.

Je vás vidět – jak se říká – nejen na akcích církevních, ale i v prostředí akademickém, kulturním či politickém. Jak se mezi těmito lidmi cítíte?

Vcelku dobře. Řekl bych, že skoro jako ryba ve vodě, ale to není úplně pravda. Léta přibývají a potřeboval bych více energie a času i více zkušeností s tímto světem, možná i lepší jazykovou vybavenost.

Jakých kvalit je zájem lidí žijících mimo církev, s nimiž se setkáváte?

Velice často mě překvapuje, jak zevrubné mohou tyto debaty být. Někdy je doslova třeba se ponořit do filozoficko-nábožensko-teologických diskusí. Není to jen v prostředí akademickém nebo uměleckém, ale výzvou pro mě je například svět zahraničních zastupitelů, kteří přicházejí do tohoto domu, ale zvou mě i k sobě na různá setkání, kde se hovoří o náboženském životě, životě církve v naší zemi i o problémech víry v současném světě. Například po diskusi o ochraně křesťanů před pronásledováním následovala celá série návštěv velvyslanců islámských zemí. Bylo pro mě velkým překvapením, kolik křesťanů v těchto zemích žije, a kolik jich dokonce pracuje na ambasádách v Praze.

Lze všechno vůbec zvládnout: Být biskupem v Praze, šéfem ČBK, stýkat se s tolika lidmi?

Nelze. Všechny tyto své úkoly plním polovičatě, což musím přiznat. Jenom se musím modlit, aby ta polovičatost nezavinila traumata. Především čekám na nastoupení královéhradeckého biskupa – nejenom kvůli své rodné diecézi, ale i kvůli ČBK. Musím jí věnovat větší pozornost a k tomu potřebuji nové síly – a ty trochu brzdil chybějící královéhradecký biskup. Pravdou je, že bez podpory mnoha lidí bych svou práci a poslání nevykonával ani polovičatě, ale totálně bych je nezvládal.

(Kompletní reflexi ročního působení a dalších plánů Dominika Duky pro pražskou arcidiecézi naleznete na www.apha.cz)