Rodina je slatiňanskému ústavu příkladem

Vydání: 2006/12 Jaká jsou naše setkání s Biblí?, 20.3.2006, Autor: Iva Peřinová

Příloha: Doma

Slatiňanský Ústav sociální péče je druhým nejstarším zařízením, které pečuje o mentálně postižené spoluobčany v rámci bývalého Československa. Ústav funguje již od roku 1926, kdy ho na základě žádosti vlády založily Školské sestry řádu sv. Františka z Assisi. Sestry tehdy absolvovaly praxi v pardubické nemocnici a záhy mohly přijmout své první klienty; ti byli ošetřováni přímo v budově kláštera.

V padesátých letech přišli do ústavu první civilní pracovníci. „Pro kongregaci to byly těžké roky,“ vysvětluje Miroslav Kubín, který stojí v čele ústavu posledních 10 let. „Sestry tu mohly pracovat dál, ale potýkaly se s řadou omezení,“ dodává. Řeholnice přitom ve Slatiňanech působí bez přerušení dodnes.

Nyní ve Slatiňanech pracují jen dvě řádové sestry. Jednou z nich je Anna Berková. „Každý den je ve zdejší kapli mše svatá, chodí za námi kněz ze Slatiňan. Do kaple přichází pravidelně i několik našich klientů,“ říká.

Kubínova zástupkyně Eva Pilařová připomíná, že sestry vždy spoluvytvářely celkovou filozofii ústavu: „Nebyl tu proto trend ostatních ústavů vytvořit pouze zdravotnické zařízení. Složka rozvoje osobnosti se ve Slatiňanech udržovala vždy na vysoké úrovni.“

     V odbornosti ani přístupu ke klientům ředitel Kubín nevidí rozdíl mezi řádovými a civilními zdravotními sestrami. Uvědomuje si ale, že řeholnice se mohou práci oddat cele, a jsou tedy někdy ochotnější pracovat o víkendech anebo věnovat práci víc času po pracovní době. Tím ale v žádném případě nechce snižovat nadstandardní zájem všech zaměstnanců ústavu.

Nejen děti

     Slatiňany dlouho působily pouze jako ústav pro děti a mládež, dnes tu jsou děti od tří let až po dospělé klienty bez omezení věku. Objekt má dvě hlavní budovy propojené spojovací chodbou. Svého času bylo v budovách namačkáno 300 klientů. V roce 1996 se podařilo zrekonstruovat další objekt, který je kvůli celoročnímu vytápění sluneční energií nazýván Sluneční dům. Chráněné bydlení zde našlo osm klientů a byly zde zřízeny chráněné dílny, které poskytují pracovní příležitosti nejen pro klienty ústavu, ale i pro lidi se zdravotním postižením z města a okolí.

Vedle této budovy vzniklo v bývalém hospodářském objektu bydlení pro dalších 14 lidí. „V současné době probíhá výstavba čtyř dvoupodlažních vilek, přičemž v každé bude bydlet 8 – 10 klientů,“ uvádí Miroslav Kubín. „Do budoucna nechceme ústav jen dekoncentrovat, ale také provést tzv. inkluzi, tedy opravdové včlenění mentálně postižených mezi běžnou populaci. Vilky a byty chceme pořizovat v okruhu 5–10 kilometrů,“ říká ředitel.

Slatiňanští občané jsou na spolužití s mentálně postiženými zvyklí. „Tak jako v nemocnici se nebudou pacienti cítit dobře už jen proto, že tam jsou koncentrováni samí nemocní, tak ani u nás nechceme koncentrovat jen lidi s postižením – není to zkrátka přirozené. Včlenění si představujeme ne jako gigantické objekty za zdmi, ale třeba model, kdy v běžné ulici malého městečka stojí jeden domek, kteří obývají naši klienti,“ vysvětluje ředitel. Podobně se už postupuje v řadě zemí, nejlepší zkušenosti s tímto přístupem mají ve Velké Británii. „Nejdeme tedy do neodzkoušeného rizika,“ podotýká Miroslav Kubín.

    

     Jako normální lidé

Zřizovatelem slatiňanského ústavu je Pardubický kraj, ale jeho klienti pocházejí z celé České republiky – má tedy nadregionální působnost. „Jedním z atributů mentálního postižení je snížená adaptabilita vůči změně prostředí. Proto se klienti nepřemisťují v souvislosti s věkem. Dříve byli klienti v šestadvaceti letech přestěhování do ústavů pro dospělé,“ říká ředitel Kubín.

     Model, který ve Slatiňanech praktikují, je tzv. normalizační péče. Ta by se dala charakterizovat slovy: dělejte s klienty všechno tak, jako by to byli normální lidé, a až tehdy, kdy na něco nestačí, volte speciální přístup. V minulosti chtěly ústavy vypadat jako nemocnice, dbalo se na to, aby byli klienti v suchu a čistotě, ale mnohdy raději nic nedělali, jen aby se jim snad něco nestalo.

Zaniklo také rozdělení ústavů speciálně pro muže a ženy. „To je proti normálnímu životu. V rodině také žijí příslušníci obou pohlaví. Když nevíme kudy kam, podíváme se, jak to funguje právě v rodině,“ říká ředitel ústavu. Klienti tedy ráno v týdnu vstávají a jdou do svých dílen. V sobotu a neděli si mohou naopak přispat.

Rozvoji ústavu nepomáhají jen státní peníze, ale i soukromé firmy z tuzemska a zejména z Nizozemí. Jedná se o několik desítek milionů korun získaných ze sponzorských darů. (Funguje dokonce spolupráce Slatiňan s podobným ústavem v Nizozemí, kdy dochází k vzájemných stážím zaměstnanců, a dokonce rekreačním pobytům klientů.)    

Jeden z objektů ve Slatiňanech byl školským sestrám v restituci vrácen a ty ho ústavu pronajímají. Ředitel si ale spolupráci nemůže vynachválit a dodává, že dům byl vrácen ve velice špatném stavu a sestry na jeho zvelebení investovali mnohem více peněz, než kolik za celou dobu vybrali na nájemném. „Dotují tedy opravy z jiných zdrojů,“ chválí kongregaci ředitel ústavu. 

Celkově má ústav 200 zaměstnanců a počítá se s dalším nárůstem spojeným s jeho probíhající dekoncentrací. „Práce tady obohacuje. Mám tu možnost podílet se na zkvalitnění života celé skupiny lidí. Drží mě tu naši skvělí klienti, kteří tomu, kdo se o ně stará, umí dát hrozně moc. Jsou prostě senzační,“ vyznává se po více než dvaceti letech práce v ústavu Eva Pilařová.

* * *

Rodinné buňky

Eva Pilařová je vedoucí diagnosticko metodického oddělení. Na začátku devadesátých let se zasloužila o změnu systému, který byl zaveden o desetiletí dříve. Tehdy byl ústav rozdělen na oddělení výchovné (kde byli klienti s nejmenším postižením) a zdravotní (kde byli ti ostatní). „Zdálo se nám to velmi nepříznivé. Nebyla tu vnitřní integrace. Kdo byl zařazen do zdravotního oddělení, neměl přístup k výchovným aktivitám. To nevyhovovalo ani našim zaměstnancům,“ vysvětluje Eva Pilařová.

Dnes je ústav rozdělen na tzv. rodinné buňky, které simulují rodinné prostředí. Bydlí tam spolu chlapci, dívky, muži i ženy různého stupně postižení a různé úrovně mentální vyspělosti. „Schopnější pomáhají méně schopným a v běžných domácích pracích pomáhají i personálu,“ vysvětluje Eva Pilařová. Každá buňka má svého vedoucího ze strany personálu, a klient tedy ví, která „teta“ se právě o jeho „rodinu“ stará. „Tento model přispěl k vzájemní toleranci mezi klienty, vznikají hezké sociální vazby, kdy schopnější klient nahrazuje starší sourozence, nebo rodiče. Je totiž třeba připomenout, že dvě třetiny našich klientů rodinu buď vůbec nemá, anebo o ně vlastní rodina neprojevuje zájem,“ uvádí Eva Pilařová.

Klienti, kteří rodinné zázemí nemají, pochopitelně svým kamarádům, kteří jej mají, závidí. Ústav se to snaží nahrazovat mimo jiné patronátem studentů středních a vysokých škol nad jednotlivými klienty. Slatiňany nabízí denní, týdenní i celoroční pobyty – rodiče si mohou zvolit pro ně optimální režim. Většina volí celoroční pobyt, přičemž dítě si může vzít domů kdykoliv.

V ústavu neexistují žádné návštěvní hodiny, rodiče a příbuzní mohou přijít prakticky kdykoli. „Je to i podstatná složka veřejné kontroly: žádný z našich pracovníků neví, kdy se mu kdo objeví za zády,“ vysvětluje Miroslav Kubín. Rodiče si založili také vlastní občanské sdružení a vedení ústavu jejich zájem vítá.

Stejně tak ani klienti nejsou uzavřeni za zdmi ústavu: běžně se mohou zúčastnit aktivit ve městě, chodit do restaurace, někteří pracují ve firmách ve městě. „Společnost se už netváří tak, že lidi s postižením neexistují,“ pochvaluje si Eva Pilařová. Rodinná buňka ovšem nezůstává bez dohledu ani v noci – vždy je k dispozici sestra nebo pracovnice sociální péče. 

* * *

Škola bez úloh

Magda Zahálková je pedagogická asistentka. Ve své třídě má osm vozíčkářů nejrůznějšího věku a nemůže si je vynachválit. Svým žákům nedává žádné domácí úlohy a jsou prý tak hodní, že nepotřebují ani žákovské knížky. Dopoledne stráví žáci ve třídě a odpoledne chodí na vycházky. 

Jana Vtípilová zde pracuje jako vychovatelka a specializuje se na jazykovou výchovu. „V přímé péči mám 17 klientů, každý den mám s několika z nich školní hodinu. Ta se skládá z cvičení horních a dolních končetin, dechových a artikulačních cvičení. Zbývá nám čas i na nějaké hry,“ popisuje svou práci. Klienti chodí po jednom na logopedii, přičemž někteří zaznamenávají znatelné pokroky. Jana Vtípilová dříve učila v mateřské školce a dnes ve svém přístupu nemusí zas tolik měnit: řada jejích dnešních klientů je právě na úrovni dětí z mateřské školy. „Klienti sem chodí rádi. Vítají to, že mě tady mají jenom pro sebe. Neznámkuji je, odměnou za snahu a úspěch je jim bonbon nebo práce na počítači - někteří samostatně pracují i s myší a jsou schopni hrát na počítači třeba pexeso.“

Sdílet článek na: 

Sekce: Doma, Přílohy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 49 5. – 11. prosince 2017

Papež jako vyslanec míru a pokoje

„Vaše Svatosti, přinášíte nám sílu a naději ve svém pochopení pro naše potřeby, naše touhy po míru, národním smíření a sociálním souladu,“ řekla nositelka…

celý článek


Diváci ČT nahlédnou do hospice

„Tak jako řeka Jordán byla posledním úsekem cesty, který zbýval Izraelcům po útěku z egyptského otroctví, tak i hospic Jordán chce doprovázet lidi na posledním úseku…

celý článek


V kolotoči úvěrů, úroků a splátek

Půjčí rychle a za pár minut. A ještě nám prý vrátí. Všudypřítomná reklama k tomu navíc přidává, že náš život bez toho či onoho výrobku není úplný nebo šťastný...

celý článek


DARUJTE KATOLICKÝ TÝDENÍK

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok!

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay