26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Riziko osamělosti je na venkově větší

29. 9. 2015

|
Tisk
|

Přestože je každá farnost specifická a funguje originálním způsobem, několik rozdílů mezi pastoračním působením ve městě a na venkově vysledovat lze. Více o tom s pastorálním teologem Mons. Alešem Opatrným.

Vydání: 2015/40 Nový památník sv. Zdislavy, 29.9.2015, Autor: Tomáš Kutil


Nejprve je třeba říct, co tím přesně myslíme. Větších měst máme v republice jen asi pět a i mezi například Prahou a Libercem jsou velké rozdíly. Severomoravský, středočeský a jihomoravský venkov jsou také velmi odlišné.
Několik základních rozdílů ale přeci jen najdeme. Když člověk žije ve městě, kde je několik farností, a tedy několik kněží, má na výběr zpovědníky i komunitu, kam chce zapadnout. Jestliže je na venkově, kde má svou farnost, faráře a dalšího kněze dvacet i více kilometrů daleko, žádný výběr nemá. Je odkázán na to, co je doma nebo kam si dojede, což při speciálních potřebách dětí, mladých lidí nebo seniorů působí potíže.
Člověk má o farnosti právem představu, že by měla poskytnout prostor všem věkovým a sociálním kategoriím. To ovšem v malých farnostech často nefunguje, protože tam mladí lidé třeba úplně chybí. Jedna mladá rodina žijící na venkově má problém. Všichni jsou sice rádi, že tam tito lidé jsou, ale děti tam k sobě nikoho nemají a rodiče často také ne. Na Slovácku zase hraje velkou roli tradice, zato například ve farnostech, kde bylo odsunuto německé obyvatelstvo, téměř žádná tradice neexistuje. To jsou velké rozdíly.
Část lidí z větších měst odjíždí na víkendy, někdo v podstatě i na několik měsíců na venkov. Říkám, že v Praze se kvůli tomu dá pastoračně působit od října do dubna. Pro venkovskou farnost jsou tito importovaní lidé přínosem, jenže na druhé straně tam nejsou pořád. Kromě toho je městský člověk v zásadě schopen dojet hromadnou dopravou tam, kde najde, co v pastoraci potřebuje. Vazba k místu je na venkově mnohem výraznější než ve městě.
Městský člověk je mnohem izolovanější. Proto má větší potřebu hledat porozumění, radu, řešení problémů. Hledá to u kněze nebo u lidí, které ve farnosti zná.
Venkovský člověk je na tom trochu jinak, většinou má kolem sebe více příbuzných a známých. Zároveň se ale mnohem hůře svěřuje. Když totiž mluví s někým, kdo bydlí poblíž, vidí si do talíře a až příliš dobře se znají. Co se týče kněze, většinou dojíždí, a není tedy jednoduše polapitelný. Nejde přitom jen o otázku času, říkám tomu pastorace na ulici. Je rozdíl, jestli jako farář potkávám lidi, když jdu nakupovat a tam s nimi spoustu věcí vyřídím, nebo jenom někam dojedu a farníky tam takto přirozeně potkávat nebudu.
Ohledně toho jsem značně skeptický, protože člověk, který přijde do semináře, není žádné holátko z druhé třídy. Je to člověk, který je svou rodinou, životní zkušeností a svým farářem určitým způsobem formovaný. Jestliže jsem vyrůstal ve městě, budu si velmi špatně zvykat na venkově a naopak. Někomu samozřejmě může formace pomoci v tom, že bude poměrně dobrým univerzálem, ale nedá se to dělat u všech stejně. Když to moc dobře půjde, můžete budoucího kněze připravit, aby žil otevřeným a hlubokým vztahem s Pánem Ježíšem – ať bude na venkově, nebo ve městě. Ale pokud mu tento vztah chybí, možná bude specialista na něco vnějšího, ale k ničemu to nebude.
Každý jsme jinak flexibilní, s tím se nic nenadělá. Vezměte si například povahové nastavení introvert a extrovert. Extrovert bude za pět let všechny znát a už ho to nebude bavit, introvert konečně pozná prvních pět lidí. Jsme různě přizpůsobiví, ale má to své hranice. Když je kněz takový typ, že si rád povrtá ve své zahrádce, rád si popovídá se sousedy a vykonává svou farářskou službu ve městě, budou mu pražští intelektuálové nesrozumitelní, v horším případě protivní nebo se jich bude bát.
Znal jsem kolegy působící v okresním městě, kde byli spokojeni. Ale ve druhém místě, které mělo charakter jen o trochu většího města, si už zvykali velmi těžko. Sám jsem zakusil, jak je těžké být partnerem v rozhovoru o králících, když jste nikdy žádné neměl, a přitom je to potřeba! Minimálně se musíme domluvit, jestli nám ta mrkev vzešla, nebo nevzešla. To se někdo naučí a někomu je to celý život cizí. Představa, že každý kněz je naprostý univerzál, platí tedy jen do jisté míry.
Pan biskup Radkovský to už před léty popisoval velmi pregnantně následujícím způsobem: farář na venkově v západních Čechách se může zbláznit dvakrát za týden – nejprve v sobotu a neděli, kdy střídá jednu bohoslužbu za druhou, a pak od pondělí do pátku, protože od něho nikdo nic nepotřebuje.
Člověk může na venkově zplanět tím, že má málo impulzů, málo lidí po něm chce něco, co by ho více namáhalo (když nepočítáme objíždění míst a materiální starosti). Škodlivé je i to, když si mladý člověk příliš zvykne na místo, kde působí. Snižuje se mu pak schopnost působit jinde a může stagnovat.
Pokud to jde, měl by mladší kněz vystřídat několik různých prostředí, jinak se mu bude církev jevit jako ta jedna jeho farnost, kterou zná, a to není dobré. Je to jako některý sport, kde namáháte jen určité svaly a ostatní vlastně zakrňují.
Ve městě je člověk přetížený, ani ne tak množstvím bohoslužeb, i když někdy také, jako množstvím individuálních rozhovorů, příprav atd. Za čtyřicet let své služby vidím, že nárok na individuální pečování se dramaticky zvýšil. Citlivější povahy mohou začít trpět tím, že nejsou schopny se všem naplno věnovat. Člověk se pak může buď zhroutit, nebo se uzavře do ochranné ulity.
Osamělost má dvě stránky – vnitřní a vnější. Člověk, který špatně navazuje kontakty nebo se bojí lidí, který má vyostřené požadavky na lidi, bude snadno osamělý – ať je ve městě, nebo na venkově. Člověk komunikativní bude mít toto riziko vždycky menší. Problémem je, že ač na venkově i ve městě bude přibližně stejné procento obyvatel praktikujícími katolíky, znamená to v městské aglomeraci vyšší absolutní počet lidí, a tedy větší pestrost. Je tam tudíž větší naděje, že kněz si najde ty, s nimiž se domluví a kteří pro něj budou inspirativní.
Na venkově je to někdy tak, že kněz má jako skutečného partnera k hovoru o víře nejbližšího souseda faráře. S ostatními lidmi, aniž jim člověk chce ubližovat nebo je ponižovat, se může bavit o vnoučatech, dětech, pejskovi, kočičce, králících. Nemá ale s kým mluvit o víře na své úrovni a to dlouhodobě může znamenat stagnaci. Záleží také na tom, jestli za ním někdo jezdí apod. Riziko osamělosti je na venkově větší. Ve městě, když máte zvonek, nedají vám pokoj.
V tradičních oblastech bude venkovský kněz snadno přetížený, bude tam mít řadu pohřbů, křtů, bohoslužeb, byť na tom lidé nebudou s vírou nejlépe. A bude tam nad ním viset onen Damoklův meč, který je zhmotněn do věty: „Pane faráři, ono to vždycky bylo takto.“ Což může znamenat nárok sice oprávněný, ale při nynějším personálním stavu – bez kaplana a při službě v několika farnostech – to zkrátka nelze zvládnout. Třeba jen množství pohřbů v některých malých městech nebo vesnicích je docela velkou zátěží. Je to celé vyčerpávající a pro pastoraci nepříliš plodné, rozhodně méně než jiné věci.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou