Risknout krok do neznáma

Vydání: 2015/10 Za oběti střelby se modlí v Anglii, 3.3.2015, Autor: Aleš Palán

Autorem Dobré knihy roku 2014 se na základě hlasování osobností stal publicista JOSEF BERÁNEK. Svou knihu rozhovorů s P. Václavem Vackem pojmenoval Měl jsem štěstí na lidi. Za úspěchem tohoto titulu ale nestojí štěstí, nýbrž poctivá práce.
 
Josef Beránek se jako autor knižních rozhovorů na několik let odmlčel, aby s tím nejnovějším vyhrál anketu KT. Snímek archiv Josefa Beránka
 
Úspěch knihy Měl jsem štěstí na lidi v anketě KT dost možná není jen vyzdvižením literárních kvalit vašeho díla, ale také oceněním P. Vacka. Vnímáš to podobně?
 
Určitě, zájem o knihu je minimálně z osmadevadesáti procent dán osobností Václava Vacka. Sám se za literáta nepovažuji, snad za redaktora či publicistu. A Václav, jak ho znám, se také za spisovatele nepovažuje.
 
V čem tedy podle tebe tkví kouzlo popularity knihy?
 
V tom, o čem Václav vypráví, tedy co zažil, co viděl okolo sebe a jak to vyhodnocuje. Samozřejmě je důležité, že se s mnohými záležitostmi byl ochoten svěřit, vyjít s tím na veřejnost.
 
Čím tě zaujal právě P. Václav Vacek, že sis ho vybral k rozhovoru? Znal ses s ním už dřív?
 
S Václavem se známe od devadesátých let minulého století. Vzpomínám si, jak mi kdysi zčista jasna zavolal do redakce, aby pochválil Ádéčko. Bylo to v době, kdy mnozí faráři hodnotili tento časopis pro mladé lidi silně rezervovaně. Pak jsme se potkávali na Akademických týdnech, na manželských setkáních a podobně. Ale s nápadem na knižní rozhovor přišel Míla Novák z nakladatelství Vyšehrad.
 
První cesta za Václavem do Letohradu mi trvala dvakrát tak dlouho, než jsem předpokládal. Ale viděl jsem v té nabídce nenásilnou možnost nechat se inspirovat jeho duchovním světem. Přitahoval mne, podobně jako protagonisté mých předchozích rozhovorů, tím, že se nechali formovat Nazaretským. Křesťanství je pro ně něčím, s čím se potýkají dennodenně, a díky tomu myslím dosáhli ohlasu i ve společnosti.
 
Které období Vackova života či názory tě nejvíc oslovily?
 
Silné jsou vzpomínky na seminář, kam Václav nastoupil po vojně a studiu na ČVUT na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Dále zážitky z dob kaplanování, kdy se hodně věnoval mládeži, snažil se studovat biblistiku a zároveň ho neustále stěhovali, potýkal se s estébáky… A pak stojí za zamyšlení jeho pastorační a lidská moudrost, patrná třeba v určitém důrazu na estetické prostředí a také v bezbřehé sounáležitosti s lidmi v nouzi.
 
Dostali jste se i k biblistice?
 
Jen velmi okrajově, rozhovor není studijní žánr, nicméně čtenáři neunikne, že za těmi mnohými veselými či drsnými příběhy se vine snaha porozumět Bibli – i jejím těžko srozumitelným místům.
 
Jak k takovým místům přistupuje P. Vacek?
 
Mne naučil, že chtít od učitele odpověď hned je poněkud pohodlné. Učil mne číst tak, aby mě text sám vedl k otázkám, a zároveň kolikrát opakoval, že myšlení lidí biblické doby nelze pochopit za chvíli. Chce to mít tu knihu na nočním stolku. A vyhledávat přátele, s nimiž o ní můžeme hovořit.
 
S P. Vackem si v knize tykáš, přitom on hned na začátku první odpovědi vzpomíná, jak vlastním rodičům dlouho vykal. Dal by se na této drobnosti charakterizovat posun, kterým společnost a církev prošly a procházejí?
 
To je výborný postřeh! O vykání a tykání u Vacků mluvíme v kapitole, která se pak stočí k výchově ke svobodě a ukazuje obrovský posun v chápání individuální svobody během posledního století. Zároveň bylo 20. století svědkem proměny chápání autority a samozřejmě i církevní autority.
 
Za dob skutečného církevního státu byla svrchovaná autorita papeže spjata se svrchovanou mocí. V první polovině minulého století se bralo za zcela samozřejmé, že nejschopnější a nejvzdělanější muže a ženy církve si papež povolává do Říma a vatikánské dokumenty je třeba ve víře přijmout, diskutovat by o nich mohl leda hlupák. Přitom toto chápání svrchované autority se již neopíralo o světskou moc.
 
A stačilo pár desítek let, a veřejnost naslouchá církevním představitelům, kteří svoji autoritu chápou jako podpírající, povzbuzující a dialogickou, zatímco „autoritativní dokumenty“ jsou čteny snad jen v církevních školách. To je obrovský posun. Těžko mít někomu za zlé, když mu to bude připadat „podezřelé“, ale Václavovi, myslím, toto pojetí autority konvenuje s jeho biblickými úvahami.
 
Dalo by se říci, že P. Vacek vždy vyčníval – za komunismu i nyní. Je to právě ten typ člověka, který posouvá věci dál?
 
Věci prý posouvají dál světci… Chci říct, že mne posouváš na tenký led (smích). Mám za to, že věci postrkuje dopředu každý, kdo zahlédne v běžném životě Boží nabídky jednat, spoluvytvářet lidštější svět a přispívat k tomu, aby církev byla viditelným znamením záchrany. Pro někoho tak plachého, jako Václav ve skutečnosti je, jistě nebylo snadné zastat se ukrajinské uprchlice žádající o azyl, která bývala kdysi pornoherečkou. Ještě víc statečnosti ale možná vyžaduje stát si za svým názorem, který nelze opřít o nic jiného než o víru. Třeba že rakovina není Boží trest. Víš, kolika lidem v kritických okamžicích tato slova pomohou?
 
V knize jsou například také pasáže o bolestech rozvedených a znovu sezdaných věřících. Vznikaly těsně před nástupem papeže Františka, ale věřím, že díky důrazům tohoto papeže budou snáze pochopeny.
 
V knize často hovoříte o odvaze. V minulém režimu se projevovala primárně v odporu vůči vládnoucí moci. Dnes, jestli jsem pozorně četl, ji ve velké míře vyžadují mezilidské vztahy.
 
Možná narážíš na kapitoly, kde mluvíme o farářských starostech, o manželských setkáních nebo víkendech pro chlapy. Odvaha přiznat si chybu, požádat o odpuštění, stejně jako odpustit druhému a odvaha pojmenovávat události poctivě, není samozřejmá. Naše slabost v této oblasti ničí, nebo aspoň oslabuje rodiny, církevní společenství, veřejný prostor a politiku.
 
Má tvá kniha ambici oslovit čtenáře i mimo církev? Čím?
 
Možná právě povzbuzením k odvaze risknout krok do neznáma, a když člověk udělá chybu, umět jí litovat. Pro mnohé lidi „zvenčí“ je sympatické, že se Václav nebojí přiznat vlastní přešlapy či nedokonalosti církve jako instituce a také že dává do diskuse nápady, co by se dalo dělat. To má široké souvislosti. Bankéři v Evropě opakovaně říkají, že by peníze byznysmenům půjčili, ale chybí dobré podnikatelské nápady, a proto prý Evropa stagnuje. Komu chybí odvaha riskovat? Podnikatelům, nebo bankéřům, nebo oběma? Jestli je současná Evropa zvenčí něčím směšná, pak tím, jak si hýčká svoji „skvělou“ minulost a bojí se k ní přidat další ambiciózní projekt.
 
Jak práce na knize probíhala?
 
Václav je mužem slova. Zažil jsem ho ale i tehdy, kdy při besedě potřeboval popocházet, gestikulovat, jako by mu slova nestačila – vytvořila se přitom nepopsatelná atmosféra. Když jsme se scházeli kvůli knize, zhruba jednou za čtrnáct dní na dvě hodinky, schválně jsem mu nechával volnější prostor, aby se mohl rozjet a nebyl svazován technicistními otázkami.
 
Brzy jsme měli nahráno mnoho hodin materiálu, který jsem se pokoušel strukturovat do kapitol, často jsem se ještě doptával. A pak jsme to celé několikrát přepisovali. A mezitím vše konzultovali s Janou Kalouskovou, znalou knihovnicí, a redaktorem Vrbenským z Vyšehradu. Mluvená řeč je holt jiná než psaná a nalézt rovnováhu, kdy má text rytmus, určitou zkratku i uváženou míru upřímnosti, dá práci.
 
Petr Kolář, Václav Malý, Jan Sokol, Radim Palouš – s těmito osobnostmi jsi v minulosti už knihy rozhovorů udělal. Kam mezi ně řadíš Václava Vacka?
 
Každý z těchto mužů je jiný, ale jak jsem už zmínil – že jim je křesťanství drahé, se odrazilo i v tom, čeho dosáhli: disident Radim Palouš se stal rektorem, Václav Malý biskupem s velkou neformální autoritou, Petr Kolář významným komentátorem a nakonec členem Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, Jan Sokol založil Fakultu humanitních studií a byl kandidátem na prezidenta. Ale to není to hlavní. Přestože tito lidé vidí velmi přesně, co všechno kolem nás stojí za houby, mají v sobě jakousi energii a vnitřní důvěru, která se odráží v jejich práci. Ani v církvi, ani ve veřejném prostoru to nikdo moc nezdůrazňuje, ale zkus si představit, že by jejich životní roli obsadil někdo jiný… 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Rozhovory

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 50 6. – 12. prosince 2016

Roráty lákají nejen věřící

Na ochoz šikmé věže stoupají po 194 schodech každou adventní neděli muzikanti. Nikoliv v italské Pise, ale v chodských Domažlicích, kde se jim věž už při stavbě také naklonila.

celý článek


Teď se zklidnit? Děláte si legraci?

Dobře znáte ten pocit. Je tu advent… a všechno se zrychluje. Času ubývá a restů, které máme vyřídit do konce roku, naopak přibývá. A do toho přichází KT s provokativním…

celý článek


České turné o Matce Tereze

Hotové přednáškové turné absolvoval minulý týden v České republice P. Leo Maasburg, který byl řadu let blízkým spolupracovníkem Matky Terezy. Jeho vyprávění s napětím…

celý článek


Betlémská výstava putuje za starými symboly

Až do podhoubí vánočních zvyků a tradic se vydává letošní ročník výstavy v Betlémské kapli v Praze. Název Slunce a betlémy napovídá, že k oslavám evangelijního…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay