26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

'Říkejte mi táto a já vám budu říkat děti'

29. 10. 2008

|
Tisk
|

Vydání: 2008/44 Dušičky, 29.10.2008, Autor: Radek Gális

Před několika dny zemřel Martin František Vích, farář z Dobrše v Pošumaví. Skaut, bývalý politický vězeň a zahradník, který přes čtyři desítky let působil na Strakonicku. Nejen zde se natrvalo zapsal svým jednáním, optimismem a vírou do paměti a srdcí farníků a návštěvníků Dobrše, Vacova a Čestic. Martin František Vích pro ně psal každý měsíc informační Listy z Pošumaví, jejichž loňského souhrnného knižního vydání se ještě dočkal. Před třemi lety získal od prezidenta Řád T. G. Masaryka za zásluhy o demokracii.

Jste kněz a navíc ještě zahradník. Proč jste se dal zrovna na zahradnictví?

Odmalička jsem chtěl být knězem. Kolikrát za to maminka prosila. Pod Dolním Újezdem, odkud jsem pocházel, jsou boží muka, kde je Panna Maria s Ježíškem. Když jsme šli z májové, tak mě maminka vždycky vyzvedla, abych jí tam dal nějakou pampelišku. Už tehdy jsem jako malý kluk myslel na kněžství. Maminka mi však později řekla: Frantíku, nemůžeš jít nikam studovat, poněvadž nemáme ani korunu. Tak jsem šel na zahradníka. Paní Bezdíčková, maminka vicerektora Josefa Bezdíčka z římského Nepomucena, nám tehdy do zahradnictví nosila staré časopisy, abychom měli do čeho balit zeleninu na trhu. V časopise Neděle jsem přečetl inzerát, že v Písku otvírají internát pro pozdní kněžská povolání. A tak jsem začal studovat. Dodnes jsem za to vděčný.

Patříte k petrinům čili Kongregaci Bratří Nejsvětější Svátosti. Proč jste se rozhodl pro řeholní jméno Martin?
Protože v mém rodišti v Dolním Újezdě u Litomyšle byl farní kostel svatého Martina. Pocházím sice z nedalekého Jiříkova, ale to je malá vesnička, kde byl jenom kříž. Mně se farní kostel líbil, kolikrát tam bývala pouť. Po jednom kázání o tom, jak svatý Martin pomáhal druhým, jsem si řekl, že si za řeholní jméno vezmu právě jméno Martin.

Po vysvěcení jste působil v Českých Budějovicích. V 50. letech jste ale doplatil jako spousta spolubratrů na komunistickou zvůli.
V prosinci 1953 mě spolu s dalšími jedenácti lidmi odsoudili za napomáhání k velezradě. Spočítali mi mou práci se skauty a s mládeží. Do růženeckého kostela petrinů v Českých Budějovicích za námi chodilo hodně lidí, což tenkrát nemohli komunisté snést.

Strávil jste v komunistických vězeních a lágrech skoro osm let. Uchoval jste si něco na památku?
Mám doma na faře pořád lžíci, která nám sloužila ve vězení jako kalich při mši svaté. Měl jsem i obě skleničky, které se při mši používaly. V jedné bývalo víno, ve druhé trocha vody. Jedna sklenička se mi ale už ztratila. Hostie nám tenkrát ve Tmavém dole v Podkrkonoší pekl Áda Pavelků ze Záblatí u Prachatic. Když byl ve vězení, utopil se mu synáček. Dostal potom povolení, že za ním mohla přijet manželka na návštěvu. Když pak odjela, říkal: Já se musím dostat ven. Z kuchyně, kde vařil, vedla odpadová roura. Na jejím konci byla mříž. Lila se tam všechna špína z hrnců. Áda si myslel, že se tudy dostane ven. Neuvědomil si ale, že na konci kanálu je zase další mříž. K ní se pak sice dostal, ale nemohl už dál. Když ho vytáhli, vypadal hrozně. Byl celý smradlavý. Postavili ho na sud, my jsme chodili kolem a měli se ho ptát: „Tak jak se žije na svobodě, ve svobodném světě?“ Nikdo z nás to ale tehdy neřekl.

Pracoval jste několik let v Tmavém dole ve Rtyni v Podkrkonoší. Tam vám všem šlo mnohokrát o život...
Vzpomínám si na jeden takový den. Tenkrát přiběhli, že dole zůstali horníci, a kdo by tam šel pomáhat. My jsme zrovna přišli z noční směny. Slibovali nám, že když tam dolů půjdeme, mohli by nám pak zkrátit naše tresty. Zavalené jsme vynášeli na nosítkách. Podávali jsme si je zrušenou chodbou, všude kolem spousta balvanů. Hrozná práce. Někteří byli už mrtví, jiní ještě žili. Na konci řady čekaly manželky a maminky zavalených kluků. Pro nás, co jsme je tenkrát zachraňovali, uvařily kávu a připravily občerstvení. Přišel se tam také podívat ministr zdravotnictví Plojhar. Dobře mě znal. Nechci mu křivdit, protože už je dávno na věčnosti, ale aby se zajímal, kdo tam z nás kněžích je a co tam děláme, tak to ne.
Ten den měl mít zrovna kolega jezuita ze Slovenska návštěvu. Jeho staří rodiče za ním přijeli až z východního Slovenska. Do Rtyně v Podkrkonoší se dostali vlaky a autobusy, pak šli asi čtyři kilometry pěšky. Když přišli k vrátnici, tak tam jim řekli, že návštěvy nejsou. Bachaři a vedoucí tábora se báli, aby se zprávy o závalu nedostaly ven, proto zakázali návštěvy. Jeho maminka z toho byla tenkrát nešťastná, protože nevěděla, jestli je živý. Až za rok se ven dostala zpráva, že tehdy v dole zahynuli čtyři lidé. Do té doby to bylo utajené. Snad tam tenkrát vybouchl plyn. Přesto se nám tehdy podařilo hodně lidí zachránit. Slíbili nám, že nás pustí domů dřív, pak skutečně propustili asi čtyři mukly, kterým ale zbývalo už jenom pár týdnů do skončení trestu. Na nás ostatní se vykašlali.

Vy jste také jeden zával málem nepřežil.
Bylo to zrovna na svátek svaté Barbory počátkem prosince v roce 1954 nebo 1955. Fáral jsem tehdy s Františkem Babíčkem. Důlní mistr Týfa nás už cestou dolů varoval. Byl to příbuzný jednoho kněze, takže k nám měl trošku soucit. Říkal: „Chlapci, dneska je země v pohybu, tak buďte opatrní.“ Nejprve jsme měli mši svatou. Pak jsme si dali navzájem rozhřešení, ale to jsme ještě nevěděli, co nastane – země se tlačila dolů. Podpěrné dřevěné sloupy se bortily, na okrajích se pod tlakem třepily jako štětec, uprostřed vznikaly boule. Slyšeli jsme vrzání, jako když hrají varhany. Pak začaly padat kusy hmoty, černé jako sklo. A stále to hrůzostrašné vrzání. Jeden z balvanů sletěl přímo na mě, ještě teď mám na noze šrám. Držel jsem tehdy stále v rukou zabalenou svátost. Nevěděli jsme, co bude, a jestli vůbec přežijeme. Dávali jsme si navzájem rozhřešení a modlili se. Byli jsme tam celý den, lampy nám zhasly. Vedle nás ležela odvětrávací roura, na kterou jsme bušili jednou zhaslou lampou. Dávali jsme signály, že ještě žijeme. Ostatní se k nám chtěli dostat, ale jak začali cestu odstřelovat, padaly kameny dál. Přece jen se k nám však postupně probourávali, protože věděli, že jsme ještě živí. Skulinkami mezi kameny jsme viděli světla reflektorů, která měli horníci na hlavách. Stále jsme tloukli do roury a dělali randál. Řvali jsme: „Zdař Bůh!“ Nakonec se k nám dostali. Tenkrát jsem se tak klepal, že si to nikdo neumí ani představit. Od té doby mám šedivé vlasy.

Jak blízcí prožívali vaše roky ve vězení?
Moje maminka se za mě modlila, ale určitě to těžko snášela. Vzpomínám si, jak za mnou jednou přijela na návštěvu. Podával jsem jí tehdy křížky, které jsme pletli z motouzů. Z víčka zubní pasty jsme vyřezali kvítek doprostřed, a tyhle křížky jsem jí dal. Viděl to bachař, který byl jinak dost mírný. Nevím, co ho to raflo, ale tehdy mě praštil přes ruku. Obořil se na mě: „Takový svinstvo jí dáváte! Táhněte!“ Maminku pak hned odvedli a mě taky. Prý pak v autě s pláčem říkala: „Takhle s ním jednali přede mnou, a což teprve, když jsem odešla.“
Maminka pak zakrátko umřela. Dozvěděl jsem se to od Standy Kovářů z Litomyšle, který v dole jako civilní zaměstnanec pracoval. Na chvíli, kdy mi to řekl, mám zvláštní vzpomínku. Dělali jsme tehdy s Babíčkem podpěrné zdi. Čekali jsme na střelce a než přišel, tak jsme si lehli. Na chvíli jsem i usnul. A najednou jsem krásně ve spánku slyšel maminku, jak na mě volá: „Frantíku, Frantíku…“ Později jsem se dozvěděl, že zrovna v tu dobu, kdy se mi to zdálo, maminka umřela.

Po propuštění z vězení jste se oklikou dostal do duchovní správy.
Pomohl mi tenkrát generál Josef Pavel, komunista a předválečný interbrigadista ze Španělska. Stal se ministrem vnitra. V 50. letech nás dali na Pankráci do jedné cely. Byl zavřený se Slánským, kterého později popravili. Josef Pavel jen tak tak unikl smrti. Dostal doživotí, ale už v roce 1956 byl amnestovaný. Já jsem čekal na amnestii až do roku 1960. Josefa pustili na svobodu a on pak zase stoupal výš na žebříčku popularity. O mně ale věděl. Když byla v roce 1960 amnestie, poslal mi adresu jedné stařenky z Vinohrad, na kterou jsem mu mohl psát, kdybych něco potřeboval. Pracoval jsem po propuštění jako zahradník, ale později jsem tu těžkou práci už nemohl vykonávat. Doktoři mi řekli, že se zraněnou nohou nemohu tahat kolečka a že bych měl přece jen jít do duchovní správy. Zažádal jsem si tedy o to, ale nikdo mou žádost zřejmě nečetl. Tehdy jsem Josefu Pavlovi napsal. Že nechci žádnou protekci, ale že bych rád věděl, jestli někdo mou žádost vůbec četl. Pak jsem odjel do lázní. Když jsem se vrátil, bylo už všechno vyřízeno. Jenže tehdejší jihočeský kapitulní vikář byl načichlý komunista. Řekl, že za trest mě dají na Dobrš! A jsem už tady od roku 1967, více než čtyřicet let.

Žijete v terapeutické komunitě lidí, kteří se léčí z drogové závislosti. Jak jste se dostal mezi tyto obyvatele Němčic?
Znám se s nimi léta. Působil jsem dlouho ve farnostech na Dobrši a v Česticích, kam lidé z Němčic docházeli na mši. Chodili mi i pomáhat s dřívím na faru. Když mi pak zemřela teta, která mi pomáhala na velké faře, zůstal jsem sám. Přestával jsem chodit a neměl nikoho, kdo by mi donesl dříví a zatopil. Nemohl jsem tam zůstat, a proto jsem vděčný lidem v Němčicích, že se mě ujali. Přišel jsem k nim před skoro dvěma lety zrovna na Štědrý den. Když jsem viděl veliký stůl a plno lidí kolem, řekl jsem: „Budeme jedna rodina, vy mně říkejte táto a já vám budu říkat děti.“ Dneska už mi ale víc říkají Martine. K Vánocům jsem od nich tehdy dostal veliký dar: Přišel jsem takřka na nosítkách, víc než půl roku jsem nechodil. Ale Jirka, jeden z místních, se o mě pečlivě staral a postavil mě na nohy.

Táhne vám na devadesátku. Když jste byl před padesáti lety v dolech, napadlo vás, že se dožijete takového požehnaného věku?
To absolutně ne, to jsem nikdy nemyslel. Ale už tehdy za dráty jsme se všichni kněží na jednom shodli. Rozhodli jsme se, že všechno utrpení, které ve vězení a lágrech prožíváme, budeme obětovat do knihy přímluv farností, kam jednou budeme posláni. Takže jsem s tím přijel také na Dobrš. A u toho zůstalo. I když mám dlaně prázdné, tak jsem rád, že mohu velkým utrpením a bolestí něco lidem darovat. Myslím na to každou neděli při mši svaté.

A co byste si ještě přál?
Hlavně, aby Boží soud dopadl dobře. Přát si zdraví, už teď nemá cenu, ale chtěl bych, aby mě Pán Bůh přijal na milost. Jenže o to se musím ještě postarat a dát si všechny účty do pořádku. Přeji si také, aby se náš český národ, pokud to myslí s budoucností opravdu dobře, vrátil znovu ke Kristu.

František Martin Vích.Narodil se v červnu 1921 v Jiříkově u Litomyšle v rodině ševce. Vyučil se zahradníkem, později vystudoval teologii. V letech 1950–1953 působil jako duchovní správce v kostele Panny Marie Růžencové v Českých Budějovicích, patřícímu kongregaci petrinů. V roce 1953 byl zatčen a za velezradu odsouzen na 10 let. Byl vězněn na Pankráci, ve Valdicích, na Mírově a na Tmavém dole ve Rtyni v Podkrkonoší. Po propuštění pracoval jako zahradník. Od roku 1967 působil jako farář v Dobr­ši v Pošumaví. V roce 2005 získal řád T. G. Masaryka za zásluhy o demokracii. Loni mu vyšla kniha Listy z Pošumaví. Zemřel letos 7. října, pohřben je v Mladém v Českých Budějovicích.


Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou