Režim se ho bál i po smrti...

Vydání: 2009/34 Anastáz Opasek , 20.8.2009, Autor: Jaroslav Šebek

Příloha: Perspektivy

Bylo určitě dobře, že čtyřicáté výročí smrti kardinála Berana přineslo řadu akcí, připomínajících jeho život, dílo i odkaz. Bez statečných postav jeho typu by totiž katolíci v naší zemi nevyšli z let obou totalit s takovou vysokou morální i společenskou prestiží. Životní drama pražského arcibiskupa a kardinála Josefa Berana představuje současně významnou část, z níž se skládá příběh, který v minulém století prožívala nejen církev, nýbrž i celá česká společnost.

Po první světové válce se musela katolická církev v naší zemi vyrovnávat s řadou nepříznivých okolností. Charakteristickým rysem prvních let existence Československé republiky byl vzrůst protikatolických nálad, projevující se například přijetím legislativních opatření omezujících církevní vliv ve veřejné a kulturní sféře. Na nevýhodné pozici, v níž se katolická církev ocitla, se vedle mnoha jiných faktorů podepsala tradiční protináboženská animozita českých národně-liberálních a později také socialisticky orientovaných elit, jež byly od druhé poloviny 19. století hlavními nositeli české národní emancipace. Poté, co ji opustila řada věřících, se katolická církev jen obtížně adaptovala na nové politické podmínky. Psychologickým zlomem v meziválečném vývoji českého katolicismu se stal až rok 1929 a úspěšné oslavy svatováclavského milénia. Ve stejném roce se Josef Beran stal docentem pastorální teologie na pražské bohoslovecké fakultě (a o několik let později i rektorem semináře). Druhé československé desetiletí přineslo nebývalou dynamiku do spirituálního života a ovlivnilo i vystupování církevních představitelů ve veřejné sféře. Beran ve svém formačním působení podporoval aktivity různých náboženských spolků, které se staly místem růstu nových duchovních povolání (jako např. ministrantské hnutí Legio angelica). V meziválečném období se začal i díky jeho vlivu formovat nový osobnostní typ kněze, který nebyl již pouhým úředníkem josefínského typu, ale také charismatickým vzorem a člověkem praktické pastorace. V dobových časopisech uveřejňoval Beran i překvapivě aktuální úvahy nad rozdělením rolí muže a ženy v rodinném životě. Beran se však dostal také do dramatického víru politických událostí, souvisejících s vyhrocováním národnostních vztahů po nástupu Hitlerovy vlády v Německu. Tehdy církevní organismus v Československu do značné míry infikoval virus nacionalismu. Napjaté poměry musel Beran řešit i mezi českými a německými bohoslovci na teologické fakultě. Na jaře 1938 nesouhlasil se vstupem německých bohoslovců do Sudetoněmecké strany, která se tehdy již plně hlásila k nacistické ideologii, a pražský arcibiskup po konzultaci s Beranem nechtěl tyto studenty vysvětit na kněze. Do řešení situace se nakonec vložily vatikánské úřady i sám papež a svěcenci museli slíbit, že budou vždy postupovat v souladu s církevním učením a odporovat každému světonázoru, který by se mu příčil. Výrazná změna v životě Josefa Berana i celého katolického společenství přichází s okupací českých zemí a vznikem protektorátu v březnu 1939. Katolická církev, stejně jako ostatní křesťanské církve, se stala relativně samostatným prostorem, kde mohlo mnoho českých lidí, a to věřících i sympatizantů, zástupně manifestovat své vlastenectví a odpor vůči okupantům. Za vlastenecké postoje byl zatčen během heydrichiády i Josef Beran. Poté následovalo jeho tříleté martyrium v nacistických táborech, kdy byl vystaven den co den útrapám ostatních spoluvězňů, namáhavé fyzické práci, brutalitě dozorců, bití, výhružkám, šikaně, nemocem a hladu.

Mezi dvěma totalitami

Válečná zkušenost přinesla mimo jiné některé změny mentality řady představitelů katolických elit. Prožité hrůzy měnily pohledy na roli církve uvnitř společnosti i na akcenty duchovního života. Prožitky z lágru výrazně poznamenaly také Berana a ovlivnily i jeho poválečné přesvědčení o možnosti koexistence levicových sil a lidí s náboženským přesvědčením. Jeho podpis najdeme pod provoláním vězněných kněží krátce po válce, vyzývajícím k sociálním reformám. Beran i další církevní představitelé však usilovali o to, aby poválečné proměny probíhaly především v duchu sociálních encyklik a při zachování občanských svobod a lidské důstojnosti. Do utváření společenské situace, včetně vývoje náboženského života, však začal ve stále větší míře zasahovat nejen vliv KSČ, ale také stalinského Sovětského svazu. Beran, jmenovaný v roce 1946 pražským arcibiskupem, tak podstupuje již krátce po nástupu úřadu několik vážných zkoušek, které se dají označit za lakmusový papírek toho, jak se bude dál vyvíjet vztah církve a státu. Nejproblematičtější byla pro Berana a československý episkopát zvláště snaha o dosažení státního monopolu na veškeré školství. Do konfliktů se však dostával i v řadě dalších sfér. Diskuse se vedly například kolem důsledků pozemkové reformy pro církevní statky nebo omezování přídělů papíru pro církevní tiskoviny. Od Vánoc 1947 se proto arcibiskup Beran – podporován papežem Piem XII. – snažil o to, aby Vatikánský rozhlas zahájil československé vysílání. Tím se měl prolomit státní informační monopol a měly být vytvořeny podmínky pro zachování plurality v médiích.

Arcibiskup Beran a sudetští Němci

V souvislosti s arcibiskupem Beranem se občas objeví i téma jeho poválečného vztahu k sudetským Němcům. V agenturních zprávách Státní bezpečnosti, sledujících poválečnou činnost německých vysídlenců, najdeme v šedesátých letech i kritické výhrady, které padaly na adresu arcibiskupa Berana z řad některých sudetoněmeckých duchovních kvůli tomu, že jim po válce příliš nepomohl. Připomíná se například jeho rozhovor pro švýcarský list Tat z března roku 1947, kde označuje odsun Němců za imperativní nutnost. Současně se však již málo uvádí, že se Beran snažil i v tomto rozhovoru vložit tematiku odsunu do širšího kontextu vývoje česko-německých vztahů. Výslovně zde také zmínil, že poválečné protiněmecké excesy bylo možné srovnat s jednáním SS-manů vůči Čechům. Nijak nezpochybňoval utrpení, kterému byli vystaveni viníci spolu s nevinnými, a snažil se pomoci v oblasti, která mu přísluší – apelem na lidskost, křesťanské hodnoty, duchovní péči a zajištění důstojných podmínek pro odsouvané obyvatelstvo. Arcibiskup také konkrétně intervenoval u československé vlády, aby byla německému obyvatelstvu ve sběrných táborech poskytnuta možnost vyučování náboženství v rodném jazyce. Internační tábory navíc pravidelně navštěvoval a pastoračně v nich působil. Byl si vědom i toho, že důsledky odsunu přerýsovaly konfesní mapu a církev v některém z regionů zažívá poprvé pocit diaspory.

Církev v rudých osidlech

Nástup komunistického režimu problémy ve vztahu církve a státu ještě více prohloubil. Komunisté nejprve propagandisticky prohlašovali, že mají zájem na zachování dobrých vztahů a chtěli o nových poměrech vyjednávat. Pod tímto zorným úhlem je třeba chápat i vstřícné gesto arcibiskupa Berana, který sloužil Te Deum při inauguraci nového prezidenta Gottwalda v červnu 1948. Byl navíc přesvědčen, že nový režim nevydrží příliš dlouho, a snažil se jednáním oddálit očekávaný střet, aby se mohla církev na situaci života v novodobých katakombách připravit. Katolická hierarchie ale zároveň odmítala veřejně vyhlásit podporu jednotné kandidátce Národní fronty, loajalitu nové státní moci a povolit politickou činnost kněží (to se týkalo zejména kolaborujících duchovních v čele s Josefem Plojharem, Josefem Benešem a Bohuslavem Černockým). Episkopát upozorňoval také na režimní zásahy omezující svobodu církevního života. Vláda hlavní požadavky ze strany církevních představitelů nerespektovala, propaganda však označovala za hlavní viníky troskotání jednání biskupy. Na jaře 1949 státní moc odložila masku vyjednavače a začala uplatňovat dlouhodobou proticírkevní strategii. Jejím konečným výsledkem měl být vznik národní církve, oddělené od Vatikánu. Protiakcí ze strany biskupů bylo vydání pastýřského listu kritizujícího nejen schizmatickou tzv. Katolickou akci, ale i další případy porušování náboženské svobody. Měl být přečten v neděli 19. června 1949, na svátek Božího těla. Komunistické vedení jeho čtení zakázalo a duchovním hrozila za porušení tohoto nařízení trestní sankce, včetně uvěznění. Konfrontace kolem pokusu o rozdělení věřících a biskupů se stala mezníkem v dalším vývoji církevní politiky, určujícím i směr dalšího arcibiskupova osudu. Ve zmíněný den zaplnili pražskou katedrálu najatí provokatéři z řad politické policie a členů Lidových milicí, kteří českého primase vypískali (provokace proti Beranovi byla připravována již o několik týdnů dříve, kdy StB pravděpodobně chtěla instalovat do katedrály tajnou vysílačku). Pro Berana tím začala ponižující internace, trvající čtrnáct let. Předznamenávala tak i mohutnou perzekuční vlnu, která církev na počátku padesátých let ochromila a zahnala do nucené izolace. Panující stav se odrazil také v nové ústavě přijaté v roce 1960. Ta sice formálně garantovala svobodu náboženského vyznání, ale režimní každodennost znamenala nadvládu marxistické ideologie ve všech oblastech intelektuálního i duchovního života.

Beranův hlas z exilu

Tyto skutečnosti se promítly i do osobní situace Josefa Berana. Ten byl sice v roce 1963 z internace propuštěn, ale i poté žil pod policejním dohledem a nemohl se vrátit zpět do úřadu. Jeho další osud se začal řešit teprve po zahájení tzv. vatikánské východní politiky, která hledala možnosti, jak pomoci církvi za železnou oponou. Hlavní úlohu vyjednavače sehrál papežský diplomat Casaroli, který se dohodl s československou vládou na Beranově odchodu do exilu. Nedobrovolné opuštění vlasti však neznamenalo konec jeho veřejné činnosti. I v exilu pozvedal hlas na obranu svědomí před násilným diktátem. Komunisté se ho báli i po smrti – v Beranově rodné zemi raději nepovolili ani pohřeb a horlivě pracovali na vymazání jeho postavy z veřejného povědomí. Jen malou poznámku na závěr, která je však svérázným pokračováním poutě kardinála Berana českými dějinami. V anketě o největšího Čecha, pořádané před čtyřmi lety Českou televizí, skončil Josef Beran téměř na jednom z posledních míst. I to ilustruje stav naší paměti. Ten se týká nejen této osobnosti, ale i našeho přístupu k reflexi minulosti a jejích protagonistů vůbec.

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články

Diskuse

V diskuzi není žádný příspěvek. Diskuze již byla uzavřena.




Aktuální číslo 38 19. – 25. září 2017

Fatimské poselství putuje Českem

Na tři týdny se k nám po padesáti letech vrací socha Panny Marie Fatimské, kterou biskupové dovezli z národní pouti do Fatimy. Poutě do Portugalska se na sté výročí zjevení…

celý článek


Na fatimské světlo nezapomenete

Do Českomoravské Fatimy v Koclířově zamíří na počátku října i hosté z Portugalska. „Fatima je jen zdůraznění některých stránek evangelia,“ říká v rozhovoru…

celý článek


Tajemství Nejsvětějšího Salvátora

Na konci roku 1989 jsem po jedenácti letech kněžského působení „v ilegalitě“ navrhl kardinálu Tomáškovi, že obnovím pastoraci vysokoškoláků v pražském kostele Nejsvětějšího…

celý článek


Zahajujeme předvolební seriál

Přestože mu ještě není padesát, je nejzkušenějším českým poslancem. V Parlamentu zasedá s krátkou přestávkou od roku 1990 – nejprve za Křesťansko-demokratickou stranu,…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2017

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay