Vydání: 2007/17 Kronikáři, 24.4.2007

Jsme velká, živá farnost, máme mnoho důvodů ke spokojenosti, až na problém s mládeží. Desítky ministrantů stejně jako mladá děvčata vyběhnou po mši sv. z kostela jako úplně cizí lidé. Nepozdraví, nepomohou, v autobusu nepustí babičku sednout. Rodiče i pan farář je napomínají marně. Dříve bylo řešení snadné, nám tatínek „domlouval“ řemenem. To už asi nejde. Tak poraďte, co si s tím počít!

Podobnou otázku dostávám velice často. První moje reakce je taková, že nemůžeme dnešní mladou generaci odsuzovat nebo zjednodušeně říci – všichni jsou špatní. Děti se rodí jako krásné bílé nepopsané knihy, do nichž rodiče a později další vychovatelé vpisují, jak budou jednat a žít.
Rodiče jsou pro děti velkými vzory. Jejich kultivovanost a vzájemná úcta na ně mocně působí. Pozitivní klima domova je skutečně základem a požehnáním pro více dalších generací. Také skutečnost, jestli si rodiče opravdu svých dětí váží, naslouchají jim a posilují jejich kladné sebepojetí. Dítě rádo pozdraví toho člověka, kterým je přijímáno. Tuto skutečnost niterně vycítí.
V prostředí lásky a vzájemné blízkosti může dítě během celé výchovy vrůstat do řádu všech věcí a tento řád přijmout. Jestliže se rodiče dokážou během výchovy vcítit do prožitků a možností dítěte, dokáže se i dítě v pozdějších situacích vcítit do potřeb druhých, bude solidární a ohleduplné. Naopak mnoho krutých reakcí a lhostejností dítěte je důsledkem toho, že jeho křehké já bylo ze strany rodičů vícekrát zraňováno.

Motivujeme především pochvalou
Díky mnoha moudrým rodičům nevládne už dnes strohá tvrdost a „řemen“. Před odpovídajícím trestem má rodič vždy dítěti vysvětlit, proč ho trestá. Dítě během celého procesu výchovy postupně překonává vlastní slabosti, sebestřednost i pohodlnost. Správnou motivací, častými pochvalami a povzbuzováním se může dostat dál. Děti jsou velmi ovlivnitelné.
Moje zkušenost s nimi je taková, že před případnou výtkou jsem je vždy za něco pochválil nebo v jejich jednání našel něco pěkného. Vhodným a pro mladé lidi sympatickým způsobem je třeba jim naznačit – máš na to být víc. I já jsem vícekrát v olomouckých tramvajích oslovil neznámé kluky větou: „Kluci, vy jste takoví šikovní, co myslíte, necháme tamtu babičku stát, nebo si bude moci sednout?“ Reakce byla někdy bručivá, ale nakonec vždy pozitivní. Jsem přesvědčen o tom, že ve zmíněné farnosti je mnoho dobrých mladých lidí a najde se způsob, jak celou záležitost vylepšit.
P. Rudolf smahel,
vedoucí Katedry křesťanské výchovy CM TF UP v Olomouci