Vydání: 2016/33 Olympiáda pod Ježíšovou náručí, 9.8.2016, Autor: Jan Paulas

Rodný kraj se odráží v charakteru člověka neobyčejně výrazně. Myslím, že mě rodný kraj obohatil optimismem a určitou soudností. Zotavím se i z hodně nepříjemných situací. Lidé říkají, že jsem obdařen trvalým úsměvem. Je to patrně jedno z mých obdarování, které asi souvisí i s tím vinařským krajem.
Vyrůstal jsem na bývalém císařském statku. Veškerý habsburský majetek v ČSR byl v roce 1918 zestátněn a byla vytvořena, zejména na jižní Moravě, doména státních statků. Téměř v každé vesnici býval dřív velkostatek, a třeba malý zámek, kde za monarchie sídlil nájemce nebo správa. Tak tomu bylo i u nás ve Velkých Pavlovicích. Žili jsme tam v nesmírně krásném prostředí – barokní zámeček, velký park, dva rybníky; užívali jsme si romantiky mládí a bylo to krásné. Můj otec tam působil jako šlechtitel obilí.
Máte pravdu, i moji spolužáci něco podobného předpokládali; ve farnosti si zase mysleli, že půjdu do semináře. Byl to ale patrně vliv drtivých válečných událostí, které nám velmi zbystřily smysl pro věci veřejné a jejich správu, pro poválečnou rekonstrukci státu – to všechno nás vábilo. A vnuklo mi to myšlenku být soudcem nebo advokátem.
Ještě než skončila válka, jsem pracoval u svého otce na šlechtitelské stanici, ale hned v roce 1945, jakmile jsme udělali „švindl maturitu“, jsem v září začal studovat. Otec byl přeložen z Pavlovic do Prahy na ministerstvo zemědělství a já jsem se dostal do hlavního města na Právnickou fakultu.
Byl. S určitou úzkostí jsme celou dobu sledovali, jak se poměry postupně zhoršovaly – zejména tam, kde byla silná organizace komunistických studentů. Projevovali se především v seminárních cvičeních právní filozofie a metodologie, kde se velmi svobodně diskutovalo – vystupovali tam organizovaně a intenzivně. Byl jsem tehdy pomocnou vědeckou sílou skvělého profesora Bohuše Tomsy, bývalého rektora bratislavské Univerzity Komenského, a tak jsem navštěvoval i jeho semináře. Těch velmi ostrých debat se účastnili ti talentovanější a schopnější z komunistů, kteří později obsadili docela významná místa, anebo posléze došli k poznání, že je to věc neřádná – jako Ivan Sviták a další.
Po celé škole se rozneslo, že se půjde na Hrad, a odpoledne jsme se shromáždili na nádvoří ČVUT na Karlově náměstí. Resslovkou jsme pak vyrazili ve velkém průvodu, který se předem zavázal k ukázněnosti a řádnému průběhu. Dostali jsme se na Újezd, kde přišel první pokus esenbáků rozbít naše řady. Na Hradě zrovna probíhalo jednání Beneše s Gottwaldem a neměli být rušeni. A tak se tehdy na Újezdě průvod rozštěpil – části se podařilo prorazit kordon vytvořený nákladními automobily a jednotkami esenbáků a pokračovala dál k Malostranskému náměstí, druhá část, která byla odtržena, se dostala přes Strahov až na Hradčanské náměstí.
V přední skupině, která se ubírala na Malostranské náměstí. Dostali jsme se až ke kostelu U Kajetánů, kde nás definitivně zastavili, a začalo vyjednávání o vyslání delegace k prezidentu Benešovi. To ovšem ozbrojené složky nehodlaly vůbec připustit. Začali jsme zpívat hymnu, která situaci na chvíli zklidnila, ale napětí se stupňovalo. Naráz se ozval výstřel (nevím, zda jenom do vzduchu, nebo zda byl někdo zraněn) a poté nás začali vytlačovat dolů až na Malostranské náměstí, kde si počínali už dost násilně a některé účastníky tloukli samopaly. Studenti utíkali pryč, lidé je pouštěli do domů a takhle nás rozehnali. Byl už večer a já zamířil na Právnickou fakultu a pak do kostela Nejsvětějšího Salvátora, kde byla mše. Když jsem šel později přes Hrad domů, bylo tam už mrtvo. Gottwald mezitím stihl sehrát svou roli na Staroměstském náměstí.

JUDr. Dušan Straňák se narodil 19. 8. 1926, vystudoval Právnickou fakultu UK. Po vynuceném odchodu z fakulty pracoval jako knižní redaktor v Průmyslovém nakladatelství a pak ve Státním nakladatelství technické literatury (SNTL). Je ženatý, otec tří synů.