Řehole nedokonalost neodstraní

Vydání: 2016/5 Česko přijalo první irácké rodiny, 26.1.2016, Autor: Jan Poříz

Příloha: Perspektivy 5

Často se setkáváme s tím, že řeholní život je spojován se směřováním k dokonalosti, přesto na příkladu biblických postav i významných světců karmelitánské tradice poznáváme, jak oni na této cestě hlubinně prožívali právě svou nedokonalost a potřebu Božího odpuštění. A to možná ještě vyostřeněji než většina členů církve.


Láska ke Kristu a touha po sjednocení s ním jsou hnací silou zasvěceného života. Ilustrační snímek Vojtěch Vlk

Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne“ (Mt 19,21), poradil Ježíš bohatému mladíkovi. Také dokumenty církve neváhají opakovaně používat výrazu dokonalost, či spíše cesta k dokonalosti, a to prvořadě ve spojení s řeholním životem. Z těchto důvodů snad může titulek tohoto článku působit provokativně, či dokonce nevhodně. Cílem však není zpochybnit význam řeholního života jako prostředku na cestě k dokonalosti, tedy k lásce a sjednocení s Bohem. Půjde nám spíše o to, poukázat na zásadní význam hlubokého prožitku vlastní nedokonalosti v průběhu této cesty, který zasvěcené osoby otevírá novým horizontům Boží lásky a milosrdenství i poznání Boha, který nekonečně přesahuje představy, které jsme si o něm vytvořili.

Věrnost a následování

V příbězích proroka Eliáše si lze brzy všimnout jeho hlubokého přesvědčení, že skrze něj jedná a hovoří Bůh. Ukazuje to hned první věta, která v Písmu zaznívá z jeho úst: „Jakože živ je Hospodin, Bůh Izraele, v jehož jsem službách, v těchto letech nebude rosa ani déšť, leč na mé slovo“ (1 Král 17,1). Toto přesvědčení je navíc potvrzováno lidmi v jeho okolí. Příkladem může být vdova ze Sarepty, která na konci setkání s Eliášem prohlašuje: „Nyní jsem poznala, že jsi muž Boží a že slovo Hospodinovo v tvých ústech je pravdivé.“ A nakonec i sám Hospodin se k prorokovi přiznává, když v přítomnosti všeho lidu přijímá oběť, kterou mu připravil na vrcholu hory Karmel.

Avšak vzápětí po tomto velkém vítězství prorokovi, který tak dlouhou dobu bojoval jako „jediný věrný“ proti téměř všeobecnému odpadu od Hospodina, zcela neočekávaně „dochází dech“. Prchá kamsi daleko do pouště, před výhrůžkou jediné ženy, královy manželky Jezábel: „Ať bohové udělají, co chtějí! Zítra v tento čas naložím s tebou, jako ty jsi naložil s nimi (Baalovými proroky!).“

Jeho touha po věrnosti, po službě Hospodinu, ale i zkušenost vlastního strachu a omezenost jej přivádí k vyznání, pronesenému uprostřed pouště: „Už dost, Hospodine, vezmi si můj život, vždyť nejsem lepší než moji otcové.“ Byl to však právě tento prožitek vlastní slabosti, jenž ho uschopnil vydat se na novou cestu v Boží síle a poznat Boha, který nepromlouvá ve vichru, zemětřesení a ohni, nýbrž tichým, jemným hlasem (srv. 1 Král 19,11–12).

Znalec lidského nitra

Sv. Jan od Kříže byl člověk velmi skoupý, šlo-li o přímé vyjevování vnitřních prožitků a zkušeností. Přesto lze rozlišit dvě základní období jeho duchovního vývoje. Období spíše asketické, zaměřené na snahu odložit a vyloučit vše, co není Bůh nebo k němu bezprostředně nepřivádí, a období mystické, charakterizované vědomím, že je veden Bohem a přebývá v bezpečí jeho náruče. Přechodem či mostem mezi jedním a druhým byl prožitek očišťování uprostřed „temné noci“, spojovaný především s devíti měsíci v kobce klášterního vězení v Toledu. O tomto očišťování Jan později řekne v knize Výstup na horu Karmel: „Pasivní způsob (očišťování) je tam, kde duše nedělá nic, jen Bůh koná v ní a ona je jako pacient.“

Jako znamenitý psycholog a znalec lidského nitra si však uvědomoval, že člověk nikdy nesvolí k tomu, aby se stal pacientem, dokud bude přesvědčen, že je zdravý a kráčí správnou cestou po vlastních nohou.

V první knize Temné noci sv. Jan popisuje v této souvislosti místy velmi přehnané a nevhodné jednání „začátečníků“ v duchovním životě. V jeho slovníku jde o osoby rozhodnuté sloužit Pánu a přesvědčené, že rozumí způsobu, jakým je třeba v této věci postupovat. Ač samozřejmě nikoho konkrétně nejmenuje, můžeme za jeho slovy tušit mladé řeholníky z první generace bosých karmelitánů, jejichž formaci měl na starosti. Jejich mentalitu líčí podle schématu tzv. sedmi hlavních neřestí, z nichž na prvním místě stojí pýcha: „Tito začátečníci se cítí být horliví a pilní v duchovních věcech a zbožných cvičeních, pro jejich nedokonalost jim (však) z této vlastnosti vyroste výhonek skryté pýchy… a oni tak pociťují uspokojení ze svých skutků a ze sebe samých… V takových lidech pak ďábel často rozdmýchává horlivost a chuť dělat víc těch nebo oněch skutků, aby tak pomalu rostla jejich pýcha a domýšlivost.“

S pýchou podle Jana od Kříže úzce souvisí neřest hněvu, který se obrací vůči těm, kdo „nežijí dostatečně zbožně“: „Mezi těmito duchovními lidmi jsou také takoví, kteří upadají do duchovního hněvu jiným způsobem, a to že planou hněvem proti cizím neřestem s určitou znepokojenou horlivostí, když posuzují druhé; a často puzeni zlobně je pokárat to taky udělají, a sami sebe tak povyšují na pány ctností. Toto všechno je proti mírnosti ducha.“

A toto všechno a mnohé další nemůže být odstraněno a překonáno dříve, než je Bůh „přesvědčí“, že tímto způsobem nelze dojít až k cíli, a očistí je ve „vyprahlosti a tísni temné noci“, která je obdobím spojujícím dobu jistoty „z vlastní strany“ a jistoty „ze strany Boží“, tedy již zmiňovanou zkušeností skutečného přebývání v Bohu.

Láska k bližnímu

Sv. Jan od Kříže se pokouší i o popis vstupu do temné noci a prvních momentů uprostřed ní: „V nejlepším, kdy pro skvělou příchuť a líbeznost (začátečníci) nejvíc pokračují v těchto cvičeních ducha a kdy jim, podle jejich zdání, jasněji září slunce Boží milosti, Bůh jim všechno toto světlo zatemňuje a uzavírá jim dveře i pramen sladkosti duchovní vody, kam chodívali v Bohu hodovat, kdykoli a jakkoli se jim zachtělo, a tak je ponechává v takových temnotách, že ani v obraznosti, ani v rozpravách nevědí, kudy se vydat.“

Tato nevědomost a neschopnost však v žádném případě není nemocí k smrti, nýbrž ke slávě Boží, neboť noc vede nejen ke zkušenosti „vlastní nízkosti a bídy“ a neschopnosti vlastními silami dojít k Bohu, ale také ke zkušenosti Boha, který se sklání k člověku, ujímá se ho a přetváří ke své podobě, když vlévá „poznání božské vznešenosti a velebnosti“ a zároveň svého milosrdenství. A odtud se, podle mystika, „rodí láska k bližnímu, protože jej ctí a nesoudí, jak to dělával dříve, když vídal velkou horlivost jen u sebe, a ne u druhých.“

Nelze však zapomínat na kontext tématu tohoto článku, tedy řeholního života jako „cesty nedokonalosti“. I ve slovech sv. Jana od Kříže se setkáváme s podobným principem, kterého jsme si všimli už v případě proroka Eliáše. Právě stojí-li člověk tváří v tvář svatému Bohu, nejjistěji si uvědomuje svou hříšnost, nedokonalost a potřebu Božího milosrdenství.

Terezie z Ávily bojující se stínem smrti

Ještě jiné hledisko setkávání s vlastní slabostí jakožto cestou vedoucí k Bohu nám představuje sv. Terezie z Ávily. Žena mimořádně citlivá a orientovaná na vztahy, bez nichž nebyla schopna žít, žena s mimořádným talentem vnášet pokoj a dobrou náladu téměř všude, kam vstoupila. „V tom mi Pán dával milost, abych všude, kde jsem byla, těšila druhé, a tak jsem byla velmi milována,“ píše ve svém životopise nazvaném Život.

Z tohoto přirozeného založení její osobnosti však plynuly i problémy. Terezie si byla na jedné straně vědoma, že člověk nikdy nemůže plně uspokojit svou touhu po blízkosti a vzájemnosti, tudíž se rozhodla pro řeholní život. Na druhé straně coby řeholnice dlouho nedokázala Ježíši důvěřovat natolik, aby si jej dokázala opravdu vzít za svého Snoubence, a prožívala kvůli tomu rozpor v sobě samé. Už samotný vstup do kláštera spojený s předpokládaným rozchodem s příbuznými a přáteli pro ni znamenal téměř smrt: „Vzpomínám si… že když jsem vyšla z otcovského domu, měla jsem pocit (tak silný), jaký si nemyslím, že bych měla, kdybych umírala; neboť se mi zdá, že se mi každá kost oddělila stranou, a poněvadž jsem neměla lásku k Bohu, abych opustila lásku otce a příbuzných, působila na mne síla tak veliká, že kdyby mi Pán nepomohl, nestačily by mi všechny úvahy, abych šla dál. Dal mi zde odvahu proti mně samotné, takže jsem to uskutečnila.“

Prožívala nenaplněnost

V následujících téměř dvaceti letech se v jejím životě budou střídat momenty naplnění spojené s odvahou k vnitřní modlitbě a s milostmi, které v ní dostávala, s okamžiky návratů a hledání útěchy v dlouhých rozhovorech s ávilskými šlechtici v hovorně kláštera Vtělení. Sama později charakterizovala toto období následujícími slovy: „Šla jsem od kratochvíle ke kratochvíli, od marnosti k marnosti, od příležitosti k příležitosti, když jsem se vrhala do velkých příležitostí, že má duše již byla velmi unavená tolika marnostmi a já jsem se již styděla v tak zvláštním přátelství, jakým je hovořit s Bohem v modlitbě, a navracet se tak k němu.“

Ač můžeme mít pochybnosti, zda Terezie v hodnocení sebe sama nepřehání, zůstává pravdou, že stále pociťovala jakýsi deficit života, nenaplněnost, přítomnost stínu smrti: „Mohu říci, že šlo o jeden z nejkrušnějších životů, jaký si lze představit; neboť jsem se ani netěšila z Boha, ani se mi nedostávalo světských potěšení… Toužila jsem žít – neboť jsem správně tušila, že nežiji, nýbrž (jen) zápasím se stínem smrti – a neměla jsem nikoho, kdo by mi dal život, a já si ho nemohla (nikde) vzít sama.“

Svatý rok milosrdenství

Bylo to až nové setkání s Kristem, které se uskutečnilo prostřednictvím „setkání“ se sochou či obrazem Ecce homo, které v ní upevnilo důvěru, že on je opravdovým Snoubencem a Přítelem, který jí zůstává věrný i přes její nevěrnost: „Stalo se mi, že když jsem jednoho dne vstupovala do oratoře, spatřila jsem obraz, který tam přinesli k přechování, neboť jej vyhledali pro jistý svátek, který se slavil v domě. Byl (to obraz) Krista, velmi zraněného, a tak zbožný, že když jsem na něho hleděla, celá jsem se znepokojila, že ho vidím takového, neboť (obraz) dobře představoval, čím pro nás prošel. Bylo to tak (silné), co jsem cítila ohledně zla, kterým jsem se mu odvděčila za ony rány, že – jak se mi zdá – mi pukalo srdce, a vrhla jsem se k němu s velkým proléváním slz a prosila ho, aby mě už jednou provždy posílil, abych ho neurážela.“

Od této chvíle se dokáže plně ztotožnit se samařskou ženou z evangelia, jež přes svůj neuspořádaný život objevila Krista jako „pramen vyvěrající k životu věčnému“ (J 4,14), a bude schopna v jeho síle proměnit nejen život svůj, ale i životy dalších řeholníků a řeholnic, které se jí nechají inspirovat.

Vstoupili jsme do roku Božího milosrdenství. Kéž tyto řádky pomohou nejen nám řeholníkům, kteří si mnohdy nejsme jisti, zda svědčíme o cestě dokonalosti, či spíše nedokonalosti, ale i všem ostatním křesťanům, kteří jsou spolu s námi povoláni žít z víry v Boha, který „tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“ (J 3,16).

Autor je bosý karmelitán.
 

Sdílet článek na: 

Sekce: Články, Přílohy



Aktuální číslo 49 29. listopadu – 5. prosince 2016

Církev se staví na vlastní nohy

Jak si stojí ekonomika římskokatolické církve po majetkovém narovnání? Shrnutí přinesli její představitelé na historicky první tiskové konferenci o hospodaření církve minulý týden.

celý článek


Stane se přímluvcem v nebi?

Je to sedmdesát let, co se ujal stolce svatého Vojtěcha. Po koncentračním táboře v Dachau ho nicméně čekaly další krušné chvíle, které mu připravili komunisté.

celý článek


Vše se vyřeší v Otcově náruči

Na závěr Svatého roku milosrdenství, na slavnost Krista Krále 20. listopadu, podepsal papež František apoštolský list Misericordia et misera (Milosrdenství a ubožačka).…

celý článek


Odcházím, protože jsem unavený

Nový církevní rok začíná jako emeritní biskup. O uvolnění z funkce požádal předčasně, zájem o farnosti v pražské arcidiecézi přesto neztrácí. Biskup KAREL HERBST SDB.

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2016

© Katolický týdeník 2004 - 2013, všechna práva     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay