26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Recept z fary v Holostřevech

21. 5. 2019

|
Tisk
|

Holostřevy. Vesnice na Tachovsku o sotva dvou stovkách obyvatel. Když odbočíte z dálnice na Rozvadov, ocitnete se po pár stovkách metrů na poklidné návsi po válce vysídlené obce. V roce 1930 tu žilo 316 obyvatel, z toho jen sedm bylo Čechů, zato 311 katolíků.

Vydání: 2019/21 Chrámy zvou k noční návštěvě, 21.5.2019, Autor: Jiří Macháně


 
Dnes tu Němci nežijí. Prakticky stejně jako katolíci. A podobně jako v celém pohraničí tady i přes komunistické úsilí o likvidaci všeho, co církev připomíná, kostel stále stojí. Je stejně sešlý jako monumentální fara, projektovaná některým z Dientzenhoferů. Na barokní budově je stále patrné, že tu od války až donedávna nikdo nežil. Dobu postupného chátrání má však naštěstí za sebou – snad stejně jako duchovní úbytě v obci a okolí. Daří se to díky nebývalému nasazení řady lidí z komunity Noe v čele s jáhnem, pedagogem a terapeutem Elvou Frouzem z Plzně. Vlastně už řadu let z Holostřev. Na opravovanou faru se přestěhoval s celou rodinou: manželkou a třemi dětmi. Rozhodli se tu naplno žít, chodit do školy, pracovat a působit v duchovní správě.
Zašli jsme za biskupem
Elva je konvertita. Pokřtít se nechal na prahu dospělosti a od vysoké školy kolem sebe vytvářel rozvětvenou pospolitost lidí z církevního prostředí i hledajících. Jezdívali na opuštěnou faru v Domaslavi, kde pořádali setkání – od literárních víkendů po duchovní obnovy. „Zároveň ve mně a v mojí ženě rostla chuť něco takového dělat trvale a na nějakém podobném místě i žít. Zašli jsme za biskupem Radkovským, který znal to, co jsme do té doby dělali, a fandil nám. Nabídnul nám několik opuštěných far,“ vzpomíná Elva Frouz.
Přestože byla nejzchátralejší ze všech, padla tehdy volba právě na Holostřevy. První úkol pro partu lidí bylo vyklidit nekonečné hromady suti a nepořádku z padesát let neobývané budovy. „Začali jsme se pídit po finančních zdrojích. Velmi nám pomohla nadace Renovabis. Postupně se ,krok za krokem podařilo, že v malé části domu už bylo možné bydlet. A tak jsme se sem nastěhovali. Už od počátku však dům sloužil zejména jako centrum setkávání,“ popisuje jáhen.
Komunita Noe
Komunitu Noe, která je správcem celého domu, tvoří asi čtyřicítka lidí. Na stálo tu však žijí jenom Frouzovi. „Naši přátelé se ke společenství přihlásili, každý napsal svůj závazek, jak bude toto dílo podporovat. Někteří spolupořádají akce, další sem jezdí pracovat a jiní pravidelně přispívají na provoz. Trvalý zdroj příjmu je můj jáhenský plat. Jinak vše funguje z darů,“ vysvětluje Elva Frouz. Ekonomické zabezpečení domu i komunity připodobňuje k jízdě stopem. Vždycky když dojdou peníze, nějaké další se podaří získat.
„Mám dojem, že církev je tady většinou lidí vnímaná jako něco, co se jich netýká. Prostě je to něco v kostelích, co s jejich každodenním životem nemá žádnou souvislost. Praktikující křesťané jsou tu nepočetní, což je stejné jako v celém českém pohraničí. Společně s naším biskupem, kněžími i laiky hledáme model církve, který by byl pro místní poměry životaschopný,“ vysvětluje Elva Frouz a jedním dechem připomíná, že snahy aktivních laiků v Holostřevech nejsou řešením pro každé prostředí: „Obecně se mi zdá nadějné, když jsou místa, kam lidé můžou přijít a kde se setkají s důvěrou a otevřeností. Když sem přijde člověk z venku, může zažít přijetí a postupně jít na své cestě životem ještě dál – třeba i k Bohu.“
Společenství zde proto pořádá řadu hojně navštěvovaných akcí, na které přijíždějí lidé z Plzně i širokého okolí. Přinášejí život do Holostřev na faru i do kostela: na jednom pólu je kontemplativní duchovní cvičení a na druhém hudební a divadelní festival Holostok. „Přijíždějí sem i lidé, kteří se snaží působit ve veřejném prostoru. Mohou se potkat, získat inspiraci, oporu pro svoji službu. Jsou z aktivní politiky, Senátu, aktivisté, lokálně působící osobnosti. Přestože z velké části nejsou praktikující křesťané, akce má duchovní základ, který souvisí s přijetím. Přijetí je základem všeho, co děláme. Lidé o tom takto mluví, když akce končí. A často říkají, že se s něčím takovým setkali poprvé,“ popisuje jáhen Frouz.
Na faře v Holostřevech pořádají také meditační dny pro školní třídy nebo akci Velká letní schólé, o níž organizátoři s nadsázkou říkají, že je to cosi mezi platónskou Akademií, kontemplativním klášterem a dobrou hospodou. „Jsou to vzdělávací semináře z různých oborů, třikrát denně je možnost společné modlitby v kostele, vše je doplněno prací rukou – na zahradě nebo v dílnách. Bývá tu tak 60 lidí, kteří se na začátku neznají, a během pobytu se vytvoří živé společenství, opět s jasným duchovním základem,“ popisuje Elva Frouz.
Aby to někam neujelo…
Od začátku spolupracuje celá komunita s františkány a farností Plzeň – Severní Předměstí. Jak říkají lidé z komunity, jsou jejím misijním tykadlem. Jáhen Elva Frouz je v pravidelném kontaktu s biskupem, je součástí duchovenstva tachovského vikariátu a skupiny trvalých jáhnů, kterou doprovází P. Petr Hruška z Chebu.
Hledání způsobů, jak žít a působit v prostředí, jemuž je společenství církve na hony vzdálené a opentlené tradovanými předsudky z minulého režimu, je podle jáhna Frouze náročné. Církev bude podle něj muset trochu přestat počítat účastníky bohoslužeb i úkony duchovní správy. „Ne že by to nebylo důležité, ale je potřeba soustředit se na to podstatné, na život z Krista a na to, že lidi hledají. Fakt mají žízeň po duchovním životě. Někdy si ji vůbec neuvědomují. Naše úloha je respektovat, kdo tito lidé jsou a jakým způsobem hledají, a zůstat jim otevření,“ říká jáhen.
Když sem lidé ze společenství přijížděli pracovat na ruině fary bez střechy a oken, doléhaly k nim různé hlasy místních, kteří je považovali za sektu, budovatele azylového domu pro bezdomovce nebo za zástěrku pro varnu pervitinu. „Průlom nastal, když jsem jednou dělal dušičkovou pobožnost na hřbitově. Přišly hlavně místní babči a my jsme je pak pozvali na čaj. A pamatuji si, že stály před farou a velmi váhaly, až jedna nejkurážnější rozhodla: ,Tak, holky, jdeme!‘ Posadily se tady za stůl, a když zjistily, že je tady bezpečno, začaly pookřávat. A to se pak neslo vsí,“ vypráví Elva. Od té doby „fara“ spolupořádá dětský den, masopust, vánoční setkání v kostele, rozdávání Betlémského světla. „Čas od času se mě někdo později v hospodě zeptá, jak to s tím Bohem je. Ostýchavě přijdou na půlnoční bohoslužbu nebo na dušičkové pobožnosti. Jeden místní zemědělec a náš kamarád dodává brambory a nějaké základní suroviny na naše akce. A vždycky, když se zeptám, co za to chce, odpoví: ,Tak se za mě pomodli‘, nebo: ,Já si někdy přijdu popovídat o tom Bohu‘,“ usmívá se jáhen z Holostřev.
Elva Frouz říká, že je v tomto kraji šťastný. Nemá ale růžové brýle a přiznává, že už měli s manželkou a rodinou několik období, kdy velmi váhali, jestli se nevrátit do města. „Ale zatím vždycky přišla nějaká posila nebo znamení, které nám ukázalo, že tady máme žít. A, dnes už jsem dost jednoznačně přesvědčený, že tady naše rodina zůstane,“ uzavírá.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou