26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Rady je potřeba šít na míru

19. 5. 2015

|
Tisk
|

Zatímco ještě nedávno byl rozvod v řadách katolických křesťanů poměrně vzácným jevem, dnes je stále častější. Co se stalo? A jak mají tito věřící nadále žít ve farnostech? O tom hovoříme s psychiatrem a pastorálním teologem Maxem Kašparů.

Vydání: 2015/21 František přijal českou výpravu, 19.5.2015, Autor: Jan Paulas

Příloha: Doma

Podle mého názoru hrají v této otázce roli tři pojmy: statistika, víra a motivace. V komunistické době uzavíraly církevní sňatek především nebo výlučně dvojice, které chápaly tento obřad jako svátost. Tedy statisticky malá část, která byla motivovaná křesťanskou vírou a dodnes chápe manželství jako nerozlučitelné. Po revoluci se stal církevní obřad módní záležitostí a pro dvojice takto motivované není rozchod žádným problémem. Zbavme se falešné a tradované představy, že dvojice, která uzavírá církevní sňatek, je zakotvena ve víře a říkají jí něco pojmy jako Desatero nebo učení církve.
Vzhledem k tomu, že každý člověk není katolíkem, ale každý katolík je člověkem, se v tomto směru katolická a nekatolická manželství neliší. Připouštím, že zde existuje tzv. nebezpečí z prodlení, ale současně musím dodat, že na řešení není nikdy pozdě, je-li zde dobrá vůle, pocit odpovědnosti především za děti a nejsou zde překážky, které leží v patologických vlastnostech jednoho z manželů. Tedy různé psychopatie, alkoholismus nebo drogy.
Setkal. Řada problémových manželství hledá řešení ve vertikální cestě a pomíjí horizontálu života. Zde má velikou pravdu sv. Tomáš Akvinský, který řekl, že milost předpokládá přirozenost. A právě onu přirozenost, jiným slovem normalitu, u řady dvojic postrádám. Na druhé straně nejsem velkým příznivcem spoléhání se jen a pouze na manželského poradce.
Třeba. Na první pohled to vypadá jako známka veliké víry, ale pokaždé mi to připomíná mého spolužáka z vysoké školy, který se celý rok neučil, flámoval po Praze a před zkouškou hodil finanční obnos do kasičky pod sochu svého patrona a pomodlil se, aby si vytáhl jen ty otázky, které zná. Nedostudoval. Zde platí, „člověče přičiň se a Pán Bůh ti požehná“.
Už jsem se o těchto situacích zmínil. Pokud je jeden z manželů agresivního založení, disociální nebo emočně instabilní psychopat, který decimuje ženu a děti, je alkoholikem či trpí závažnou sexuální deviací nebo chorobnou žárlivostí, je na místě co nejrychlejší odchod z takového vztahu. Především v zájmu dětí. V takovém případě by byl rozhovor s psychologem nebo psychiatrem vysloveně na místě.
Čekáte radu vytřepanou z odborníkova rukávu, radu, která sedne každé rozvodem trpící osobě. Bůh ovšem, na rozdíl od továren, tvoří originály. Proto není možné vytvořit univerzální mustr. Bohužel. Je potřeba radu ušít každému člověku tzv. „na míru“.
Přijde-li do ordinace jen jeden z manželů a žádá pomoc nebo radu, nikdo mu onu radu neušije, nemá-li druhý z dvojice zájem nebo nepřipustí svoji chybu. Podobně je tomu, když sice přijdou oba, ale jeden z nich spolupráci sabotuje. Potom je i ten nejlepší „manželský krejčí“ vedle. Ať už jde o rodinné, či pastorační centrum, nebo křesťanskou poradnu.
Každé dítko je originál. Děti, jejichž rodiče se rozvádí, mají různý věk, různé zkušenosti, různé hodnocení situace, různý intelektový potenciál… Doporučuji, aby vysvětlení potomkům podali sami rodiče. Ti totiž znají duši svých ratolestí lépe než otitulovaní odborníci, kteří znají duši dítěte půl hodiny. A radu je nutno ušít opět „na míru“.
To je různé. Pro někoho je těžká samota a opuštěnost, pro jiného finanční strádání, pro dalšího stav bezradnosti.
Křesťan by se nikdy neměl cítit opuštěn ode všech. Naše víra není individuální záležitostí nebo soukromým hobby. Máme nést břemena jedni druhých, a naplnit tak zákon Kristův. Společenství věřících, kteří opustili strádajícího, vykazují znaky mrtvé farnosti a mrtvé víry.
Především by měla být praktická, upřímná a smysluplná. Taková pomoc spočívá v ruce přiložené k dílu. Opuštěná žena s malými dětmi potřebuje pomocné ruce sousedů a sousedek více než z pouti přivezený svatý obrázek. Konkrétní pomoc je více než přes plot hozená fráze, „chudinko jedna, máš to teď těžké, viď…“ O pytli mouky a dobré radě věděl něco už K. H. Borovský.
Pokud žije dobrým životem a nedělá pohoršení, má ji vykonávat dál. A o to intenzivněji hledat posilu ve svátostech. Ostatní by ho neměli soudit. Co my víme a kdo jsme, abychom soudili?
Vstoupí-li někdo do nového, civilního svazku, je vyloučen od přijímání svátostí (zatím), nikoli však ze společenství církve. Buďme ovšem realisté. Církev sice řeší tuto otázku na nejvyšších místech teologicky, ale „v terénu“ si to někteří účastníci bohoslužeb už vyřešili sami. Ke svátostem přesto chodí. Především ke svatému přijímání. Upozornil jsem na tuto skutečnost jednoho takto praktikujícího katolíka a dostalo se mi poučení, že žil roky v Německu, kde prý je tato praxe v některých oblastech už běžná. V jiném případě jsem byl poučen, že člověk si má věřit po svém a církev mu nemá co mluvit do života.
Nikdy nerezignovat na víru, naději a lásku. Účast na bohoslužbách, modlitby, práce v církevním společenství, charitě nebo jiných činnostech pro církev a v církvi dovedou částečně utišit hlad po plném společenství s církví. Absolutně špatný je postoj: když nemůžu ke svátostem, s církví jsem skončil.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou